Ušlechtilé skutky

Šéfa vojenské kontrarozvědky doprovázel lampasák Vašinka, se kterým Sejkora mnohokrát chlastal.

„Soudruh Sejkora?“

„Ano.“

„Znáš poručíka Vašinku?“

„Znám.“ Když Vašinka naposledy v kartách prohrál sadu vojenských odznaků, až do rána lamentoval, že neví, jak to synovci, který je sehnal z Bavorska, vysvětlí.

Existovala jediná armáda, kterou místní důstojníci ČSLA beze zbytku respektovali: bundeswehr.

Sejkorovi také došlo, že šéf krajské vojenské kontrarozvědky potkal na schodech Sueze, kterého v čistkách po srpnu osobně vyhodil.

Co tu ale chce?

Z vojenské kontrarozvědky měl každý vítr, křížily se v ní zájmy ministerstva vnitra, ČSLA i KGB.

„Bohužel musím na schůzku generálního štábu,“ vymlouval se Sejkora. „Začíná za dvě minuty.“

„Schůzka byla zrušená. Ostatně pro tebe soudruhu proběhla už v sedm ráno,“ prohlásil podplukovník tónem, který dával jasně najevo, že o něm ví všechno.

Pod oknem se objevil Suez. V jedné ruce držel tatranku a druhou se škrábal na roztrženém čele. Při pohledu na něj podplukovník zachmuřeně pronesl: „Řeknu ti, soudruhu, že tohle město jste dokonale proslavili revanšisty a reakcionáři.“

Reakcionář je neobyčejně výstižné slovo pro člověka, kterého jednoho dne ráno potopí kolegové, dostane vyhazov z práce a odpoledne mu žena i děti utečou přes chodbu k jednomu z těch, co ho napráskali, pomyslel si Sejkora.

Bude se o mně taky říkat, že jsem byl reakcionář?

V okamžiku, kdy se zadíval na Sueze, Sejkoru napadlo: Suez je stejně vysoký jako já. A jeho hadry vypadají zezadu jako ty moje.

Podplukovník se mezitím zastavil u vyznamenání stanice, která Borovec tak pečlivě opatroval.

„Ty jsi tady s vojáky jedna ruka, viď, soudruhu?“

Tak proto si přivedl Vašinku. Dozvěděl se, že Sejkora tahá lampasáky z bryndy. Když v obrovské vimperské posádce některý ze tří tisíc vojáků základní služby něco provedl, za provinění zodpovídal i jeho velitel, a proto i jemu hrozil kriminál. Ve Vimperku působila obávaná desátá rota „senegalských střelců“, což byla skvadra Cikánů několikrát trestaných za vraždy i ublížení na těle. Některým bylo i pětatřicet, přesto neuměli psát, chodit na záchod a spát v pyžamu, a kdykoli dostali vycházku, jejich velitelé trnuli strachy.

Protože neexistovala vojenská policie, o závažnosti přestupku rozhodovala VB, ale Borovec na vojáky kašlal. Zato Sejkora se s nimi opíjel a důstojníci se mu při tom svěřovali, jakou kaši jim jejich vojíni navařili.

A oni na něj taky nezapomínali – armáda postavila hotel Palcát v Táboře a Palác kultury v Praze. I ve vimperských kasárnách měli důstojníci stavební partičky, které byly desetkrát výkonnější než všichni místní maníci.

„Řeknu ti, proč tu po letech zase jsme.“

Sejkora si znovu vzpomněl, jak tu před lety v tiskárnách něco vyšetřovali.

„Existovala významná tajná vojenská operace, u které došlo k provalu na Západ. A my nikdy nechytili toho, kdo předal bundeswehru strategické informace. V rámci Varšavské smlouvy to bylo selhání, které se probíralo až v Moskvě.“

Sejkora přikývl, i když vůbec netušil, o čem je řeč.

„Ale vždycky jsme měli podezření, že ty informace pronesl někdo místní.“

„Jaké informace?“

„Informace o Plánu.“

Teprve teď Sejkoru napadlo, že mohlo jít o tajný plán ze září 1962, kdy se během kubánské krize československá armáda tajně přesunula na Šumavu k hranicím se západním Německem.

„To, co ti teď řeknu, je důvěrné. Do roku 1964 počítala ČSLA s obranou proti NATO. Dvanáct let stavěla u hranice objekty polní obrany.“

Sejkora přikývl, o opeečkách samozřejmě věděl. „Objekty měly zachytit útok NATO a přenést boj na území NSR. Jenže generální štáb ozbrojených sil Sovětského svazu předložil v roce 1964 nejvyššímu velení naší armády Plán použití ČSLA ve válce. Počítal s útokem 41 jaderných bomb a min a byl kódován BaRePa. Víš, co to znamená?“

„Ne.“

„Linie Bayreuth–Regensburg–Passau.“

Sejkora přikývl.

„Na podzim 1965 ho někdo přenesl přes hranici. Někdo místní.“

Sejkora polkl.

„Předpokládáme, že ten kontakt se mohl znát s místními představiteli ČSLA a včera předat Havlovi informace vojenského charakteru. Chápeš, maskovali by to jako ekologickou iniciativu. Viděl jsi fotky ze Zdíkova, že ano?“

„Viděl.“

„Tak víš, jak si dali záležet na utajení. Ale to je jen předehra. Očekáváme, že si předají tajný dokument, který bude mít pro podporu disidentů v zahraničí nesmírný význam. Bez dolarů jsou nahraní.“

Zazvonil telefon a Sejkora zvedl sluchátko.

„Je tam podplukovník Kratochvíl?“ zahřměl hluboký hlas.

„Předám.“ Sejkora podal sluchátko podplukovníkovi a byl rád, že si vzpomněl na jeho jméno.

Podplukovník Kratochvíl převzal telefon.

„Jistě. Zařídíte to? Jo, přijímačky. V pondělí? V deset by to šlo. Přijdu. Určitě. Počítejte s mojí podporou.“ Podplukovník položil telefon a pohlédl na Sejkoru.

„Máš děti, soudruhu?“

„Ano.“

„Syna?“

„Dceru.“

„Já taky. Je to trápení, viď?“

„Je,“ přiznal Sejkora.

Zmínka o rodině vykouzlila na podplukovníkově tváři vzácný okamžik pochopení. „Nejtěžší je sehnat někoho, kdo ti dostane holku na školu. Kdyby byla kluk, jde do Vyškova, armáda bude nabírat pořád. Ale holka… někdy si říkám, že tátou se staneš teprve tehdy, až jí tu školu zařídíš.“

Sejkora bohužel o nikom, kdo by dostal Kristýnu na pedagogickou fakultu, nevěděl.

„Jo, mládež,“ povzdychl si podplukovník. „Jeden neorganizovaný jedinec nás může všechny zničit.“ Krátce na Sejkoru pohlédl. „Máme už první zprávy o mladíkovi, kterému patřilo to auto. Znáš ho?“

„Trochu.“

„Měl jsi s ním nějaké problémy?“

„Ne.“

„Ani osobního rázu?“

Sejkora zaváhal.

„Vím, že s ním chodila tvoje dcera.“

Přišlo to dřív, než čekal. Malé město. Jak dlouho si mohl nalhávat, že to utají?

„Co mi řekneš, soudruhu?“

„Moje dcera se s ním nějakou dobu vídala.“

„Tak vídala… Hm. To se nám může hodit. Ten mladík by mohl být klíčem k prolomení na druhou stranu.“

„Výborný nápad,“ zamumlal Sejkora.

„O smrti jeho otce víme. Určitě se chce pomstít naší společnosti způsobem, který si my dva ani nedokážeme představit.“

Telefon znovu zazvonil.

„Za pět minut na sjednané pozici,“ oznámil podplukovník Kratochvíl stručně.

Položil sluchátko a usmál se na Sejkoru:

„Pokud se něco stane, chci o tom vědět jako první. My o tobě také víme všechno z první ruky.“ Pohlédl na Vašinku, který celou dobu neřekl jediné slovo, ale Sejkora věděl, proč ho podplukovník přivedl.

Jestli dojde na lámání chleba, Vašinka na něj vyklopí všechno, co vypatlaným zeleným mozkům pomohl ututlat.

Dohromady jim v base ušetřil nejmíň sto let a oni je, když bude třeba, zase přišijou jemu.