Nezměřitelná hrdinství

Nejenže Sejkorovi o Mohoritově příjezdu nedali vědět, navíc i zamkli vchod do lesnické školy. Bylo jasné, že čím míň lidí popije s Mohoritou, tím větší vliv získají, a každý z nich to dotáhne nejmíň na krajského tajemníka.

Vydal se přes dvůr, nad nímž se vznášela vůně svíčkové. Prázdný žaludek se mu svíral, bylo pět odpoledne, kuchyně už byla zavřená a on nesvačil ani neobědval.

Dveře ze dvora byly naštěstí otevřené a jeho kroky se znovu rozléhaly chodbou lesnické školy.

Dnes si nemůže namlouvat, že má všechno v pořádku, protože neví, co ho čeká.

A navíc jde pozdě.

Přirozeně tu byli všichni, podplukovník Kratochvíl z vojenské kontra­rozvědky, Modrá bunda a jeho dva nohsledi z prachatické StB, předseda okresního národního výboru a jeho tajemník, předseda městského národního výboru a jeho tajemník, předseda okresní organizace SSM a jeho tajemník, předseda místní organizace SSM bez tajemníka, zato s jednou z místních krásných dívek, Janoudovou. Jejího tátu poslali na montáž do Libye, aby nezuřil, až jeho dcera bude předvádět půvaby nejvyšším představitelům československé mládeže. Byla to blondýnka s ohromujícíma jasnýma modrýma očima a její vlasy v záplavě modrých uniforem zářily jako kometa na podvečerní obloze.

Vasil Mohorita seděl v čele stolu. Na sobě měl tmavě modré svazácké sako, rudou kravatu a světle modrou košili tak úhledně vyžehlenou, že se po příjezdu do Vimperka určitě převlékl, protože každý, kdo se trmácel z Prahy, když sem dorazil, vypadal vždycky jako vandrák.

Ze soudruha Mohority vyzařovala energie a sebedůvěra. Z ostatních svazáckých funkcionářů, které Sejkora znal, vyzařovaly výhradně obavy, že se něco podělá. Vypadali, že je jim pětačtyřicet, a chovali se, jako by jim bylo pětašedesát. Ale Mohorita vypadal, že vyráží k zářným zítřkům s jistotou, že bitvu, do které se pustil, vyhraje.

„Vítej, soudruhu. Už na tebe netrpělivě čekáme,“ přivítal Sejkoru předseda místní organizace SSM a zakroutil hlavou nad jeho nedochvilností. „To je soudruh Sejkora…,“ na okamžik při představení zaváhal, „… zástupce velitele místní stanice VB.“

Ostatní věnovali Sejkorovi znepokojený pohled, nejspíš sázeli na to, že se o schůzce nedozví.

Usedl ke stolu, na kterém stála váza s rudými karafiáty. Na zdi visely dvě nové nástěnky Okres Prachatice – záruka bezpečnosti západní hranice a Vimperk – město řemesel, skla a knihtisku a vedle nich nová plastická mapa Sovětského svazu a východní Evropy. Podlaha byla tak vydrhnutá, že by se z ní dalo jíst, takže opět dostal chuť na svíčkovou a vzápětí se za oknem objevila halucinace vyvolaná celodenním hladověním: krémová omáčka slunečního světla zalévající bílá oblaka houskových knedlíků.

„Podle nejaktuálnější verze kulturně-politického programu,“ navázal na svůj nevhodně přerušený příspěvek předseda místní organizace SSM, „který jsme dostali teprve před hodinou, pronese soudruh Mohorita slavnostní projev na městském náměstí a také vystoupí v neformální diskuzi ve stanovém městečku na Vodníku.“

Přítomní se na sebe zaraženě podívali.

„Dlouhodobě shromažďujeme všechny informace,“ ozval se Modrá bunda, „a zdá se, že se ochránci životního prostředí na letošní setkání zformovali do jednotného šiku.“

„Ale my, soudruzi, jsme se také zformovali do jednotného šiku,“ prohlásil Vasil Mohorita sebevědomě.

„Ano, ale právě při příležitosti Setkání mládeže je tohle město plné krásných dívek,“ předseda SSM pohlédl na Janoudovou a zdvořile, nikoli lascivně se usmál, „a řada mladých pseudointelektuálů trpí neovladatelnou potřebou hrát si na hrdiny a často našim soudružkám hodlají imponovat velmi nepříjemně formulovanými dotazy…“

„Vystihl jsi to, soudruhu, přesně.“ Vasil Mohorita očima propichoval tajemníka. „Řada mladých má potřebu hrát si na hrdiny. Už několik desetiletí vidíme socialismus jako hnutí mas, ale musíme přijmout i teorii, podle které revoluci vedou výrazné, nebojácné typy. Hrdinové. Jedinci, kteří dokážou strhnout ostatní.

Víte, že mě před návštěvou vašeho města z krajského i okresního výboru varovali? Ve Vimperku prý nikdy nežil jediný partyzán, jen pytláci, pašeráci a převaděči.

Ale já přijel a uviděl dělnické město, skláře, tiskaře, šičky, pošťačky, elektrikáře, lesní dělníky, železničáře, kopáče. Žádné zbytečné úřady, žádnou rozbujelou administrativu. Lidé tu pracují a město žije.“

Sejkoru potěšilo, že se Mohorita Vimperku nevysmívá jako Modrá bunda. Možná ho vidí jako město obyčejných lidí, kteří se ze všech sil snaží o jediné – přežít v zapadlém koutě na samém konci zadrátované Evropy.

„A právě pracovitým iniciativním soudruhům mezi námi musíme dát víc prostoru. A v přísně regulované vedoucí úloze strany trochu polevit.“

I s tím Sejkora souhlasil. Nemůžeme přece zavírat lidi za to, že jim příbuzní utečou do Německa! Ve Vimperku by museli pozavírat nejmíň desetinu obyvatel, „díky“ neteři Petře už i jeho.

„Chce to hrdinské skutky, soudruzi. Musíme naši mládež strhnout odvahou. I tady přece žili a žijí hrdinové. Nemám pravdu?“

Po téhle otázce zavládlo rozpačité ticho.

Stánky s občerstvením připravili. Plakáty vylepili. Vlajky pověsili. Ulice uklidili. Odpadky zametli. Hudbu pustili.

Ale hrdiny neměli.

V tom okamžiku se Modrá bunda na Sejkoru výsměšně usmál – ostatně se mohl smát, jak se mu chtělo, všichni šumavští partyzáni pocházeli z Prachatic.

Ale ten úšklebek Sejkorovi připomněl, jak se posmíval místním.

A vzpomněl si ještě na něco – na obsah modrých desek v Borov­cově psacím stole.

„Samozřejmě tu žili hrdinové,“ řekl do naprostého ticha a měl pocit, že jeho hlas je amplionem městského rozhlasu, ve kterém to praská a šumí.

„Kdo například, soudruhu?“

„Můj táta.“

Modrá bunda zaraženě vzhlédl, stejně jako oba estébáci.

Ale bylo pozdě.

Neměli jste mi zamykat hlavní vchod, pomyslel si Sejkora, a vozit se po mně kvůli letišti. Neměli jste přede mnou tajit Havlovu návštěvu u Lopatků.

A nejsme, jak hlásíte do Prahy, město pytláků.

„Můj táta šel jednou dvacet osm kilometrů, aby chytil Machovce, největšího šumavskýho pytláka. Byl prosinec. Všude sníh. Půlnoc. Táta mrznul čtyři hodiny v údolí Kvildy v nejhorším mraze ve střední Evropě. Všichni říkali, že v tý zimě nikoho nechytí a nepřežije ani hodinu.

Pytláka chránila ledová pára, co stoupala z Vltavy. Vítr, mráz – a táta se na to všechno mohl klidně vykašlat.

Ale nevykašlal, i když cejtil, jak se mu krev v žilách zastavuje a mění v led.

A pak se na druhý straně údolí objevil syn starýho Machovce. A táta ho chytl a odvlík na polesí.“

„Mému otci namluvili,“ ozval se okamžitě Vasil Mohorita, vstal a došel k nové plastické mapě, „že nikdo nedokáže přejít Zakarpatskou Rus a připojit se k jednotkám generála Svobody, ale táta se rozhodl, že je poslouchat nebude.

Vyrazil z Chustu, kde se narodil…,“ pravou rukou ukázal na tečku pod Užhorodem, kousek od hranice Ukrajiny s Československem, „… pochodoval dva týdny, spal v lesích, na polích, v jámách, do kterých se házela uhynulá zvířata, na krajích bažiny, dokonce i v medvědím pelechu. Na jednom venkovském nádraží měl štěstí, objevil sud s medem, jenže byl tak vysílený, že když se nad něj nahnul, neudržel rovnováhu a spadnul dovnitř. Všiml si ho výpravčí, ale také místní děti, které se na něj vrhly a med z něj olízaly. Rusové ho chytli a poslali do Archangelsku, odtud lodí přes Bílé moře a povodím Pečory až do nově stavěného lágru ve Vorkutě. Strávil tam tři a půl roku. Teprve potom se dostal k jednotkám generála Svobody.“ Všichni v místnosti sledovali tahy ruky Vasila Mohority, které na plastické mapě označovaly neskutečné vzdálenosti. „Takže vím, o jakém hrdinství mluvíš, a těší mě, že tvůj otec dokázal podobné věci.“

Všichni se otočili k Sejkorovi a vrhali na něho pohledy přímo vražedné.

Stokrát si přečetli životopis Vasila Mohority i jeho otce, a teď tu seděli s prázdnýma rukama a docházelo jim, co všechno se z něj dalo vytěžit.

A do jednoho teď měli pocit, že Sejkora šel s pány na led a na rozdíl od ostatních si s sebou vzal brusle, což z něj dělalo totálního mohoritovského vlezdoprdelistu.

„Ty jsi místní, soudruhu?“ zeptal se Mohorita.

„Ano. Jedinej, kdo se tady narodil,“ pokračoval Sejkora, protože věděl, že ostatní se dostali na Šumavu jen proto, že sem převeleli jejich táty – lampasáky. „Táta tohle město miloval stejně, jako ho miloval prezident Svoboda,“ použil svou univerzální mantru.

„Prezident Svoboda na kouzlo Vimperku opravdu nikdy nezapomněl.“ Mohorita si sedl. „Ta vůně, kterou jsem cítil nad městem, je šumavské bylinné víno?“

„Ano.“

„Vidíte, soudruzi, říkal jsem, že tohle město je prosycené prací dělníků. Soudruh prezident Svoboda navštívil osobně podnik, který víno vyrábí, že ano?“

„Ano.“

„Napadlo mě, jestli by se tam dala zorganizovat krátká exkurze. Rád bych šumavské konečné ochutnal.“ Teď na sebe přítomní nevěřícně zírali, nikoho nenapadlo, že Vasil Mohorita ještě nikdy nepil šumavské.

Sejkorovi zatrnulo, protože stejně jako ostatní dobře věděl, jak šumavské obvykle zatočí s těmi, kdo ho ochutnají poprvé.

Co když Mohorita něco vyvede?

„Můžeme vyrazit hned, já čestné hosty v Mykoproduktě provádím,“ řekl, protože v továrně brigádničil a znal ji jako své boty.

„Proč ne. Byl jsi tam i se soudruhem Svobodou?“

„Ano,“ zalhal Sejkora. Mohl si to dovolit, z přítomných u toho nikdo nebyl, zažili jen návštěvu Husáka, kterého helikoptéra vysadila na hodinu v kasárnách, ale žádné přípitky se nekonaly.

Mohorita se obrátil k přítomným. „S tajemníkem dolaďte zítřejší program a v osm se sejdeme v hotelu.“

Jako první se vzpamatoval předseda místní organizace SSM.

„Ale místní odborová organizace Restaurací a jídelen připravila slavnostní podvečerní program…“

„Toho si velmi cením, ale půjdu ve stopách prezidenta Svobody a nasaju atmosféru. Je to daleko?“

„Pět minut pěšky,“ řekl Sejkora a bylo rozhodnuto.