Římský gladiátor

Jedna káď se zbytky nálevu se právě čistila a ve vzduchu se vznášela hypnotická vůně šumavského. Nálev vytékal rovnou do řeky a barvil ji do zlatohněda. V takových dnech chodívali alkoholici k bráně závodu inhalovat výpary, a rodiče a učitelé varovali děti, aby nechodily kolem řeky, protože by přišly do školy opilé.

Vrátný vyběhl do průjezdu se třemi kelímky a otevřenou lahví, aby Sejkorovu návštěvu přivítal. „Jardo, říkal jsi soudruhovi, že je šumavské vynikající žaludeční lék?“

„Soudruh Mohorita to samozřejmě ví.“

„Ale jak účinný je to lék! Stačí malé množství a celý organismus…“

„Fando, máme na návštěvu jen pár minut.“

„Rozumím, soudruzi.“ Vrátný se na počest jejich příchodu postavil do pozoru, slavnostně si naplnil kelímky až po okraj a všechny je vypil.

Varna byla velká čtvercová místnost. Byliny se louhovaly v okachlíčkované nádrži a kolem ní stály pytle označené čísly, protože receptura byla přísně tajná. Instrukce k dávkování zněly například: přidej 60 g z pytle 12. Sejkora, který tu byl před vojnou na brigádě, některé z dvaadvaceti tajných bylin identifikoval, třeba šišky chmele tak slisované, že se z pytlů vydobývaly důlkovačem na záhony, jiné byliny ale stejně jako ostatní brigádníci nedokázal určit.

Pytle byly naskládány až ke stropu a brigádníci si z nich často stavěli doupata, v nichž během směny pospávali.

Na zdi viselo zarámované Čestné uznání vlády ČSSR, Ústřední rady družstev a Ústřední rady odborů:

Bylo to trochu nezasloužené ocenění – víno nikdo reklamovat nemohl, protože každá šarže díky nesystematickému míchání chutnala úplně jinak. Vedle uznání visela lékárnička, kde se jako jediná první pomoc nabízela výhradně již otevřená lahev šumavského a šest kelímků.

„Vy jste ještě nikdy šumavské neochutnal?“ zeptal se znovu Sejkora a snažil se skrýt obavy ve svém hlase.

„Nemusíš mi vykat, soudruhu. Tvůj otec byl hrdina. Ne, v Praze jsem tohle víno v žádném obchodě neviděl.“

„Prodává se v drogeriích, je to vlastně bylinný likér.“ Nikdo z těch, kdo ho ochutnali, nevěřil, že je to víno, protože šumavské byla regulérní droga.

Místní technolog ještě předtím, než v šedesátém osmém emigroval, jednou u piva Sejkorovi prozradil: Když už sem lidi posílaj na umístěnky, musíme jim nabídnout něco, o čem ti chudáci z vnitrozemí ví, že je v tyhle pustině zachrání.

Staletí se pašoval šňupák, pak barbituráty a morfium, a jen co se hranice zavřela, vymyslelo se šumavský bylinný, aby v týhle pustině měli lidi aspoň jakous takous naději.

„Co je tohle za bylinu?“ ukázal Mohorita na kořeny plující po hladině.

„Pelyněk.“ Sejkora znejistěl. Věděl, že o Černobylu se podle jehovistů psalo už ve Zjevení svatého Jana: A z nebe spadne černá hvězda a jméno té hvězdy bude pelyněk, protože pelyňku se v Čechách odnepaměti říkalo Černobýl.

„Pelyněk se přidává do absintu, ne?“

„Jo, jo, ale s pelyňkem se to nesmí přehánět.“ To, co z absintu, zakázaného po celém světě kromě socialistického Československa, dělalo silný halucinogen, byly silice obsažené v pelyňku. Sáhl po kelímku a silná a omamná vůně ho téměř poslala k zemi.

Takovou zabijáckou šarži ještě nekoštoval.

Bezpečnostní štáb si ve Hvězdě v bezpečí dává plzeň, o které soudruzi bezpečně vědí, že s nimi nic neprovede.

Bude to strážmistr Sejkora, který Vasilu Mohoritovi zhatí slavnostní projev.

„Tohle víno,“ rozpačitě zakašlal, „má jednu výjimečnou vlastnost.“

„Jakou?“

„Někdy trošku zkresluje vnímání prostoru.“

„Jak to myslíš, soudruhu?“

Sejkora se jednou po půlnoci vypravil z Hvězdy domů, jenže v zatáčce nad pivovarem mu šumavské namluvilo, že se silnice k jeho domu otočila a vede na Strakonice. Do půl čtvrté se od svého domova vzdaloval. Našel ho Kaňka, který ve služebním vozidle kontro­loval okolí města a zajímalo ho, kam jeho nadřízený pochoduje.

Do tohohle šláftruňku někdo přidává bludnej kořen, říkával děda, než vypil svou sklenku před spaním.

„Občas zavede člověka někam, kam ani vlastně nechtěl jít.“

Mohorita na to nic neřekl a Sejkora zdvihl kelímek: „Tak na váš projev.“

Napili se a mozek Sejkorovi jako vždy naznačil, že pije lepidlo, do kterého omylem napadal bez a hořec.

„Pozoruhodné. Bylinná vína máme určitě lepší než na Západě,“ prohodil Mohorita. „Víš, soudruhu, že teprve teď vycházejí najevo první výsledky perestrojky? Největší chyba, kterou soudruh Gorbačov udělal, se týká kampaně proti alkoholismu.“

„To je zlé,“ podotkl Sejkora.

„V Sovětském svazu se alkohol prodává až od 14 hodin, z filmů se vystřihují scény s konzumací alkoholu, podporují se abstinentní svatby a zakládají se Svazy střízlivých.

Výsledek? Katastrofální pokles státních příjmů, absolutní nedostatek cukru a hlavně – vznik domácích palíren a nešťastná smrt mnoha mladých lidí. Nesmíme dovolit mládeži, aby si pokoutně vyráběla vlastní alkohol. Podnik jako Mykoprodukta je naše budoucnost. Myslíš, že bych se měl o šumavském zmínit v projevu?“

„Rozhodně.“

„A co o něm mám říct? Viděl jsi tady soudruha prezidenta Svo­bodu, který si mladé získal na svou stranu…“

„Určitě bych připil šumavským, zmínil se o našich českých bylinách a jejich síle a taky o tom, jak se naše společnost chystá polevit v ostražitosti, abysme mohli vzít svůj osud víc do vlastních rukou…“ Sejkorovy myšlenky přerušilo bušení vycházející z útrob továrny.

„Co to je? Zní to jako buben a kytara.“

Sejkora se zaposlouchal a po chvilce pochopil: Kotlík a jeho kapela ho převezli, domluvili si zkoušení přímo ve sklepě.

„Místní chuligáni.“ Teď už slyšel slova i chraplavý zpěv:

mládež se chce bavit
mládež chodí do diskoték
a opít se do němoty
na taneční zábavě

mládež sedí v hospodě
mládež pije pivo PIVO PIVO
a v noci na ulici
padá mládež na hubu…

„Vidíš, soudruhu, alkohol je velké téma. Napijem se ještě?“

Sejkora celý den nejedl a hlava se mu začínala nebezpečně točit. Hořec a andělika už proudily jeho krví. Snad mu dnes byliny budou nakloněny.

Jestli ho dostanou, přizná Mohoritovi, že mluvil s Václavem Havlem.

S kelímky se naklonil nad nádrží. Poprvé v životě se mu ruka třásla už po první dávce. Ucítil květ černého bezu a vzpomněl si na květy, z nichž mu děda dělal bezovou limonádu, a pak všechno přebilo aroma pelyňku, který louhovaný ve víně podávali gladiátorům před bojem přímo před zraky samotného císaře.

„Tak na zítřek, soudruhu!“