Jestli je samý led, samý sníh celé roky,

nosí-li na srdci rampouchy jako štít
a miluje-li mě jedině pro mé sloky,
proč se já bláhový neumím vyprostit?

Čím je mi její rod, jméno a jeho váha
než krásným vězením a jařmem, jež mě ctí?
Tak jsem však nezbělel, aby vás, moje drahá,
nemohla nahradit jiná a vroucnější.

Láska je dítě a děti nic neskrývají:
nejste tak vznešený, ani tak krásný skvost,
abyste musela shlížet i na vroucnost.

Já už se nemohu navrátit k svému máji,
proto mě milujte, tak jak jsem bělavý —
vždyť jednou budete taková také vy.