Nesmrtelná medúza

Lešková spala na gauči a po neumytých hrncích přelétaly mouchy. Zpod kulatého zadku pod okrajem zelených šatů jí trčely překvapivě vrásčité nohy. Asi ji vždycky vidím jinak, pomyslel si Sejkora, podle toho, jak dlouho nejsem s Evou, nebo podle toho, jak jsem vožralej.

Lešek seděl na lavičce a černý vlčák po Sejkorovi okamžitě vystartoval.

„Páchneš něčím, co nezná.“

„To bude asi ten kouř.“

Sejkora si přisedl k Leškovi a zeptal se:

„Kolik toho Michal ví o tom, co se tenkrát stalo?“

„Jak to myslíš?“

„Byl tady s tou fotkou z hospody na Včelný, ne?“

„Jo, byl.“

„A nevyptával se, co mi tenkrát provedl jeho táta?“

„Myslíš, jak ti poslal tu fotku? Podle mě Michal neví nic. Jediný, co jsem nevěděl, bylo, že říkal, že Rudovi někdo předtím, než se to stalo, volal.“

„Hm. To je divný, ne?“

„Nevím, co si vo tom mám myslet.“

„Když jsi letěl do Anglie, podepsals to s tajnejma?“

„Tys to nevěděl?“

„Borovec mi nic neřekne.“

„Jo, podepsal. Tenkrát jsem chtěl zdrhnout. S Milanem Hellnerem a s Rudou. A nakonec jsem neutekl kvůli ženě.“

„Ona tu chtěla zůstat?“

„Tady ne, ale do Bavorska nechtěla ani za nic. Každou neděli chodit do kostela a pak doma čekat, až se chlap vrátí z hospody? Chtěla zpátky do Kouřimi, odkud jí sem poslali na umístěnku. Tam svítí slunce a všechno kvete. Dáš si pivo?“

„Řídím.“

„Tak pito.“

„No tak mi jedno dej.“

Lešek sáhl pro pito pod lavici, sám načal platana a řekl:

„Táta přišel v padesátým roce. Ti přiblblí chartisti můžou do zblbnutí vopakovat, že žijem ve vězení, ale já jsem tu šťastnej. Pamatuješ, jak jsme opejkali prase?“

„Jo, to bylo bezvadný.“

Loni v létě uspořádali místní týdenní turnaj ve stolním tenise s tím, že v sobotu si opečou prase. Každý den se utrhli z práce ve dvě, odehráli pár zápasů, v pátek ve tři odpoledne přivezli sud, začali opékat, v sobotu večer už byly zápasy odehrané, prasátko snědené a sud dopitý, a tak někoho napadlo, že vítězem bude ten, kdo všechny porazí dvakrát_._ Takže se vyhlásil nový turnaj, sehnalo se další sele a v pondělí si všichni vzali volno, dopíjeli sud a dohrávali turnaj. Sejkoru pozvali, protože kdyby někdo volal s tím, že je v Hrabicích bordel, zahrál by to do autu jako předem ohlášenou akci.

Tak krásně se tu opil.

„Jestli to letos uděláme zas, budu šťastnej,“ prohlásil Lešek. „Chci umřít tady, když už jsem si tu postavil barák.“

„Hele, když už se tak lituješ, mohls mi říct, že jsi mi práškovacím messerschmidtem vyděsil holku.“

„No, občas si načerno zalítám. Ale říct jsem ti to mohl.“

„Když už jsme u těch doznání, nebyls to náhodou ty, kdo tenkrát volal Rudovi?“

„Teď tu byl Michal a myslí si to samý, co ty – že jsem jeho tátu zabil já. Proč tě to najednou tak zajímá?“ Lešek sevřel hrdlo lahve. „Potřebuješ to po těch letech na někoho hodit, nebo vo co de?“

Odemkl hlavní vchod a věděl, že Kristýna doma není, ticho bylo nalepené na linu, zdech i na zrcadle.

V kuchyni mu došlo, jak jeho uniforma páchne, svlékl si sako a hodil ho na židli.

Co když je jen u nějaké kamarádky?

Zdvihl sluchátko a vytočil číslo.

„Labajová.“

„Ahoj, tady Jarda Sejkora. Není u vás Kristýna?“

„Myslela jsem, že je s naší Zuzkou u vás.“

„U nás?“

„Počkej, Zuzka tam není?“

„Ne.“

„Ty pořádáš to vykutálený Setkání mládeže a ani nevíš, kde holka je?“

„Já nic nepořádám, městská organizace SSM…“

„Všude je to samej úchylnej svazák a nadrženej lampasák a ty necháš holky samotný?!“

„Nenechám,“ řekl a zavěsil.

Mohl to s Kristýnou vyřešit nějak líp? Eva by to dokázala, ale on prožil celý život mezi chlapy, a teď má vychovávat holku. Musí Kristýnu najít, než provede nějakou pitomost.

Objede benzinky, výpadovky a hospody.

Místo toho se vydal do jejího pokoje.

Na okně ležely hřebeny, spreje, kulatá zrcátka a na podlaze se válely batikované šaty. Lahvičky s laky na nehty vypadaly, že se budou lesknout ještě miliony let.

Kristýna se vrátí už kvůli těmhle serepetičkám, namlouval si.

Otevřel parfém, přivoněl si, otočil ho před sebe a stiskl rozprašovač, pak sáhl po druhém a také ho rozprášil před sebe.

Když je šikovně namíchá, možná si svou dceru zhmotní, jako to dělávali alchymisté ve filmech o císaři Rudolfovi.

Do procesu zhmotňování zazvonil telefon.

„Ahoj,“ řekla Eva. „Volala jsem ti do nemocnice.“

„Já vím,“ řekl popleteně. „Přece jsem tam byl.“

„Volala jsem ti do nemocnice, protože se chystá něco, o čem bys měl vědět.“

„Co?“

„Maruška Hojsová chce utéct.“

„Ty jsi volala do nemocnice kvůli ní?“

„Jo. Všechny sestry do jedný si tím prošly – a ona to udělá.“

Chvilku trvalo, než pochopil, co ta věta znamená.

„Tys chtěla taky někdy utéct?“

„Když mě sem poslali, říkaly jsme si s Kamilou Vrabcovou a Danou Leškovou, že ve Vimperku nevydržíme ani tejden. A pak…“

„Pak co?“

„Pak jsi začal stavět.“

Oddychl si a už potisící ho napadlo, že ho jeho dům zachránil.

„Řekla ti Kristýna, kam jela?“

„Ne,“ vypravil ze sebe a měl pocit, že zmatek v jeho hlavě narůstá každým okamžikem.

„Řekla ti to, nebo jsi neposlouchal?“

„Určitě nic neříkala. Počkej… Jak víš, že tu není? Ty jsi s ní mluvila?“

„Volala mi z budky ze Zlešic. Říkala, že jede stopem. Proč jsi mi neřekl, že jí napsala Petra?“

„Nechci, aby se s ní teď viděla.“

„A to tě nenapadlo, že to je jediná možnost, jak dát jejím rodičům vědět, že je Petra v pořádku? Měl bys bejt hrdej na to, co Kristýna dokázala.“

„A co dokázala?“

„Jela sama od sebe za strejdou a tetou říct jim, co se děje.“

„Řekl jsem jí jasně, aby do Prahy nejezdila!“

„Je dospělá. Už se s tím musíš smířit. Kristýna chce, aby se Petry rodina nerozpadla. To je to nejdůležitější a Kristýna to ví. Měl by sis gratulovat, že máš tak skvělou dceru. Neboj, ono ti to dojde,“ dodala a zavěsila.

Teď už si byl jistý, že telefon roztříská.

Holka uteče z domova a žena si myslí, že je to to nejlepší, co ji mohlo napadnout?!

Pohlédl na lahvičku od parfému a vzápětí mu došlo, že Kristýnu zhmotnil – přinejmenším ví, kde je.

V televizi obvykle v sobotu běželo Televarieté, jenže v Sovětském svazu se v rámci perestrojky projednával zákon o státním podniku, takže při debatě vysílané z pražského studia běžel pod fotografií Michaila Gorbačova titulek, že následující zábavný pořad začne se zpožděním.

Přepnul na ČT2, kde se miliony krabů vláčely po písečných pláních malajských ostrovů a domorodý šaman tvrdil, že jeho ostrov je kolébkou života, protože u jeho břehů žije jediné nesmrtelné stvoření naší planety, a aby nezůstal u holedbání, vrhl se do vln a vyplaval s průsvitnou, křehkou bytostí, zatímco moderátor vysvětloval:

Tato medúza vždy, když má zemřít, přinutí své buňky, aby proces umírání zastavily a zase omládly – takže vlastně žije věčným životem.

Asi mu už všechno začínalo docházet.

Kristýna neutekla z domova.

Je u strejdy. Všechno se spraví a něco z něj přežije v Kristýně a jejích dětech, ve kterých bude i děda a táta…

Zíral na obrazovku, která ukazovala mrňavou průsvitnou věc; ta mu přinášela obrodu, po níž tak toužil. Ne soudruh Mohorita, ale mrňavé malajské stvoření.

Věci, které nás můžou obrodit, se rodí na druhém konci světa.

My už na to nemáme.

Měl by jet na štáb. Měl by s nimi popít, jinak se povýšení nedočká. Sáhl po své zakouřené uniformě, ale byl tak unavený, že místo toho, aby vstal, nechal ruku klesnout a zavřel oči.

Cosi, co se nepodobalo štiplavým plamenům dusícím historii jeho země, ale klidným věčným vlnkám asijského ostrůvku mu pošeptalo, že se může na všechno vykašlat a konečně se vyspat.