Američtí výsadkáři
V zatáčce nad Hrabicemi se zelenaly lísky a bezy kvetly bílými květy. Hnědý kůň se pásl v ohradě. Ohromný Leškův barák viděl Michal dnes úplně jinak, protože věděl, že ho navrhl Milan Hellner.
V takovém domě mohli bydlet. Třeba tady nad Hrabicemi s úžasným výhledem na Boubín a hradbu hor táhnoucí se k hranici.
„Je tu někdo?“ zavolal v předsíni a v přítmí chodby se objevila Lešková.
„Cos včera vyváděl?“
„Já?“
„Ráno se tady na tebe vyptávali dva chlapi v civilu. Představ si, že si nás vyfotili u brány na Vodníku!“
Ucítil něco nasládlého, domácí likér nebo griotku. Udělala krok ke světlu a její tvář mu připadala o dvacet let starší, jako by ji včera večer u svazáků vyměnila za strhanou masku.
„Ptali se na nějakýho kluka z Prachatic, kterýho jsem v životě neviděla.“
Včera se bavil se spoustou lidí a všechny si určitě ani nepamatoval.
„Co ještě chtěli vědět?“
„Jestli podporuješ fašismus, jakým autem jezdíš, jestli vím, co se stalo tvýmu tátovi… Někdy si říkám, jestli je možný, aby takoví hnusáci vůbec existovali, a najednou mi stojí ve dveřích. Cos provedl?“
„Nic.“
„A to ti mám věřit?“
„Vážně, nic jsem neudělal.“
Zkoumavě si ho prohlédla. „Nějak ses včera ztratil.“
„Moc mě to nebavilo.“
„Kristýnu jsem na Vodníku neviděla.“
„Ona tam nakonec asi nešla.“
„Už ji vzali na školu?“
„Já nevím.“
Přikývla, nejspíš jí došlo, co tyhle vytáčky znamenají.
„Víš, že na Mohoritu prej přijela televize? Kdyby mi po včerejšku nebylo tak blbě, hned bych šla. Večer bude mecheche, co budeš dělat?“
„Ještě nevím.“ Zavolá Kristýně a pokusí se to vyžehlit? Nebo se někde opije? Prohibice už za chvíli skončí.
Jenže popíjení záviselo na tom, jestli ho Podruh založí, nebo ne.
„Potřeboval bych mluvit s vaším manželem.“
Ani se nepohnula a jeho napadlo, že když ho vyšetřujou tajní, má strach ho pustit dál.
Pak se ze zahrady ozval ostrý zvuk motoru a k otevřeným vratům vyrazil na motorce kluk v lesklé modré přilbě.
„Proč ne,“ řekla.
Lešek se shýbal u tyček, kolem kterých se ovíjely keříčky rajčat. Dva kroky od něj leželo kolečko s hnojem, nejspíš z ohrady jejich krásného koně.
„Michale, jestli jdeš kvůli Sejkorovo autu, už ho má doma.“
„Kolik to stálo?“
„Pusť to z hlavy.“
„Vy jste v srpnu 1968 tátovi opravoval motorku?“
Lešek se otočil k záhonům. „Táta chtěl zdrhnout.“
„Do Německa?“
Lešek přikývl.
„Ale měli jsme nový auto.“
„A kdyby zavřeli silnice k hranici? Na motorce mohl projet přes lesní cesty kolem Bučiny. Převez by tě i s mámou. Jenže… jsem ji nestih opravit. Pořád mu to řvalo. Dodneška si vyčítám, že jsem si na to nenašel čas.“
„Vy jste mu to neopravil?“
„Ne.“
„Kam chtěl táta utéct?“
„Znáš tiskaře Randáka?“
„Moc ne, jednou jsem mu volal.“
„Hned za hranicí ve Freyungu má neteř, domluvili se, že u ní zůstanou, a pak to zkusí do Ameriky.“
„Proto táta přenes tajnej vojenskej plán, že jo? Aby si to v Německu posichroval. Aby měl kam jít.“
Lešek na něho zaraženě pohlédl.
Za plotem zakejhala husa a v lese zahučela motorová pila.
„To, co ti řeknu, Michale, jsem si dal dohromady sám. Nevím, jak to bylo, a kdyby něco, nikdy jsme o tom nemluvili. Slib mi to.“
„Slibuju.“
„Podle mě tvůj táta šlohnul ten Plán v práci.“
„To se tisklo ve Vimperku?“
„Ne. V tajný tiskárně ministerstva vnitra v Praze.“
„Tam táta přece nepracoval…“
„Sloužil tam jako záložák v květnu 1964. Nějakej tiskař vonemocněl, tátu tam poslali místo něj, aby tisknul na starým heidelbergu, na kterým nikdo dělat neuměl. Pak se to vyšetřovalo, ale ten tiskař, co vonemocněl, naštěstí zdrhnul, takže si mysleli, že to prones von.“
„Vy jste mu s tím pomohl?“
„Ne. Jenom říkám, jak se to mohlo stát.“
„Ale žádný důkazy, že to táta přenes, nejsou.“
„Ale jsou. Máš je doma.“
„Já?“
„Americká bitevní loď Missouri. Originál model od Rondelle, žádnej dederonskej drek, co se tady podstrkával chudákům jako já. Jednou jsem jel do Prahy a tři hodiny vystával frontu v Mladým technikovi, pořád slibovali, že přijdou Rondelly, a nakonec vybalili dva východoněmecký padělaný šmejdy. Nebo ty figurky americkejch výsadkářů, tys měl jenom ty. Proto ti je táta zakazoval někomu ukazovat.“
„Kdo mu to dal?“
„Nevím.“
Michal vyhlédl na tmavé hraniční kopce, sehnul se ke keříčku rajčat a odloupl žlutý lístek.
Ota mě s těmahle otázkama poslal do háje, napadlo ho.
Dneska ráno mě tu hledali tajný, a Lešek mi to klidně vykládá.
„Schovával jste s tátou protisovětský letáky. Tiskly se v kasárnách. Opravoval jste mu motorku a našteloval motor tak, aby mu výfuk zněl, jako když střílí. Tady odsud jste viděl, kde stojí ruská hlídka, a zavolal mu, aby jel k Drosselhofu, že mu musíte něco důležitýho říct…“
„Proč bych to dělal?“
„Aby vás pustili do Anglie. Druhýho září 1968 jste letěl na Goodyear Air Trophy! Jak by vás tam asi pustili? Po srpnu?“
„Bože, ty máš v hlavě maglajz. Víš, proč jsem tam letěl? Abych Angličanům řekl, že nejsme zbabělci, že jsme se Rusům nevzdali, že chceme bojovat.
Měl přijet princ William, jenže tejden předtím mu diagnostikovali porfyrii, to je jejich dědičná nemoc, takže z královský rodiny nikdo nedorazil.
Mluvil jsem s pár novinářema a diplomatama, ale nikoho to nezajímalo a měli strach, britská ambasáda je varovala před Čechama, co dostali povolení přiletět po srpnu do Británie.
Jo, schovával jsem s tátou protisovětský letáky, byli za mnou tajný, ale tvýmu tátovi jsem nic neudělal. Buď to byla nehoda, nebo to na tátu navlík někdo jinej.“
„Kdo?“
„Nevím.“
„Mně je jasný, že toho člověka nikdo neodsoudí, jen chci vědět, kdo to udělal.“
„Michale, musíš mi věřit.“
„Proč jste se pohádali se Sejkorou?“
Lešek zrudl a Michal dostal strach, že už mu jednu vrazí. Ale Lešek se ovládl, strčil ruce do kapes a vzdychl si.
„Přezdívali jste mu Zákeřník? Co vám udělal?“
„Nemám právo ti to říct.“
„Proč ne?“
„Protože jde o Kristýnu. Hele,“ nadechl se a Michal věděl, že se Lešek musí hodně přemáhat, aby nevytáhl sevřené pěsti z kapes. „Mám takovej pocit, že jsem ti toho řekl až moc. Radši se seber a vypadni.“