Armádní manželství
Na kuchyňské lince stál pořád upatlaný hrnek od kakaa a na talířku se sušenkami hodovaly mouchy. Teď už nejspíš plesnivé prádlo, které měla Kristýna pověsit předevčírem, leželo ve smaltovaném umyvadle.
Na stole dál čekala složenka, kterou měla Kristýna zaplatit.
Ne, něco se změnilo, pomyslel si Sejkora: stokoruna na zaplacení složenky byla pryč.
A ve dřezu stála prázdná lahev od radegastu.
Tak moje dcera nepije platan…
Telefon se rozdrnčel. Sejkora zdvihl sluchátko, jenže volající zavěsil.
Ve dveřích kuchyně se zaraženě zastavila Kristýna, která nejspíš nečekala, že táta bude doma. Tvář měla ztrhanou, vlasy rozcuchané a černé tričko na ní viselo jako plachta.
„Ahoj,“ pozdravil ji.
Zamumlala něco jako „Ahh,“ otevřela si ledničku a vytáhla jogurt. Hrnek s kakaem byl pro ni vzduch.
„Je tady bordel jak v tanku.“
„Já to pak uklidim.“
Musím se ovládat, pomyslel si, nesmím vybuchnout.
„Neměla jsi zaplatit tu složenku!“
„Myslela jsem si, že to stihnu.“
„A peníze?“
„Půjčila jsem si na autobus.“
„Zbylo ti něco?“
„Dvacka.“
„A ta je kde?“ Jasně si uvědomoval, že právě teď je ze všeho nejdůležitější dohadovat se o dvacet korun.
„Já ji vrátím.“
„Volala máma?“
„Ne.“
„Kdes včera vůbec byla? Párkrát jsem ti volal.“
„Jela jsem se koupat.“
„Sama?“
„S Michalem.“
„Proč jsi mi neřekla, žes to auto rozbila ty, a ne Michal? To nemáš odvahu se přiznat?“
„Tati, nemohl bys o tom autě přestat mluvit? Je to snad nějakej problém?“
„Ne, samozřejmě, že to není problém. Víš, kolik bude stát oprava?“
„Je to jen hromada plechu.“
„Pro tebe je to hromada plechu, protože pro něj nemusíš hnout ani prstem.“
„Já to auto přece nechtěla rozbít. Kdyby tam nebylo to letadlo…“ Pohlédla na něj stejně shovívavě jako Eva, když si přála, aby pochopil něco, co nikdy pochopit nedokáže. „Proč jsi mi neřekl, kde je Petra?“
„Nechci, aby ses s ní teď stýkala.“
„Ale zrovna teď potřebuje Petra někoho, kdo…“
„Potřebuje se vrátit domů.“
„Ona tu nechce žít.“
„Jak to víš?“
„Mluvila jsem s ní, když jsem u nich spala před přijímačkama.“
„To, že někdo tvrdí, že tu nedokáže žít, je československej folklor. Všichni nadávaj, jaký je tu peklo, ale ve skrytu duše ví, že v žádným lepším světě nikdy žít nebudou. To by jinak zdrhli úplně všichni.“
„Poslala mi dopis.“
„Z Německa? Poštou?“
„Jo, z Německa a poštou.“
„Která pošťačka ho přinesla?“
„Já jí neviděla, nechala ho u sousedky.“
„No to je výborný. Teď bude celý město vědět, že ti píše z Německa.“
„Tati, Petra bude od září studovat psychologii. Přes léto má kurzy němčiny, manželkám vojáků to platí armáda.“
„Manželkám? Vona se chce kvůli němčině vdávat? Říkám ti, že bude lepší, když na ni pár tejdnů zapomeneš.“
„Jak na ní můžu zapomenout? Je to moje sestřenice a nejlepší kamarádka! A tvoje neteř! V dopise mě prosila, abych za strejdou a tetou zajela a řekla jim to, oni nic neví a mají strach…“
„Za mým bráchou do Prahy rozhodně nepojedeš. Proč tam prostě nezavoláš?“
„A co když je odposlouchávaj?“
„Vidíš? Namočíš nás všechny do pěknýho průseru… Já jim zavolám sám.“
„Tati, to ne! Slíbila jsem Petře, že jestli uteče, tak to pro ni udělám.“
„Prostě jí pár tejdnů nebudeš psát, dokud se tady všechno nepřežene!“
„Ale tady se nic nepřežene! Utekla právě proto, že tu nemá žádnou budoucnost a nechce žít ve vězení za ostnatejma drátama.“
„Řečičky, řečičky. Radši ukliď to prádlo.“
„Víš, co bych chtěla mít? Klid. Aspoň na chvilku. Aby mi nikdo furt neříkal, co mám dělat.“
„Klid? To je přesně to, co nikdo nemá! Kde bys ho asi tak vzala? Možná bys ho našla, kdyby sis uklidila tenhle čurbes!“
„Tebe vůbec nezajímá, co se se mnou děje!“
„Ale zajímá, proto spolu mluvíme.“
„Tebe zajímá dvacet korun, a jestli někdo nepřijde na to, že mi Petra píše z Německa!“
„A co by mě mělo zajímat?“
„Ale nic.“ Otočila se od něho v gestu pohrdání, jaké u ní ještě neviděl.
„Co by mě mělo zajímat? Co se stalo, že tak vyvádíš?“
Neodpověděla, a jemu to konečně došlo.
„Tobě napsali ze školy?“
„Jo.“
„Vzali tě?“
„Ne.“
„Voni tě nevzali?“
„Ne.“
„To jsou kreténi!“
„Nejsou!“ Tváře jí zrudly vzteky. „Všichni umí kreslit líp než já! A já si jen namlouvám, že mám bůhvíjakej talent.“
„Ale tak jako ty tady nikdo nekreslí!“
„Právě proto to tu všem připadá jako bůhvíjaký mistrovství! Proto musím vypadnout, jinak nic nedokážu!“
„Vypadnout? Já i máma pro tebe děláme první poslední…“
„Musím to zkusit po svým, tati.“
„Myslíš, že když budeš malovat kytičky a motýlky někde jinde, tak budou lepší? Tady máš pohodlí…“
„Pro tebe je svět strašně černobílej. Ty seš ten dobrej, co všechno zachraňuje, ale je to celý nějak šejdrem.“
„Co tím myslíš?“
„Vem si třeba Michala, ten se nikdy nevzpamatuje, protože mu Rusové zabili tátu. Vyšetřovals to někdy?“
„Co jsem měl asi tak vyšetřovat? Vypravit se na ruskou armádu s dědovou brokovnicí a toho chudáka, co vystřelil, vodtáhnout na stanici a zavolat prokurátora? Ten by mi určitě pomohl.“
„Já nevím co, ale něco jsi dělat měl.“
„Michal vás všechny zblbnul.“
„Já vím, že něco najdu, jenom když budu chvíli sama.“
„Ty toho nenecháš?!“
„Všichni nejsou jako ty, aby pořád bránili tenhle koncentrák.“
„Koncentrák?“
„Všichni tu žijem jak v bunkru!“
„V bunkru…,“ rozhodil ruce v domě, který roky stavěl. „Víš, co? Tak si jdi, když se ti u nás v bunkru nelíbí.“
Tentokrát se mu před očima nezatmělo, naopak měl pocit, že všechno vnímá úplně jasně.
Vyhazuju z domova vlastní dceru.
„Tak já jdu.“
„Za půl hodiny budeš zpátky! Nemáš zdání, co je tam venku za džungli! Žiješ jen ve svejch představách…!“
Kristýna se otočila a zamířila ke dveřím.
Otevřela je a vyšla na chodbu.
Pak se v černém tričku a džínových kraťasech objevila na cestě k náměstí.
Nenesla si ani tašku.
Jen si jdi, pomyslel si, do večera budeš zpátky, to si piš.