Zednická čepice

V 7:02 nastoupili Cívka i Kaňka s ranním hlášením.

„Hrabický jezeďáci maj povolení práškovat už tři dny.“

„A kdo tam lítá?“

„To nevíme, dělaj s tím hrozný štráchy.“

„A jinak?“

„Jednoho svazáka jsme v půl šestý vodtáhli na záchytku.“

„Má už vroubek?“

„Ne, je z Reflektoru mladejch a poprvé v životě si loknul šumavskýho, vydal se po silnici na Kvildu, trochu blouznil a málem ho přejel slovenský traktor zvaný lakatoš.“

Zazvonil telefon.

„Mohl bys přijít, soudruhu?“ Sejkorovi chvilku trvalo, než pochopil, kdo volá. Ale na hlas, který mu dával čočku, člověk ze dne na den jen tak nezapomene.

„Teď? Porada začíná v deset.“

„Tohle bude nejdůležitější porada tvýho života, tak sebou hoď.“

„Pořád ještě čekáme na tu fotku!“ křičel do telefonu vysoký estébák. U okna stál vysoký štíhlý čtyřicetiletý muž s hnědými vlasy. Na sobě měl lehkou letní modrou bundu a světlé tesilové kalhoty.

Sejkora ho tady už viděl, před lety vyšetřoval průšvih v tiskárnách, kvůli kterému jezdil Borovec na kobereček až do Prahy.

„Ty jsi Sejkora?“

„Ano, soudruhu.“ Chlapům, co ve čtyřiceti neměli pivní břicho, nevěřil, byli to buď teplouši, nebo kariéristi.

Oba prachatičtí estébáci popíjeli minerálku, pokuřovali a vypadali, jako by se už nemohli dočkat prvního ranního panáka. Konvice na stole byly otevřené a nestoupala z nich pára, kuchařky nepočítaly, že se bude schůzovat tak brzo. Rádio nehrálo.

„Jak víš, bezpečnost Setkání mládeže…,“ začal Modrá bunda.

„O letišti vím všechno,“ vyhrkl Sejkora. „Ale počítal jsem, že v deset hodin…“

„Soudruhu, nepřerušuj mě, vůbec nevím, o jakém letišti mluvíš a žádné letiště mě nezajímá.“

Oba estébáci se nad skleničkami přihrbili a vypustili dva oblaky nevinného kouře.

„Josef Novák, Vladislav Voráček. Říkají ti ty jména něco?“

„Ne.“

„Nikdy jsi je neslyšel?“

„Nováků tu moc není, tady se lidi jmenujou Mráz nebo Kotlík, a Voráčka určitě neznám.“

„A Jan Lopatka?“

„Lopatka?“

„Ze Zdíkova.“

„Ve Zdíkově je to jiný, tam je samej Lampa, Vařečka, Kopačka… Lopatku znám, šikovnej řemeslník, je mu tak sedmdesát…“

„Mluvím o jeho synovi. Ve Vimperku chodil na střední školu. Do roku 1968 pracoval jako redaktor, potom skladník. Znáš ho?“

„Asi jsem ho vídal, když byl kluk, ale nežije tady.“

„Jako jeden z prvních podepsal Chartu. V Edici Expedice vy­­dává samizdat a je autorem Slovníku českých spisovatelů. Protirežimních.“

„Takže reakcionář,“ vypravil ze sebe Sejkora a vzpomněl si, že někdo říkal, že Lopatka má problémy.

Ale měl je v Praze, takže se Sejkory netýkaly.

„Lopatkovi mají ve Zdíkově dům.“

„Jo, někde u silnice na Zadov.“

„Předpokládali jsme, že Lopatku navštíví nějaký pseudovědec z okruhu chartistů, který dorazí na Setkání mládeže Šumavy. Lopatkův dům měl pod kontrolou náš člověk. My se tam objevit nemůžeme, to by byl okamžitý proval. Ale mezi náma, náš chlap, co tam fotil, je neschopný kretén.“

Někdo zaklepal na dveře.

Vysoký estébák vyšel na chodbu a vrátil se s velkou obálkou.

Modrá bunda z ní vytáhl několik fotek a tu nahoře podal Sejkorovi:

„Víš, kdo to je?“

Na černobílé fotografii stál muž v zednické čepici zacákané vápnem a montérkách vyfocený zezadu, takže mu do tváře nebylo vidět.

Ale Sejkorovi připadalo, že toho člověka už někde zahlédl.

„Dorazil touhle zpuchřelinou.“

Na chodníku parkovalo bílé embéčko s prázdným vozíkem.

To auto znám, napadlo Sejkoru, a převzal další dvě fotky.

Roztrhané montérky a zednická čepice zacákaná od vápna…

To jsem přece já na dvoře u Tušlů, kam jsem se včera úplně zbytečně vypravil pro cihly.

A nemám ani jednu.

Na další fotce stál s mužem s knírkem v manšestrovém saku, kvůli kterému naboural.

„Poznáváš ho?“

„Ne.“

„Opravdu ne?“

„Opravdu ne. Ale… možná jsem ho už někde viděl.“

„Herec Jiří Kodet. A ta ženská za ním?“

„Taky mi přijde povědomá.“

„Vlasta Chramostová.“

„No jasně, Chramostová,“ zašeptal Sejkora udiveně.

„Ale nám jde o tohohle muže.“

I poslední snímek zachytil Sejkoru tak, že mu nebylo vidět do tváře. Fotka byla přesvícená, ale stál na ní s nazrzlým mužíkem s cigaretou, se kterým mluvil o cihlách.

„Víš, kdo to je?“

„Ne.“

„Václav Havel.“

Havel? Na sídlišti ve Vimperku bydlel jeden Havel, který načerno svážel lidi ze zábav. Ale ten nenosil knír. A nejmenoval se Václav, ale Alois.

„Rozumíš, co ti říkám, soudruhu? To je Václav Havel, syn buržoazního vykořisťovatele, disident, který pro CIA organizoval Chartu.“

„Havel,“ zablekotal Sejkora. „Ten přece…“

Do mozku mu vplula prázdná bublina.

Jeho obličej musel připomínat hodiny, které se zastavily.

Tlustý estébák prohodil: „Ten mamlas to klidně vyfotí přímo proti slunci! Toho chlapa pořádně neviděl, blbli tam hasiči a nemohl zaparkovat.“ Sejkora měl pocit, že se mu mozek proměnil ve šrotovací zařízení.

JSEM NA FOTCE S VÁCLAVEM HAVLEM, který vymyslel Chartu.

Spletl jsem si barák, místo u Tušlů jsem zastavil u Lopatků.

A Tušl se taky jmenuje Honza.

„Poznáváš toho člověka?“ Prst neúprosně ukazoval na Sejkorovu postavu stojící vedle Václava Havla a hnědé oči si Sejkoru pátravě prohlížely.

„Já… myslím, že…“ Cítil, jak ho ochromuje strach. Bratranec Vilda podepsal Chartu. Neteř Petra emigrovala a žije s důstojníkem bundeswehru na základně NATO…

Jestli kápnu božskou, na tohle všechno přijdou.

„Nějakej zedník,“ vykoktal.

„Přijde ti ta čepice jako obyčejná zednická čepice?“

„Jo.“

„Vážně? Podle mě je to moc šikovná maskovací čepička.“

„Možná.“

„A ten vozík ti nepřijde podezřelý?“

„Ne.“

„Na co ho má?“

„Asi na prkna, písek nebo třeba… na cihly.“

„Jenže nic nepřivezl ani neodvezl. I vozík je jenom rekvizita.“

Do debaty se vložil tlustý estébák. „Franta říkal, že ten chlap jel jak vožralej. Napálil do popelnice a bylo mu to fuk. V rovný přehledný ulici? Tomu bych auto nepůjčil ani za milion.“

„Možná naboural schválně, mohlo jít o domluvené znamení,“ přisadil si Modrá bunda, ale Sejkora nebyl schopen reagovat.

Kdo by mě mohl poznat?

Kdo by mě dokázal identifikovat?

Muž se simcou se do ulice postavil tak nešikovně, že mu slunce svítilo do očí.

„Chápeš, co to znamená, soudruhu?“

„Ne.“

„No přece že nová ekologická disidentská síť napojená na mládežníky kontaktovala Václava Havla. Řídí ji chartisti, v dubnu vydali dokument Aby se dalo dýchat. Je jasné, že tady ve Vimperku chystají nějakou provokaci.“

Zazvonil telefon. Tlustý estébák zvedl sluchátko a pronesl: „Dobře.“ Pak zavěsil. „Tak už jsme podle espézétky zjistili, čí je to auto. Nějakej Michal Zídek z Vimperka.“

„Vždyť to říkám, je místní,“ přisadil si Modrá bunda.

„A zajímavý je, že mu tátu v osmašedesátým zastřelil voják Sovětské armády.“

„Znáš ho?“ udeřil Modrá bunda.

„Od vidění.“ Sejkora polknul.

„Musíme ho rozpracovat. Krycí jméno bude Julius.“

„Proč Julius?“ zeptal se tlustý estébák.

„Na republikové úrovni to má na starosti Slovák a čobolové si to jméno nějak oblíbili, dneska se každý Jánošík, co se narodí pod Tatrami, jmenuje Julius. A mezi námi, dobře se to pamatuje, okamžitě budeme vědět, o koho jde.“ Obrátil se na Sejkoru. „Chci o Juliovi vědět všechno. Kde pracuje, s kým se stýká, kam chodí do hospody, jaké balí holky.

Tohle je obrovská šance rozklíčovat celou disidentskou strukturu, zjistit, jak navazují kontakty.“ Napil se minerálky. „Když se má Havel s někým sejít a my chceme, aby seděl doma, tak sedí doma. Ale sem jsme ho nechali jet, jenže nás nenapadlo, že spojení navážou tak rychle. Havel byl ve Zdíkově dvě hodiny a už ho kontaktovali!“ Soudruh Modrá bunda vypadal nesmírně potěšeně.

„Rozumím. Všechno zjistím.“

„Napiš mi o Juliovi podrobné hlášení. A nic z toho se nesmí dostat ven.“

Sejkora namáhavě vstal. Vyjde z téhle místnosti a bude volný.

Ještě aspoň na chvilku.

Nejdůležitější porada jeho života byla u konce.