Dychtiví posluchači

Podlouhlý domek zabavený Němcům zamaskoval Borovec, velitel místní stanice VB, eternitovou střechou a šedivou omítkou. U kamenné zdi vimperského zámku působilo stavení sklíčeně, jako by už zažilo řadu zklamání. V tmavé chodbě zakopl Sejkora o plato s nakrájenými houbami, které tam nejspíš sušila Lisická.

V psacím stole našel dopisní obálky, pohledy, rozlámané tužky a jedinou rodinnou fotografii – Borovcova dcera byla v šesti letech roztomilá dívenka, která jednoho dne dospěje k rozhodnutí, že tátu už nikdy nechce vidět, a to dodrží dlouhých třicet let, i když sestry z chirurgie volají, že za tátou nikdo nechodí.

Stejně mile působila Borovcová, štíhlá tmavovlasá poštovní úřednice s velkým poprsím, kterou sem stejně jako Sejkorovu ženu poslali na umístěnku.

Snila o studeném šedivém domě u kamenné hradby?

A jakou budoucnost si vysnívají poštovní úřednice? Koupelna nebyla, jak byl zvyklý z domova, přecpaná zrcátky, malovátky, šampony a tampony, na ušpiněné polici ležely jen dvě zrezivělé žiletky a opotřebovaný zubní kartáček.

Nenašel klíč od půdy a světlo na schodech do sklepa nefungovalo. V dílně měl štěstí, v policích na nářadí objevil závěs a za ním naskládané papírové krabice. Napočítal jich skoro osmdesát, v první ležely složky s výstřižky z okresních novin z roku 1975 a v druhé zprávy o činnosti pohraniční služby v letech 1980–1985.

Prolistovat jednu složku zabralo tři minuty, takže by tu musel sedět čtyři hodiny.

Na samém dně krabice našel první nepopsanou složku – prohlédl si portrét bývalého velitele stanice Kukačky, který dva dny po sovětské invazi dostal infarkt, a v tu chvíli ji k hrůze všech Vimperáků přebral Borovec. Prošel inventář rozkradeného majetku Schwarzenbergů z vimperského zámku i pivovaru, seznam hlášení poruch elektrického vedení s podezřením na sabotáž.

Na dně třetí krabice ležela lejstra nadepsaná SRPEN 1968.

Obsahovala seznam těch, co při invazi vyčkávali, jak se situace vyvine, a později se při stranických prověrkách holedbali, jak bojovali proti kontrarevoluci, a potápěli kolegy a kamarády.

Jenže tohle už dávno věděl a nenašel jedinou zprávu o Suezovi ani o sobě, Evě, Kristýně, bráchovi, Rudovi nebo Michalovi.

Jediným překvapením byla obálka nadepsaná LEŠEK.

Obsahovala fotokopii diplomu Goodyear Trophy, který visel v Leškově garáži. Červeně na ní byla podtržena slova 2ND SEPTEMBER 1968 a výstřižek z anglických novin, ve kterém se psalo o letišti Halfpenny, princi Williamovi a královně Alžbětě, a vespod byla fotka Leškové v tričku s výstřihem a v minisukni.

Borovec na Leška sbíral informace? Ale proč?

Dělal si zálusk na Leškovou?

V modrém moři košil na vimperském náměstí se mládežnické kravaty vznášely jako rudé medúzy. Otevřený vojenský gazík připomínal hnědošedý útes. Představitelé kraje, okresu, armády, SSM, Svazarmu a města stáli na tribuně, pod kterou se v rukou pionýrů zvedal příboj barevných památníčků, v nichž se jako v rybářských sítích zaskví drahocenné úlovky podpisů významných představitelů naší společnosti.

Na spodní okraj náměstí vpochodoval slavnostní průvod, v jehož čele nesli nejkrásnější svazáci a svazačky z celé republiky veliká bílá písmena vytvářející hesla MÍR, BUDOUCNOST a SOCIALISMUS, další skupina svazáků pak přinášela obrovské portréty Gustáva Husáka, který vypadal jako vždy nesmírně rozčarovaný z toho, jak je rozčarovaný, a zadumaně si opakuje: po letech v base a mezi těmi zrádci, mezi kterými jsem nikdy nepotkal jediného slušného člověka, NESMÍM NESMÍM NESMÍM vypadat rozčarovaně, Leonida Brežněva s jeho zamlklou ohromnou zašedlou tváří ropuchy číhající u rybníka jménem Evropa a na konci průvodu se objevil divoký plnovous a máničkovská ofina Karla Marxe a po Bedřichu Engelsovi se už nějak slehla zem.

Po příchodu zaujali svazáci jim vyhrazených prvních patnáct řad před pódiem. Osamělý pionýr přistoupil s trumpetou k mikrofonu a zahrál píseň tak tesklivou, jako by ohlašoval konec světa. Jeho výstup nikoho nezajímal, všude ševelily hlasy, a když skladba skončila, někdo vykřikl:

„Kde je Vasil!?“

Před měsícem přišlo v Praze spontánně přivítat Gorbačova sto padesát tisíc lidí a i vimperské náměstí bylo dnes zaplněné lidmi a bouřilo.

Třeba to Mohorita nevzdá, pomyslel si Sejkora, přece jsem mu vyprávěl o projevu prezidenta Svobody na prvním ročníku v srp­nu 1968. Tenkrát, několik dní před invazí, dorazili mladí z celé republiky. Neměli uniformy, ale dlouhé vlasy ozdobené květinami. Po ulici chodila dívka a z papírové krabice rozdávala lidem květiny a ti si je zastrkovali do knoflíkových dírek košil nebo do rozcuchaných vlasů.

Můžu ještě někdy něco takového zažít?

Ne, nemůžu, došlo mu, protože nikde na pódiu neviděl stopu ani po šumavském, ani po kelímku.

Mohorita se na něj vykašlal.

A Petra se z Ramsteinu už nikdy nevrátí.

Od skupinky představitelů se na pódiu oddělil zavalitý stranický soudruh.

„A nyní pronese slavnostní projev soudruh Miroslav Stejskal, první náměstek ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.“

Toho Sejkora znal, protože pocházel ze Záblatí, byl synem zakladatele místního JZD. Po odboru zemědělství mu svěřili odbor mládeže a školství, nejspíš proto, že měl tři dcery. To nesl těžce, protože jediné, co ho zajímalo, bylo střílení jelenů, a z ministerstva zemědělství měl do boubínské obory, kam se jezdili pravidelně pobavit členové krajského výboru KSČ, přece jen blíž.

Ale dotáhl to až na náměstka.

Soudruh Stejskal se pohnul k mikrofonu a davem se rozběhla vlna rozpačitého pokašlávání a tu a tam i pískotu.

Stejskal sevřel mikrofon a nadechl se.

„Soudru…“

Mikrofon zapraskal a oněměl.

K pódiu svým ležérním stylem dokráčel místní diskžokej Štěpán Smutný, přebral mikrofon a stoupl si k mixážnímu pultu.

„Štěpáne, dej tam depešáky!“ vykřikl někdo.

Ve dveřích hospody se objevil kominík. Štětka se mu nad hlavou kývala jako tykadlo, které ucítilo změny a vytáhlo ho z výčepu.

Ti pacholci tam určitě chlastaj, napadlo Sejkoru. Pak se v řadě za ním ozvaly dívčí hlasy:

„Víš, že sem schválně naháněj slovenský kluky? Každý desátý dítě, co se narodí svazákům, je prej z Vimperka.“

„Eště abych do toho vlítla s nějakým čobolem, to by mi vážně pomohlo.“

„Myslíš toho Juraje?“

„Toho bych se nedotkla ani klackem. Vidělas ty jeho mastný vlasy? Meje se vůbec někdy?“

Štěpán zprovoznil mikrofon a podal ho soudruhovi, kterého dnes ráno vzbudili na chalupě v Záblatí a řekli mu:

Poblili Vasila, musíš na Setkání mládeže.

Ale tam jsou mladý, ne?

Ano, naši mladí soudruzi na tebe čekají. Máš to pár kilometrů, řidiče jsme už poslali.

Přece tam nepojedu po Černobylu?

Soudruhu, ustál jsi už horší časy, vzpomeň si na čistky, – a tak Stejskal nasedl do černé volhy a cestou vymýšlel bláboly, kterými teď krmil celé náměstí. „Dnešní mladá generace nezažila vykořisťování. Jaký kompas mají mladí při posuzování věcí doma i ve světě? Co je pro ně velkostatkář, majitel továrny, bankéř? Je třeba hledat řešení, aby mladí lidé lépe chápali, o co šlo ve společnosti v minulosti a oč jde dnes. Kde je červená nit, podle které se člověk může orientovat?“

Kolem Sejkory se vzdouvaly rudé vlajky, kravaty, nárameníky, odznaky a transparenty, ale nikde neviděl ani stopu po červené niti, která je spojovala se světem reforem Michaila Gorbačova.

Z okna nad ním vyhlížela paní Pohlová, jejíž synovec tu míval fotoateliér. Jednou mu ukazovala fotky, které tajně nafotila z akcí na náměstí – z příchodu wehrmachtu, příjezdu Američanů, průvodu proti měnové reformě v roce 1953, projevu prezidenta Svobody a také z demonstrace proti sovětské invazi v srpnu 1968.

I tenkrát všichni drželi v ruce letáky, i tenkrát bylo náměstí plné lidí.

A Sejkora najednou pochopil, proč Borovec v Leškově složce podtrhl září 1968 – protože v srpnu 1968 rozdával Lešek na vimperském náměstí letáky proti ruským okupantům a 2. září 1968 ho nechali letět na přehlídku v Anglii, na kterou měla přijet královna Alžběta a princ William.

A Michalovu tátovi opravoval Lešek motorku v srpnu 1968, pár dní předtím, než ho zabili.

Nejenže Sejkorovi naboural auto práškovacím letadlem, Lešek má prsty i v tom, co se tenkrát stalo.

Projev skončil. Soudruh vrátil mikrofon do stojanu.

Z prvních patnácti řad se ozval frenetický potlesk, z dalších huhlání a pískot, a někdo za Sejkorou vykřikl:

„Já věděl, že vo Černobylu budou držet hubu. Tajili to před celou republikou tři dny, zrádci!“

Soudruh Stejskal se vrátil k funkcionářům a pionýr s trumpetou se naklonil k mikrofonu, aby zahrál další tesklivou píseň, a tím slavnostní odpoledne skončilo a všichni si tak nějak naštvaně oddychli.