Železniční pražce

Z posuvné plošiny mávl na Michala mladík a on mu zamával zpátky, i když ho neznal, protože někomu, kdo stoupá k nebi, se nedá nemávat. Vzápětí se ozval smích, dvě dívky za ním zvedaly ruce, mladík samozřejmě mával na ně.

Ta vpravo si všimla Michalových rozpaků a usmála se na něj.

Její příjemnou tvář lemovaly hnědé vlasy. Asi se na ni usmál taky, i když mu nebylo jasné, co dělá, protože měl potíže jít rovně, v pravém lýtku mu škubalo a levé rameno ho bolelo.

Slunce mu zasvítilo do tváře. Celou noc nejedl ani nepil. Mráčky na nebi připomínaly kopečky citronové zmrzliny.

Míjeli ho kluci s batohy, jeden s plackou Sex Pistols.

„Ahoj kluci, neměli byste nějaký drobný?“

„Sorry, vole, jsme na nule.“

Sunul se rozpáleným městem. Před prosklenou vitrínou se o hole opírali místní důchodci.

„Tys ho znal z tiskáren, ne?“ zeptal se starý Hodoušek.

„Trochu.“

„Chudák vylez na žebřík a klepla ho pepka.“

„Kdy se to stalo?“

„Prej v pátek ráno, asi v jedenáct. Von už chudák nemohl mluvit, prej poslední rok jen šeptal.“

V pátek ráno kolem desáté jsem Randákovi volal, napadlo Michala. Možná slova o tajemství byla jeho poslední.

Žízní se mu točila hlava, tak přešel ulici a sedl si na zídku nad parkem a natáhl nohy, které mu už dřevěněly. Zavřel oči, i když mu v rameni cukalo a zápěstí ho bolelo.

„Už víš, kam jdeš?“

Zase oči otevřel. Jirka Kotlík, kytarista Neurocabaretu, držel v ruce pouzdro na kytaru, takže šel buď na zkoušku, nebo se z ní vracel.

„Kam mám jít?“

„Kam asi? Na Woodstock? Ptám se, kdy rukuješ.“

„V říjnu.“

„Připrav se na pěknou pakárnu.“

„Já, vojna a pakárna, to nějak nejde dohromady, ne?“

„Řekli ti, kam tě pošlou?“

„Ne.“

„Takže víš houby.“

„A ty to víš?“

„Ty svině mi hned, co zabavili demáč, zařídili, že budu pro železniční vojsko v Pohořelicích tahat padesát pražců za hodinu. Na tebe se vyptávali taky a pohořelický mazáci tě už vyhlížej.“

„Pohořelice? To je na Moravě?“

„Jo, začni poslouchat Janáčka.“

„Neměl bys nějaký drobný?“

„Jak to, že jsi na mizině, když makáš s Podruhem?“

„Někam se vypařil. Neviděls ho někde?“

„Ne. Co to vzít přes čáru? Znám lesáka, co šmelí se dřevem a přetáhne nás, když mu dáme nějakou korunu.“

„Co bys dělal v Německu?“

„Doručil náš demáč. Dej vědět, jestli chceš zdrhnout, ať vím, jestli se uvidíme v ostnatejch drátech, nebo až na buzerplace,“ zasmál se Kotel, pouzdro s kytarou si přehodil do levé ruky, vykročil k parku, koukal na holky a k tomu si hvízdal Viennu od Ultravox.

Zrzavý kluk shodil na chodník batoh a začal vášnivě líbat černovlasou dívku, která se opírala o zeď České spořitelny. Michalovi se vybavila opilá těla plazící se blátem a šátrající jedno po druhém.

Železniční vojsko.

Aspoň že mě nemůžou vyhodit ze školy, protože jsem odešel sám. Ale vzpomněl si na to, co říkal Ota, a napadlo ho, že přesně takhle by přemýšlet neměl.

Budu se chválit za to, co jsem podělal?

Vstal ze zídky a zezadu do něho vrazil ožralý lampasák, který podpíral svého kolegu.

„Co děláš, kreténe?“

Blátem pokryté tkaničky vypadaly jako tasemnice, které se chytly dvou prasat. Takhle budou vypadat blbouni, co z něj budou za pár měsíců dřít kůži.

„Slyšíš, co ti říkám, blbečku?“

„Ne.“

Lampasák k němu vykročil, ale jeho kolega naštěstí nebezpečně zavrávoral.

Michal se otočil k parku, kde u lavičky popíjela skupina svazáků. Zpod těsné košile vyčnívalo obrovské tmavé chlupaté břicho. Michal na břicho chvíli zíral a pak poznal Biháryho.

Podruh držel v ruce šumavské a svazácká košile posetá zářivými odznaky se na něm nadouvala jako plachta. Hanzlíček na lavičce polykal bonbony Likérového dezertu_._ Čáryfuk s kelímkem v ruce kouřil za lavičkou a vedle něj cosi vykládal vousatý obr oblečený v lesácké košili, maskáčích a kanadách.

Ještě že mi estébák ukázal fotku, pomyslel si Michal, jinak bych ty kašpary nepoznal.

„Miško,“ přivítal ho Čáryfuk. „Čo si robil?“

„Nějak jsem se ztratil a ani nevíš, jak mě to mrzí.“ Otočil se na Podruha. „Půjčil bys mi dvacku?“

„Na co?“

„Nic jsem nejedl.“

„Na jídlo nepučuju. Jestli máš hlad, Biháry pude s tebou a dohlídne, že si koupíš šumavský, a ne nějaký riskantní vitaminy.“

„Je neděle, sámoška je zavřená.“

„No jo, ty vole, ty máš taky ten rozbujelej intelekt, tak se napij, když tak hladovíš.“

Michal ucítil pronikavou, omamnou vůni šumavského a udělalo se mu šoufl, ale napil se, cítil anděliku, která uklidňuje nervovou soustavu a používá se na špatně se hojící rány, i listy ostružiníku, které se přikládají na hadí uštknutí.

Z jeho zdřevěnělých nohou se staly stonky. Víno ho proměnilo v bílý kvítek a vítr ho odnášel do nejhlubšího ze šumavských lesů.

„Ty si ten Miško, hej?“ vytrhl ho z narkotického oblouznění obr v lesnickém.

Přikývl a konečně si všiml podoby s Čáryfukem.

„Ty jsi Bača?“ Hlavou mu blesklo, že právě Bači se chtěl na něco zeptat.

„Nikomu nehovor, že som tu, lebo ja tu nie som, jasné, somár? Si celý zelený, chalan, čo si to do seba celú noc lial?“

„Právě že nic. Neměl bys drobný na telefon?“ obrátil se znovu na Podruha.

„Na telefon nikdy nepřispívám.“

„Potřebuju zavolat Kristýně.“

„Zajdi za ní domu a řekni jí to. Kdes vůbec byl v noci?“

„Sebrali mě.“

„Kdo tě sebral?“

Michal se místo odpovědi otočil na Čáryfuka. „Co se stane, když tě chytnou a pak tě nechají jít?“

„To neviem, ak ma mali, už ma nepustili.“

Podruh zbledl. „Vidíte ho, vola? Maskujem se za svazáky, aby na nás prašivý benga nemohli…,“ udeřil se pěstí do hrudi poseté svazáckými odznaky, „a z tebe teď vypadne, že tě sebrali a nechali jít? Zmiz, říkám ti, a už nás nevohrožuj svým kreténstvím.“

Michal ztěžka vstal. „Tak já půjdu, když to jinak nejde.“

„Miško, zajtra ťa naučím mariáš,“ nabídl se Biháry. „Ten sa ti za katrem môže hodiť.“

„Tak jo, já se ho před vojnou radši naučím,“ řekl Michal, usmál se a poplácal ho po rameni.

Karel Crha otevřel dveře. Knihy stály ve sloupcích už i v předsíni. Hrubín, Skácel, svět knih podobný světu Michalova táty a sazeče Kasla.

Tady v obýváku Crha recitoval Šiktancovu báseň Adam a Eva a Kristýně se líbila tak, že o ničem jiném týden nemluvila.

Byl Den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná
a pustá.

„Kdo jsi?“
křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.
A déšť mu zalil ústa.

„Nechoď ke mně,“ varoval ho Karel.

„Co je? Voni tě sledujou?“

„Mám děsnou chřipku. Co ta tvoje manekýna? Vzali ji na školu?“

„Asi jo. Kde je Hanka?“ Věděl, že se už vždycky bude na jeho ženu ptát a trnout přitom strachem.

„Jela s dětma na vodu.“

„Kam?“

„Na Lipno, tiskárna tam má chatky. Radši di, nebo něco chytneš.“

„Dobře. Já se někdy stavím.“

„Vypadáš nějak vyděšenej. To se na ni vyptával kdo?“

„Estébáci.“

„Ty budou fízlovat furt. Nedělej si hlavu. Přijď, až budu fit.“

„Nechceš nějaký vitaminy?“

„Mně bude líp, až vodlezou ti svazáčtí buzeranti.“

Michal přikývl.

Hanka byla na Lipně, její manžel ví, že o nic nejde, a všechno, co se stane, mu odpustí.

Tak vypadá člověk, který miluje Šiktance a Skácela, pomyslel si Michal, vykročil ze dveří a v hlavě mu zněly verše.