Polepšení disidenti

V osm ráno zastavila u stožáru před základní školou modrá multikára s dřevěným žebříkem a igelitovým pytlem na korbě.

Z kabiny vylezl Dostálek a začal chrchlat, plivat a nadávat. Byl to jeden ze zaměstnanců, které místní komunální podnik vyšle, aby udělal pořádek, a pak musí sehnat dalších pět, aby uklidili po něm.

Žebřík opřel o stožár a z igelitu vysoukal podlouhlou vlajku připomínající červenomodrobílou zubní pastu vytlačovanou z ohromné tuby. Na rohu ulice se s krabičkou cigaret objevil jeho parťák.

Strážmistr Sejkora je sledoval ze stanice Veřejné bezpečnosti (zkratka VB), kde sepisoval seznam potenciálních rušitelů pořádku. Někteří byli na vojně, a proto obvolával velitele útvarů, aby je nenechali odjet na opušťák. Z těch, co už měli po vojně, zbyli disident Karel Crha a chuligán Martin Zeman.

„Byls za nima?“ zavolal na Cívku, který ve vedlejší místnosti také ťukal do psacího stroje.

„Jo. Zeman říkal, že protestovat nemá smysl, radši si veme dovolenou a zdekuje se na Lipno. Lidi jsou prej ovce, co Gorbačovovi spolknou všechny bláboly, takže se bude radši válet u vody.“

„A Crha?“

„Má chřipku a letos na to kašle, protože perestrojka je největší oblbovák, o jakým kdy slyšel.“

„Vážně je nemocnej?“

„Nemůže ani chodit, prej si shání berle.“

„Měl ti dát písemně, že nic nepodnikne.“ Strážmistr Sejkora si čestné prohlášení představoval takhle:

Já, Karel Crha, disident a rozvraceč socialistického zřízení, závazně prohlašuji, že během Setkání mládeže na Šumavě nebudu provozovat žádnou protistátní aktivitu.

Karel Crha, Pasovská 31, Vimperk

Razítko stanice VB

Ale co když by takové prohlášení předložil na poradě bezpečnostního štábu a pak se ukázalo, že si z něj Crha dělal srandu?

Nemůže mu věřit. Disidenti si budou až do smrti jistí, že to, co dělají, je správné a všichni ostatní jsou padlí na hlavu.

Na stole se rozdrnčel telefon.

„Tady Honza Tušl. Nemáš permanentku na Setkání?“

„To sis vzpomněl brzo, všechny jsou fuč.“

„Tak se stav aspoň pro ty cihly. Nechám je na dvoře u garáže.“

„Dneska se mi to nehodí.“

„Když přijedeš kolem čtvrtý, Milan ti je pomůže naložit.“

„Jaký číslo má ten barák?“

„Stošestapadesátka. Šedivá vomítka, to najdeš.“

„No tak ať tam počká.“ Sejkora zavěsil. Odpoledne by to stihnout mohl. Ale pojede stodvacítkou, služební auto bylo moc nápadné.

Československá i sovětská vlajka už vlály na stožáru. Dělníci naložili žebřík na korbu a Dostálek zahodil zmačkanou krabičku od cigaret na chodník a ještě za ní poslal plivanec.

Sejkora vstal a vykročil ze stanice, protože Prachatičtí měli dorazit za pár minut a určitě by jim neušlo, co zanedbal.

„Co tu pliveš?!“

Dostálek neodpověděl.

Přivandruje si od Mělníka s panděrem a nemytými vlasy. Nejspíš dorazil s praotcem Čechem, a jakmile uviděl na obzoru Šumavu, pomyslel si, že tu spustí pořádný brajgl.

„Ukliď si po sobě ten svinčík.“

„Já ty vlajky teda sundám, ale bude to na vaše triko.“

„Myslím tu krabičku.“

„Ta není moje.“

„Já nejsem slepej.“ Sejkora kývl k otevřenému oknu stanice.

Dostálek se místo odpovědi strašlivě rozkašlal. „Stejně tu bude zase čurbes jak v Brazílii,“ namítl, když záchvat ustal. „Tady u toho pámelníku se dycky dějou děsný věci.“

„To jsou jen takový plky.“

„Ale nejsou. Mladý se tu dycky vožíraj,“ přišel Dostálkovi na pomoc parťák.

V amplionu nad jejich hlavami se ozval hit Evy Špinarové, který při posledním televizním silvestru ohromil celou společnost:

Jen zpívají si rock a zpívají si roll,
no já vám povim, milá pani,
škoda pro ně škol.

To máme mládež, to máme mládež,
doma řezají je málo, jak se zdálo,
kam to vede, se ptám?

„Slyšíte?“ triumfoval Dostálek. „Bude tu chlív jak v prasečáku.“

Potom se znovu děsivě rozkašlal.