Zděšený hledám, kde bych našel pramen

a kde bych s očí smyl ten strašný sen,
který mě tížil jako těžký kámen
a děsil v duši, než ho zahnal den.

Zdálo se mi, že moje krutá paní
zoufale volá: „Pomoz, umírám!
Loupežník, který nezná smilování,
mě jal a vleče hvozdem bůhvíkam.“

A já se skokem pustil za tím hlasem
a s mečem v ruce ten hvozd prohledal jsem;
jak jsem jím ale pádil o překot,

týž loupežník se vrhl na mne prudce,
mým vlastním mečem probodl mi srdce
a pak mě svrhl do hořících vod.