Přitiskni, moje milá,

svá sladká ústa k mým,
abys mi ulevila,
nebo se utrápím,
polož mi kolem krku
tu svoji bílou ruku.

A pak tvář blízko tváře
mi pohleď do očí,
ať mi ta tvoje záře
do srdce přeskočí,
vždyť pije usouženo
jen lásku a tvé jméno.

Bývalo dřív tak smělé
a hrdé celý čas,
teď se však vzdalo celé
tvé kráse napospas
a v hoři blaženo je,
jenom když zemře tvoje.

Nemohu, moje krásko,
pro tebe ani spát;
líbej mě, moje lásko,
zlíbej mě nastokrát,
nebo chceš, abych pouze
u tebe vzdychal v touze?

Já jsem tě nechtěl věru
ze spánku probudit;
jsem rád, když vidím v šeru
tvé krásné oči snít,
jsem rád, když tady tají
pode mnou usínají.

Mám je snad, moje milá,
polibkem vzbudit již?
Ach, ty ses zamračila
a tím mě zabíjíš:
zmírám v tvých pažích žalem
a ty se směješ málem!

Můj drahý nepříteli,
smiřme se raděj hned,
vrať mi můj život celý
polibkem zase zpět!
Ach, jak mi projel prudce
až do samého srdce!

Mám rád tu sladkou sílu,
to sladké blouznění,
když se dva bez rozdílu
milují v souznění!
Těším se na hodinu,
až samou láskou zhynu!