Černé bublinky

S Kristýnou si natáhli deku na kraji hrbolaté louky. Voda požární nádrže Žírec byla tak špinavá, že po ní na kůži zůstával nazelenalý olejnatý povlak, který po uschnutí svědil. Za nimi se utábořila partička místních metaláků. Kristýna si četla Picassův životopis, ale pět buranů na ni zíralo tak, že bylo jasné, že se začnou navážet i do Michala.

Jenže kam by šli?

Vzal by snad Kristýnu k sobě domů?

Jednou to zkusil, a to byli jen na procházce na stráni nad tratí.

Tady je to takový studený, svítí sem vůbec někdy sluníčko?

A co by říkala máma?

Nejspíš by se vytratila s cigaretou do lesa.

Posunul se na dece a prohlédl si kresby, které Kristýna dělala v autobuse. Proč vůbec nechal kreslení? Jako kluk kreslil celé hodiny…

Najednou měl pocit, že ho někdo pozoruje.

Otočil se. Děti výskaly ve vodě a u lesa se pásly krávy.

Proč se estébáci vyptávali na jeho auto? A proč chtěli vědět, kde byl včera kolem čtvrté?

A co je na papírech v angličtině, které po tátovi našla Hanka Crhová?

„Co je?“ zeptala se Kristýna. Opálené břicho se jí lesklo nad čárou oranžových plavek.

„Nic.“

„Hrozně se mračíš.“

„Ti kreténi maj blbý kecy.“

„Ty sis prostě vsugeroval, že lidi jsou zlí.“

„Přemejšlíš někdy o tom, co se tady děje? Tamhle na kopcích je ostnatej drát a nás tady drží jak ovce.“

„Pro tebe je všechno vězení.“

Z deky na druhé straně se zvedla dívka a vstoupila do vln, které připomínaly nitky párajícího se špinavého zeleného svetru.

„Proč na ní čučíš?“

„Stoupla si tam, kam se dívám.“

„Má pořádný kozy, co?“

„Prosím tě, nech toho.“

Kristýna vstala.

„Co je?“

„Jedu domu.“

„Ani sis nezaplavala.“

„V tom hnoji?“

„Autobus jede až v půl šestý.“

„Pojedu stopem.“

„Nemůžeš stopovat sama.“

„Koukejte, už jdou píglovat za keř,“ ozval se metalák. „Hele, Maradono, tamhle u prasečáku je to lepší, hnůj je čerstvej, měkkej, zrovna ho vykydali.“

V Michalovi vřela krev, ale dělal, že neslyší.

Asfalt na silnici vyfukoval černé bublinky, jako by byla silnička hustě namíchaná cola. Michal prohmatával v kapse zbylé peníze.

„Neříkal táta něco o pojistce?“

„To je všechno, co tě zajímá?“

„Rozbilas auto a já to budu platit.“

„Tobě je absolutně jedno, co cítím a nad čím přemýšlím,“ řekla tak vyčítavě, že pochopil, že nejde o prsa venkovské holky ani o jeho špatnou náladu.

A pak mu došlo, jaký je vůl.

„Ráno ti psali ze školy!“

„Holky, co maj velký kozy, ti zůstanou v paměti. Já ne.“

„Já přece vím, že tě vzali.“

„Říkáš to jen proto, že je ti to jedno.“

„Proč by mi to bylo jedno?“

„Protože o mě nestojíš a víš, že to dopadne blbě.“

„Co dopadne blbě?“

„Za pár měsíců jdeš na vojnu a my dva…,“ zmlkla.

„Tak vzali tě, nebo ne?“

„Co na tom záleží?!“ vykřikla, a než stačil něco říct, u kraje vozovky zastavila bílá dvanáctsettrojka s nápisem Stavební podnik.

„Jedete do Vimperka?“ zavolal z ní padesátiletý kudrnatý chlap v roztrhaném tričku, kterému na chlupatých rukou zasychaly bílé cákance vápna.

„Jo, počkejte!“

Dodávka měla vpředu dvě další sedadla, takže se Michal nasoukal vedle řidiče a Kristýna k oknu.

„Byli jste se čvachtat v tom močále?“

„Jo.“

„Vážně jste tam vlezli?“

„Ne.“

Řidič odbočil na hlavní silnici na Vimperk a ve stoupání před kasárnami se rozmáchl rukou po krajině. „Tady jsou sakra dobrý parcely. Tamhle u lesa, tam by byl barák. Škoda, že se toho tvůj táta nedožil.“

„Vy jste znal tátu?“

„Jasně a tebe taky. Byly ti sotva tři měsíce a já už tě musel chovat, aby ses neubrečel k smrti.“

Michal se na řidiče zaraženě podíval.

„V půl šestý ráno přijedu do tiskáren a tam řve mimino. Táta na hadry, máma na hadry, tak jsem se vo tebe postaral.“ Rozesmál se. „Hele, nic ve zlým. Ale v tiskárnách mě ti pacholci dycky něčím dostanou.“

„Jak jste to myslel s tou parcelou?“

„Táta chtěl stavět, přece. Tu vaši barabiznu u lesa se snažil prodat. Teda bez urážky, ale víš sám, že to není žádnej Schwarzenberskej palác. Sháněl parcelu, ale nevěděl, jak ty úřednický svině podmáznout.

Já jsem ze Svatý Máří a už můj děda říkával, že jak jedeš do Vimperka na úřad, musíš si u nás na kopci u kostela sednout na sáňky, na záda přivázat husu a vodrážet se flaškama borovičky, jinak nic nepořídíš. Ale tenkrát se to trochu hnulo.“

„Co se hnulo?“

„No celý padesátý a šedesátý léta byl rodinnej barák buržoazní přežitek, ale pak těm nahoře došlo, že nemůžou všechny lidi nacpat jen do paneláků a bytovek. Lidi byli naštvaní až na půdu, když je nastěhovali do paneláku – tam už bylo všechno zařízený, modrý tapety s květovanejma vzorama, žlutozelený lino a vyblitá šedivá kuchyňská linka – prostě jim navezli to, co se zrovna vyrábělo a trče­lo někde ve skladu.

Ale kdyžs chtěl stavět, potřebovals architekta, co ti barák navrhne tak, aby sis ho mohl postavit sám. Akorát že všichni architekti makali ve Stavoprojektu a stáli za pendrek, já znal architekta, co si nechal zaplatit deset tisíc za návrh baráku, kterej se vůbec nedal postavit! Táta měl kliku, kamarádil s Hellnerem, to nebyl žádnej břídil.“

„Ale Milan Hellner přece utekl.“

„Jo, ale než utekl, nakreslil tady lidem nádherný baráky, žádný nočníky nebo ty okálový krabice, co pak přišly ze západního Německa.“

„A kde chtěl táta stavět?“

„To nevím.“

Minuli bránu kasáren s nápisem NO PASARAN, za níž se už tvořila fronta vojenských vozidel přesouvajících se na večerní program Setkání mládeže, a vjeli na rovinku nad Drosselhofem.

Odpolední slunce se zatřpytilo na listech platanů a křižák se leskl v pavučině mezi stromy – nebo si Michal namlouval, že ho vidí.

„Víš, že tu Milan Hellner den potom, co se to tátovi stalo, postavil z větviček a proutí pomníček?“

„Ne, to jsem neslyšel.“

„Vypadalo to moc hezky, ale vojáci to druhej den rozkopali. A stará Hellnerová sem nosila kytky a zapalovala svíčky, znáš Němky, ty by v lesích světla po mrtvejch nechávaly hořet tisíc let.“

Michal polkl. Celé roky mu nikdo neřekl, že sem paní Hellnerová chodila za tátu zapalovat svíčky.

Projeli kolem nemocnice a u odbočky k náměstí se Kristýna zeptala: „Mohl byste zastavit tady?“

Řidič na ni pohlédl do zpětného zrcátka. „Vy jste mladá Sejkorová, že jo! Váš táta má taky barák vod Hellnera. Jen se mrkněte, žádná škatule, co jí spíchnete za rok, a děti se budou divit, proč jste jim rovnou nepostavili bunkr. Co teď táta na zahradě vymejšlí?“

„Opravuje zídku.“

„Ať mi radši zavolá. Já jsem nějakej Zátka ze Svatý Máří, zedník.“

„Moc děkujem.“

„Nemáš zač, kamaráde, jsem rád, že už sám stojíš i mluvíš a neležíš v kočárku a neřveš jak na lesy,“ rozchechtal se zedník Zátka.

Na rameni se kolem ramínka Kristýně připálila kůže. Připadal si jako medúza, kterou Kristýna potkala v příboji. Žije jen proto, aby jí po něm zůstaly spáleniny.

„Myslel jsem, že bysme někam zašli,“ navrhl.

„Nemám náladu.“

„Co se děje?“

„Vždycky když mluvíš o tátovi, mám pocit, jako bys byl někdo jinej.“

„Jak to myslíš?“

„Že tě to pořád trápí.“

„Chtěl bych přijít na to, co se s tátou stalo.“

„Stalo se, že ho zastřelil ruskej voják. Byla to nehoda.“

„Nebyla.“

„Myslím, že pro nás dva tohle nějak nemá žádnou budoucnost.“

Budoucnost. Jakou budoucnost má on? Je jako kapr, který ve svitu vánočních svíček plave ve vaně a ví, že i kdyby se u stromečku zjevil sám Ježíš Kristus, jeho stejně vykuchají.

„Hele, mně je vážně líto, že jsem se nezeptal na ten dopis ze školy.“

„O to nejde.“

„A o co?“

„Půjdeš na vojnu a já chci něco dokázat. Sama. Musím bejt sama.“

„To je dobrý, že to říkáš mně. To si mám jako přebrat jak?“

„Že potřebuju bejt sama.“

„No tak si buď sama, když je to tak nevyhnutelný.“

Krátce na něho zklamaně pohlédla, otočila se a s taškou přes rameno se vydala k domu nad pivovarem.

Jako by mu z ruky vyklouzl balonek a zamířil na cestu, o které rozhoduje jen vítr.

Kopl do dvou kamínků na cestě. Budoucnost, opakoval si, mě vůbec nezajímá, pro mě je důležitá jen minulost – jestli se už Podruh opil v hospodě Na Koreji a jestli tu přežil někdo, kdo si pamatuje, kde chtěl táta stavět.