Slavíku, miláčku, co zpíváš ve vrboví

a létáš z větévky na větev sem a tam,
až ti to závidím, když jdu a zpívám sám
o té, co promlouvá za všemi mými slovy,

my oba vzdycháme: ty slavíš v rozkochání
svým zpěvem lásku té, co tě tak miluje,
a já zas naříkám a nemám pokoje
pro krásu, kterou mě ranila moje paní.

V jednom se, slavíku, však přec jen lišíme,
v tom, že jsi milován a že já vůbec ne,
ač oba zpíváme se stejnou touhou v duši.

Ty svoji milou svým hlaholem obměkčíš,
zatímco pro tu mou je můj zpěv na obtíž,
a tak si před ním vždy ucpává obě uši.