Poslední figurky
Sejkora nastoupil do výtahu ke zřízenci, který na něho kývl, protože v nemocnici ho díky jeho ženě Evě, znali všichni.
Na chodbě na něj starý Vozobule navlečený v erárním županu okamžitě zařval:
„Neviděls toho mýho darebnýho kluka?“
„Jo. Byl na Vodníku, vokukoval svazačky a ptal se po vás.“
„Ty mě lakuješ.“
„Nelakuju, věděl, že sem pojedu.“
„Jak by to mohl vědět?“
„Leží tu Borovec, to ví celý město. Nevíte, na kterej pokoj ho dali?“
„To nevím, ale doktoři jsou z něj na nervy, furt je šmíruje. Ale kluka pozdravuj, kdybys ho viděl. Vážně se po mně ptal?“
„Jo,“ zalhal Sejkora znovu.
Minul starého Kalvodu, kterému před lety zabavil pašovanou televizi, a zamířil k sesterně.
Sotva vešel, okamžitě toho litoval, protože Maruška Hojsová spustila: „No to je dost, že seš tady. V noci tu byli.“
„Kdo?“
„Vožralá banda chuligánů z Reflektoru mladejch, kasali se, že budou celou noc držet hlídku a hlídat, aby se neplejtvalo proudem. Utábořili se s lahváčema u potoka a voheň si rozdělali tak, že na něj vylili erární naftu, kterou šlohli v garážích. Kouř šel celou noc na dětský oddělení.“
„Na kterým pokoji leží Borovec?“
„To je všechno, co mi řekneš?“
„Co ti mám říct?“
„Minule jsi sliboval, že Setkání mládeže ve Vimperku už nikdy nedopustíš!“
„Mládež se musí organizovat,“ zamumlal.
„Ty prostě chceš, aby ti někdo ničil město, protože pak se můžeš holedbat, jak ho chráníš.“
„Svazáci jsou prověřený, jezdí do lesa sázet stromky a uklízet po vichřicích, na bordel jim nezbejvá čas.“
„Evu jsi radši poslal do lázní, že jo?!“
Nevěděl, co říct. Když si Kristýna ve školce rozsekla tvář, Maruška sehnala doktora, který právě neměl službu, ale po jejím naléháním se vydal do nemocnice a ránu jí sešil. A Kristýně nezbyla na tváři ani jizvička, i když to tenkrát vypadalo na ohyzdnou památku na celý život.
Tenkrát si sliboval, že pro Marušku Hojsovou vždycky udělá, co bude moct.
„Borovec je na dvanáctce,“ řekla.
„Už byl na operaci?“
„Doktorům se něco nezdá. Nechám tě tam pět minut.“
„Jak je na tom starej Mareš?“ vzpomněl si Sejkora na svědka ze seznamu.
„Včera ho tu vyslýchal nějakej pobuda z Prachatic a k smrti ho vynervoval.“
„Jak vypadal?“
„Jako ty.“
„Modrá bunda? Tak čtyřicet? Hubenej?“
„Říkám, že byl starej, tlustej a otravnej.“
V pokoji páchla moč. Kromě sotva slyšitelně hrajícího tranzistorového rádia, dalekohledu a plastového kelímku ležely na plechovém stolku vedle Borovcovy postele jen plata od léků a kelímek s vodou, takže manželka ani dcera se za ním nestavily.
„Slaví se,“ zašeptal Borovec na uvítanou. Po nažloutlé kůži se mu mezi řídkými vlasy táhly tmavohnědé skvrny a tvář měl zmačkanou, jako by i on boural kvůli práškovacímu letadlu.
„Cože?“
„Četl jsi instrukce…“ Borovec se odmlčel, a chvilku se zdálo, že přestal dýchat.
„Jaký instrukce?“
„O omezování projevů okázalosti a přehnaných oslav…,“ zalapal po dechu, „… životně-pracovních jubileí.“
Sejkora si zase připadal jako na stanici, nechápal, co mu jeho nadřízený říká.
„Vrchní sestra jde do penze. Doktoři tu maj asi padesát flašek. Všechno úplatky, samej cizí chlast. Musíš…,“ vypadalo to, že se Borovec nazdvihne na loktech a chytí Sejkoru za ruku, „… tu oslavu zatrhnout.“ Svalil se zpátky na postel a zalapal po dechu.
Čeká na operaci a hodlá doktorům nařizovat, co smějí a nesmějí slavit. Myslí, že je jejich velitel, ne pacient.
„Uděláš s tím něco?“
„A co?“
„Promluv si s ředitelem nemocnice.“
„Dobře.“
„Je to férovej chlap, i když jeho děda pytlačil. Taky mu vyřiď, že mi dávaj prášky, po kterejch regulérně blbnu. Něco mi míchaj do jídla, nejspíš drcený volský kopyta. Taky mi chtěli šlohnout pantofle a dalekohled.“
„Co operace?“
„Eště sem na ní nebyl.“ Zavřel oči a zašeptal: „Víš, jak se jmenoval můj děda z máminy strany?“
„Ne.“
„Smrčka. Nádherný jméno pro hajnýho.“
„Borovec je taky dobrý.“
„Nosil schwarzenberský licousy, jako můj táta. Jednou jsem tu za ním byl. Povídá: Víš, co je dobrý?
Ne, tati, nevím.
Že ze špitálu vidím na les. A zavřel oči a umřel. A bylo to na tomhle zatraceným patře.“ Borovec otevřel oči a zamžoural na Sejkoru. „Tvůj děda se taky dal řezat, že jo?“
„Museli jsme mu slíbit, že za ním do špitálu nepudem,“ vzpomněl si Sejkora. „Každý ráno, než jsem šel do školy, jsem ho prosil, aby si se mnou zahrál Člověče nezlob se. Dědu to nebavilo, vždycky připravil jenom jednu figurku, i když jsem říkal, že chci hrát se čtyřma. A pak jsem jednou sešel do kuchyně, děda tam seděl v tmavým obleku, před ním na stole stály všechny figurky, který doma našel, některý tak otlučený, že na tý desce ani nechtěly stát, a povídá:
Tak si dneska pořádně zahrajem.
Oba jsme měli šestnáct figurek a hráli za čtyři týmy a děda mě porazil, vstal a šel do nemocnice. A já už ho pak nikdy neviděl.“
„Tvůj děda byl dobrej chlap. A táta taky.“
„Proč sem posílaj Mohoritu?“
„Chtěj si v terénu mezi mladejma oťuknout, co umí, jestli to prostě není jen takovej ten salonní žvanil.“
„Není v tom něco jinýho?“
„Gorbačov byl v květnu v Praze, aby ohlásil změny, a Husák je pro přestavbu nepoužitelnej. Gorbačov se rozhodl pro Jakeše, ale jdou řeči, že existuje i taková radikální varianta.“
„Mohorita?“
„Potřebujou někoho, kdo to zvládne s mladejma.“
„Věděls, že do Zdíkova přijede Havel?“
Borovec uhnul pohledem.
„Byli ve Zdíkově na Havla nasazený nějaký místní?“
„Ne, ti by to nezvládli. Proč se ptáš?“
„Mám takovou patálii. Dorazil kvůli tomu příslušník estébé, nosí modrou bundu…“ Sejkora udělal pomlku, čekal, že Borovec doplní jméno, ale ten si ho jen pátravě prohlížel, „a podplukovník Kratochvíl od kontrášů. Po čem šli tenkrát v tiskárnách v osmdesátým roce?“
„To se nás netýká a už to dávno vyřešili.“
„Tys věděl vo Plánu, co někdo odsud přenes Němcům?“
„To je něco jinýho, to je sere doteďka.“
„Napadlo mě, jestli bych nemohl nahlídnout do tvejch složek.“
„Proč?“
„Potřeboval bych se něco dozvědět vo lidech, co byli spojený s armádou…“
„Felčaři ti řekli, že je se mnou ámen?“
„Ne, znáš doktory, řeknou ti houby, jenom…“ Nevěděl, jak to zaonačit, aby se Borovec nevyděsil, a vyhlédl na opuštěnou silnici ke kasárnám. „Co třeba Suez? Víš vo něm něco?“
„Ty chceš na Sueze něco hodit?“
„Ne, zajímá mě, kdo přenes Němcům Plán.“
„Ty si jako maluješ, že když to vyřešíš, tak si u tajnejch uděláš vočko? Jenže to byl někdo z tiskáren, Suez byl v tý době prvotřídní komunista, ten měl pěkně vygumovanou hlavu. Všude viděl třídního nepřítele. Víš, co mi třeba jednou tvrdil?“
„Co?“
„Že ráno předtím, než tady ten ruskej voják odkrouhl Michalova tátu, běhal po louce mezi Drosselhofem a silnicí nějakej voják.“
„Jako ruskej?“
„To je právě to: německej. A nejlepší bylo, že v uniformě wehrmachtu i s batohem a botama na zádech a zarostlej jak partyzán. No totální kravina, jak ze Svobodný Evropy.“
„A při vyšetřování se o tom tenkrát nikdo nezmínil?“
„Nebylo co vyšetřovat. Všechny důkazy Sověti zabavili.“ Borovec vzdychl. „Ty máš asi starosti kvůli tomu, jak ti Kristýna randí s tím klukem, co?“
„Ne, to ne.“
„Horšího vagabunda si vybrat nemohla, to ti povím. Ať se radši stará vo to svoje kopání. Čáryfuk to s lopatou umí stokrát líp.“
„Tys tu Michala včera viděl?“
„Jo, vlez do jámy, stará Vrabcová mu přinesla koláč a mladej Vrabec je hlídal z balkonu, měl vítr, co mu Čáryfuk s Podruhem vyvedou. A už se na ně dneska ráno vyptával ten tlustej estébáckej bambula z Prachatic. Proč na to neposlali tebe? Jseš vimperskej, lidi znáš. Není to divný?“
„Dyť ti říkám, že v tom něco nehraje. Vážně bych se do těch lejster nemohl mrknout?“
„V žádným případě,“ prohlásil Borovec.
Možná tě vidím naposled, napadlo Sejkoru, a odejdu s vědomím, že všechna špína tohohle města zůstane pohřbená ve tvých složkách i s tím, co bych potřeboval na Sueze.
Bůhví, co je tam na mě, na Evu a na Kristýnu.
A o Michalovi tam budou celé legendy.
Otevřely se dveře, zřízenec přivážel dalšího pacienta, i toho Sejkora znal.
Randák měl tvář tak strhanou, jako by patřila slaměnému strašákovi, kterého po stovce let uvolnili ze služby.
„Toho znám!“ zahuhlal Borovec na zřízence. „Jak se jmenuje?“
„Randák, ze Zdíkova. Eště dneska v jedenáct poskakoval kolem baráku, volal klempířům, kde jsou, pak mu ruplo v kouli, rozhodl se, že si vokap vopraví sám, vytáhl žebřík a klepla ho pepka. Doktor z něj nemohl dostat, co se stalo, hrtan má prolezlej nikotinem jak komín sazema. Kouřeníčko, chlapi, to říkám jenom, aby vám to líp šmakovalo.“ Zajel s nosítky k posteli a pohlédl na Sejkoru.
Sejkora vstal. Randák vypadal tak křehce, že měl pocit, že se mu rozpadne pod rukama. Ale uchopil ho za nohy a sanitář na něj kývl.
Zdvihli Randáka a opatrně ho položili na nemocniční lůžko.
Takhle skončím taky, pomyslel si Sejkora. Půjdu opravit zídku na zahradě, probudím se ve špitále a budu vážit čtyřicet kilo.
Z tranzistorového rádia se ozvala znělka zpráv.
„V západoněmeckém Ramsteinu včera na základnu americké armády zaútočila Frakce Rudé armády. Podle posledních zpráv…“
Sejkora strnul, protože spatřil svou budoucnost: Petra si toho Němce vezme a Frakce Rudé armády ho zabije, jeho neteř se vrátí domů jako vdova po důstojníkovi západoněmecké armády. Ve spravedlivém boji s imperialismem zabije jeho příbuzného komunistická teroristická organizace – ochránkyně míru.
Do pokoje vkročila v modrobílé uniformě Maruška Hojsová a zamračila se na něho.
„Říkala jsem ti pět minut.“
„Dyť už jdu.“
Maruška se obrátila k Randákovi, aby mu urovnala polštář.
Borovec se zdvihl na loktech: „Pamatuješ, jak byl Randák tvrdohlavej? Opisoval kroniky německejch samot a vždycky je přede mnou stihnul někam schovat. Jo, všechno schovávat, to bylo jako se starým Vrabcem.“
Sejkora přikývl a vyhlédl na dům, který si Vrabcův syn postavil před nemocnicí.
„Prej měl ve sbírce fotku chlapa, co zapálil schwarzenberskej pivovar. Já ji jednou hledal v tom jeho tmavým vlhkým baráku pod tratí. Vrabec mi řekl, že toho nikdy nenechá, to už byl vyhublej, bledej přízrak, roky nemocnej. Vidíš?“ Znovu zalapal po dechu. „K čemu ti nakonec všechno, co děláš, je? K čemu je ti paměť?“
Sejkora pokrčil rameny.
„Tobě k ničemu!“ zasípal Borovec. „Vsadím se, že ani nevíš, kam máš jít.“
„Zpátky na stanici, připravit se na jednání bezpečnostního štábu.“
„Za ředitelem nemocnice zatrhnout tu oslavu!“ rozezlil se Borovec.
Sejkora vstal. Maruška nic neříkala; trpělivě stlala polštář starému Randákovi a v rádiu se odhodlaně pustili do pořadu o perestrojce.