Modré desky

V devět hodin dorazilo Sejkorovi první hlášení o výtržnostech: Ve Volyni opilí mládežníci rozbili dvě okna osobního vlaku. Přepravovali se nasoukaní do sítí na zavazadla, která cestujícím visela nad hlavou, a při příchodu průvodčího křičeli: Jsme zava­zadla!, protože neměli jízdenky a za zavazadla se neplatilo. Hlídka železniční ostra­hy zaslala popis: čtyři mladíci ve věku od 18 do 25 let, roztrhané džínové bundy s nápisy Iron Maiden, No Future, Dg 307 a Duševní hrob, pod nimi nahá (ve dvou případech výrazně chlupatá) břicha, a torny, kupodivu bez nášivek americké vlajky a symbolů hippies.

Popisu podezřelých bude dnes ve městě odpovídat asi pět set osob. Ale dvě rozbitá okna nic neznamenají a na vimperském vlakovém nádraží mládežníci obvykle nic nedemolovali, protože věděli, že se ze Setkání mládeže musí také nějak dostat.

Nádraží měl Sejkora pod kontrolou a disidenti vypadali zaskočeně. Ale sotva vyhlédl z okna, spatřil Kotlíka, kytaristu místní kapely Neurocabaret, jak si vykračuje s úsměvem na tváři a kytarou v ruce.

Na toho si měl taky posvítit. Kotlík totiž dostal úžasný nápad: když rádio Bayern 3 vyhlásilo soutěž pro začínající kapely, zaslal jim demosnímek Neurocabaretu.

Ten ovšem do Německé spolkové republiky nikdy nedorazil. Zabavili ho tajní v Prachaticích a Kotlíka připsali na dlouhý seznam těch, které je třeba sledovat.

Zazvonil telefon.

„Jak to jde?“ Borovec, kterého Sejkora na stanici dočasně zastupoval ve funkci velitele, ležel na chirurgii a čekal na operaci levé nohy. Jestli zákrok nevyjde, vimperská stanice VB bude mít nového velitele, a Sejkora doufal, že ho povýšení nemine.

„Zatím je všude klid.“

„Za čtvrt hodiny máš první poradu.“

„Já vím.“

„Tý se nemusíš bát.“

„Já se nebojím.“

„Víš, kdo letos přijede pronést hlavní projev?“

„Ne.“

Kromě bývalého prezidenta Svobody všichni vrcholní představitelé KSČ Setkání mládeže nenáviděli. Nikdy se nestalo, že by někdo z nich ve Vimperku přespal. Se starostou si prohlédli objekty postavené v rámci akce „Z“, došli na oběd do hotelu Hvězda, nechali se odvézt na náměstí, kde z tribuny pronesli projev, obklopeni pečlivě vybranými mládežníky, zúčastnili se diskuze, v níž se vyhýbali jakýmkoli nepříjemným dotazům, odmítli návštěvu stanového městečka s odkazem na únavu a pracovní vytížení, vrátili se do hotelu Hvězda, v salonku se zdrátovali s místními komunisty, zatímco jejich řidiči kouřili u černých volh cigaretu za cigaretou a trpělivě čekali, dokud se neobjeví číšnice s tím, že soudruhy je třeba urychleně naložit a odvézt zpátky do Prahy.

„Letos to nebude žádnej senilní funkcionář, co ti po projevu zdrhne do Prahy. Tentokrát si připravili bombu.“

„Jakou?“

„Nechal jsem ti to v modrejch deskách.“

„Děkuju.“ Sejkora polkl, protože takovou pomoc od Borovce nečekal.

„Je to vycházející hvězda strany a jede sem, aby soudruhy přesvědčil, že není jenom salonní teoretik, ale dokáže zaujmout mladý. A ve Vimperku přespí v pátek i v sobotu.“

„Kristepane,“ uklouzlo Sejkorovi.

„To zvládneš.“

„Mám vám zavolat, jak to dopadlo?“

„Budu pod práškama. Brnknu, až to půjde. Nezvorej to. Jsme nejlepší stanice v pohraničí, to si pamatuj.“

„Jasný, všechno klapne. Držte se.“

V druhém šupleti ležely obvykle volné listy A4, někdy opatřené fotkou, na kterých si Borovec uchovával záznamy o pytlácích, stejně jako děda i táta, kteří byli hajní. Borovec je schraňoval jako oko v hlavě a doufal, že se jednoho dne dostanou do Muzea SNB v Praze na Karlově.

Úplně nahoře obvykle spočívala velká šedivá obálka plná poznámek o nějakém pytlákovi, například o Blahoutovi, který žil na samotě u Kašperských Hor a jehož se místní esenbáci a hajní už léta snažili nachytat. Ale dnes na Blahoutovi objevil tmavě modrou složku.

Otevřel ji.

Na první místo hitparády se tentokrát vyšplhaly osudy soudruha Vasila Mohority.