Prolog

Je to sen, který sní na Šumavě všichni – sen o domě, který nestojí uprostřed temných smrkových lesů, ale na místě, kam svítí slunce, sen o domě, z jehož oken jsou vidět střechy vesnických chalup na tmavomodrých kopcích přecházejících v zelené pruhy políček a luk.

Z takového domu se nikdy nestane hromada trosek, kterou kaž­dých deset let koupí noví majitelé, dají ji dohromady a pak znovu prodají.

Tohle je dům, v němž vaše děti chtějí zůstat.

To všechno ví muž, který dům postavil, muž, který si je jistý, že život jeho dětí tu bude stejně krásný, jako byl ten jeho.

Paprsky bílého světla podpírají modrá nebesa, káva je horká a vzduch voní pryskyřicí.

Každý den přemýšlí nad tím, jak něčeho takového dosáhl. A všechno začalo jako náhoda, která se proměnila v příležitost.

Nevěřil, že to dokáže, ale vsadil všechno na jednu kartu.

A rozhodl se správně, protože nikdo z nás neví, co mu projde, dokud to nezkusí.