Varšavské manévry

Takhle Michala ještě nikdy hlava nebolela. Obvyklý oblak z cigaret a protivínského piva mu ve srovnání s dnešními ostrými střepinami v hlavě připadal jako hojivý závoj.

Napravo se ozval motor autobusu. Oddychl si; je v dílně, každý den ráno jezdí školní autobus.

Ale proč je tu taková tma?

A v sobotu školní autobusy nejezdí.

Zvedl hlavu a proudy koktejlů i kaše šumavského pronikly do míst, které dosud bolest neosídlila.

Neležel v dílně na hromadě hadrů, ale na slámě, ve vzduchu nepáchla solvina, ale močůvka. Ve tmě před ním se třpytil obdélník světla, který nejspíš ohraničoval dveře.

Nahmatal kliku a vyklopýtal ven.

Slunce ho oslepilo tak, že se skoro složil.

V močůvce u jeho nohou se válel zámek i s petlicí a jejich rez světélkovala jako mořské řasy.

To jsem asi vylomil já, napadlo ho na dvoře Drosselhofu, starého německého statku pod kasárnami.

Včera v noci ho šumavské zavedlo sem a cestou mu něco vykládaly kytky.

Nad hlavou mu zabzučely vosy a zamířily k otevřené lahvi šumavského opřené o plot. Několik jich už bez hnutí plavalo v bronzové rašelině, kterou včera nedopil.

Kristýna vosy zachraňuje, já je vraždím.

Vzápětí se ozvaly kroky a do vrat vkročil tlustý chlap v roztrhaných hadrech – bývalý lampasák, kterému místní přezdívali Suez.

Podíval se na Michala a pak uviděl flašku.

„To je tvoje?“

„Jo.“

„Budeš to dojíždět?“

„Ne.“

Suez odehnal vosy a pořádně si přihnul. Pil tak lačně, že mu víno cákalo na košili a utopené vosy polykal jako bonbony.

„Todle je fakt vývozní matroš,“ prohlásil, otočil se ke stáji a zmizel uvnitř.

Rozbitého zámku si nevšímal, na rozpadajícím se statku to vypadalo, že je vylomený už dlouho.

Michal se tak mohl utěšovat, že nic neudělal, jako dítě, které napadne: možná už to všechno takhle bylo.

Hluboký výkop na kraji silnice ohraničovala prkna, červený hadr a zamřížovaná svítilna. Bagrista byl mladík od Prachatic v červeném tričku s černým nápisem DURAN DURAN. Ustřižené rukávy trička odhalovaly pořádné svaly.

Kolem bagru se už seběhli důchodci. Dnešek byl nabitý událostmi; průvod městem, slavnostní projev, přehlídka vojenské techniky, turnaj v malé kopané, promítání v letním kině a teď ještě havárie vody a příjezd nejvýkonnějšího bagru okresu.

„Seš vožralej,“ přivítal ho Ota.

„Nejsem.“

„Seber se a padej domu.“

„Kde je Podruh a ostatní?“

„Jeli taxíkem za Romkama do Strážnýho.“

„Nemůžu jít domů – bagr přijel kvůli nám, a já jsem jedinej, kdo tam může vlézt.“

„Nalitýho tě tam nepustím.“

„Vlezu tam a vy zapomenete, co jsem vám včera říkal. A dobře víte, že jsem lezl už do horších děr a měl přitom horší opice. A o bagru jsme si mohli nechat jenom zdát.“

Přešel silnici a pohlédl přes okraj jámy. Čekal ho osmimetrový sestup. Hlava se mu točila a nad jámou měl pocit, že mu všechny plyny, které číhají dole, pronikají do mozku prosyceného bylinami.

„Přivážu tě na provaz. A budeš se mnou mluvit.“ Ota mu podal černý gumový oblek, a když si ho Michal navlékl, uvázal mu kolem pasu provaz. „Kdyby se ti motala hlava nebo chtělo zvracet, zataháš.“

Hlava se mu už motala a zvracet se mu chtělo taky. Místní důchodci, většinou staří Němci, které na sídliště přestěhovali ze sklářských domů u řeky, vyrukovali s hláškami.

„Hele, mladej, hlavně nám to nepodělej jako Paulus u Stalingradu!“

„Chcem si vydrhnout frňáky, než napochodujou ty vaše organizovaný holky.“

Sáhl pro lopatu, také přivázanou na provaze, položil nohu na první příčku žebříku a ucítil těžký nakyslý pach země, tisíckrát silnější než závan nafty a benzinu.

Pomalu slézal po žebříku. Tmavomodrá vrstva asfaltu byla tenoučká jako slupka od melounu a pod ní se jako dužina nastřádala vrstva hnědé země protkaná bílými kořínky.

Konečně byl dole, jeho nohy se dotkly černé země zalité bahnem. Nesoustředil se, na kluzkém dně výkopu uklouzl, ale neupadl.

Země vyfukovala velké hnědé bubliny. Strmou stěnu po jeho pravé ruce zpevňovaly trámy. Vysoko nad ním zářil kruh modrého nebe. Vnímal slabou vibraci ve stěně, jak se nahoře po silnici valila auta.

Motor bagru zařval a nad Michala se trhanými pohyby vznesla žlutošedivá popraskaná radlice podobná dračí hlavě. Ota se nakláněl nad jámou a ukazoval bagristovi, kam má hrábnout.

Lžíce se zaryla do bahna, a když se pak se zemí a vodou zdvihla, Michal ze všech sil lopatou odhrnoval bláto z vodovodní roury, aby zjistil, kudy voda utíká, ale hladina se mezi jeho nohama zavřela příliš brzy. Čekal, až se radlice znovu objeví, ale motor utichl a on zaslechl hlasy důchodců.

„Kdo je tam dole?“

„Rudovo kluk.“

„Kterýho Rudy?“

„Toho, co dělal v tiskárně.“

„Myslíte toho, co chtěl postřílet Rusáky?“

„Jo.“

„Jeho kluk je tam dole v těch sračkách?“

„Kde jinde?“

Všichni se zasmáli.

Ze stěn obnažené země se kamínky sypaly do bahna u Micha­lových nohou. Tátovu smrt si každý vykládal, jak se mu hodilo. Podle lampasáků vezl na motorce samopal, aby na pokyn CIA postřílel co nejvíc sovětských vojáků. Podle komunistů naše internacionální osvoboditele provokoval a házel po nich kameny tak dlouho, až se jeden z kamenů odrazil od stromu tak nešťastně, že zasáhl zbraň sovětského vojáka a ta vystřelila. A podle starých Němců, kteří do jednoho sloužili ve wehrmachtu, si to Ruda rozhodl vyřídit s Rusáky po svém, jenže neměl dost fištrónu a na vojně ho lidová armáda nenaučila pořádně střílet.

Tátu si vzala smrt, a proto si jeho konec každý vykládal, jak ho napadlo.

Sevřel lopatu.

Motor bagru zařval, lžíce zastínila nebesa, zakousla se do země a rvala svou kořist, zatímco Michal odhrnoval bláto a hledal rytmus mezi rukou, stehnem a lopatou.

To ráno, kdy táta umřel, střílel po Rusácích zarostlý voják v uniformě wehrmachtu. Rus to nebyl, protože v osmašedesátém neměli Rusové pistole Mauser, ale Tokarev.

Je to jediná stopa, kterou má, tak se jí bude držet.

Místo, kde se voda z vodovodního řadu valila ven, bylo přímo pod jeho zablácenýma rukama.

Zatáhl za provaz.

Motor utichl.

Michal čekal, co zahlásí důchodci, ale ozval se jen Ota.

„Slyšíte to?“

Stěna se roztřásla a šedivé kamínky se z ní řinuly jako těžké slzy.

„Zelený gumy stěhujou na náměstí vojenskou techniku! A to mi lampasáci slibovali, že tudy dneska nepojedou!“

Plát země se na nezpevněné straně oddělil od svahu a zřítil se vedle Michalovy holínky.

Bláto mu vystříklo do obličeje.

Sáhl po žebříku tak nešťastně, že se žebřík zakymácel a sunul se k opačné straně jámy mimo Michalův dosah.

Československá lidová armáda ho zabije tři měsíce před vojnou.

„No jo! Tamhle jedou! Náklaďáky s přívěsama!“ Kamínky už létaly jako lavina a země kolem Michala padala v plátech, podobná obrovským trhajícím se hnědým plachtám.

Jeho země se ho chystala sevřít ve své náruči.

„Táhnem!“ řval Ota. „Pojďte mi pomoct, blbouni!“

Provaz na Michalově hrudi škubl a napnul se.

Ucítil nasládlý plyn. Nohy opustily vybuchující bláto a on se kymácel na provaze.

Plul vzduchem.

Natáhl ruku po žebříku, ale byl moc daleko. Provaz ho táhl vzhůru, slupička asfaltu se objevila před jeho očima, pak střecha bagru lesknoucí se ve slunci, hadr nad výkopem a pak tlak kolem trupu povolil.

Na chvíli ztratil vědomí a vzápětí cítil, jak ho svírají dvě ruce.

Modré oči čiré jako voda beze stop bahna byly oči stejně staré jako oči jeho táty.

„Mluv! Michale! Řekni sakra něco!“

Zalapal po dechu a zašeptal: „Co jste s tátou schovávali? A co mám dělat, abyste mi to řekl?“