Dobří lidé
Michal si sedl na ponk u okna a vytáhl zmačkanou fotku. Zelená simca byla pryč, na autobusové zastávce, kde na něho včera ráno čekala Kristýna ve světlých šatech, nikdo nestál.
Co vám Sejkora udělal?
Nemám právo ti to říct.
Proč ne?
Protože jde o Kristýnu.
Jenže v srpnu 1968 ještě Kristýna ani nebyla na světě, narodila se v květnu 1969.
A rozhodně se podobala Sejkorovi. Měla jeho oči, široká ramena, dokonce se i mračila jako on.
Na chodbě se ozvaly kroky a Ota otevřenými dveřmi nahlédl do dílny.
„Co tu ještě děláš?“
„Chtěl jsem si zavolat.“
„Tak pojď. A dík, žes mi ráno helfnul. Nedělalo se ti přes den blbě?“
„Ne.“
„Jedl jsi?“
„Jo,“ zalhal Michal. „Asi jsem na něco přišel. Tátu tenkrát poslali jako záložáka do tajný tiskárny ministerstva vnitra a tam sebral Plán útoku na Německo. A vy jste mu pomohl je schovat.“
„Vo tom se s tebou nebudu bavit.“
„Ten plán přenes přes hranici Milan Hellner. Předal ho bundeswehru, a proto potom dostal v Německu zakázku stavět. A vy jste to věděli, a za mlčení dostal každej z vás návrh baráku.“ Kývl k fotce na Otově psacím stole, na které stál krásný rodinný dům.
„Milan by nikdy takhle nešmelil. Byl to nejhodnější člověk, jakýho jsem znal,“ řekl Ota smutně. „Jednou přišel do Hvězdy a povídá: Nakreslil jsem barák, co by se ti mohl líbit.“
„Jen tak vám dal projekt baráku?“
„Jo. Věděl, že zdrhne. A jsem hrdej na to, že jsem vlastníma rukama postavil dům, kterej navrhl tak slušnej člověk.“
„Kde chtěl táta stavět?“
„Někde u nemocnice byl volnej pozemek.“
„Tam, kde bydlí Vrabec?“
„Neřekl jsem, že tam, kde bydlí Vrabec, kristepane, tobě taky nemůže člověk nic říct, abys hned z lidí nenadělal vrahy. Já nevím, kde u nemocnice, tam je místa habaděj.“
Michal přikývl, protože Vrabec i Vrabcová mu chtěli pomoct.
„Sejkora taky bydlí u nemocnice. Co když tátovi ten pozemek vyfoukl!“
„Sejkora nikomu nic nevyfoukl.“
„Proč mu říkáte Zákeřník?“
Ota se k němu otočil a světle modré oči zaplály hněvem.
„Nech toho, povídám.“
„Krejete Sejkoru. Proč? Něco na vás má?“
„Vzal jsem tě sem, protože mi tě bylo líto, ale byla to chyba. Tady nemáš co dělat.“
„Zaměstnal jste mě, abyste mě hlídal. Vím, že jste v osmašedesátým s Bačou a Čáryfukem pomáhal tátovi na Drosselhofu schovat protisovětský letáky.
To vy jste tátovi volal, než ho zastřelili. Řekl jste mu, že musí přijet na Drosselhof. Věděl jste, kde stojí sovětská hlídka a že ti kluci jsou mladí a vystrašení. Věděl jste, jaký zvuky vydával výfuk tátovy motorky. Měl jste děti a dostal jste strach – došlo vám, že Rusáci ty letáky najdou.“
„Já tvýmu tátovi nevolal, Michale. Poslouchej, spousta lidí se ti snaží pomoct a ty bys je neměl podezírat.“
„Proč jste se kamarádili se Sejkorou?“
„Protože se s ním dobře chlastalo. A není od věci mít na malým městě někoho, kdo tě vytáhne z bryndy. Kluk mýho souseda, takový jelito jako ty, strhal rudý vlajky na zimním stadionu. Borovec hned, že to pošle na školu, že ho vyhodí…, ale nic se nestalo. Kluk dostudoval, dělá šéfa technickejch služeb. Má rodinu. Vsadím se, že to stopnul Sejkora.“
„Vy mu věříte?“
„Tenkrát jsem mu věřil.“
„Proč jste mu přezdívali Zákeřník?“
„To s tím nemá co dělat.“
„O co šlo?“
„Tvůj táta si z něj jednou udělal legraci. Občas se opil a měl takový blbý nápady.“
„Jaký nápady?“
„Poslal mu fotku.“
„Jakou fotku?“
„To ti nikdy neřeknu.“
„Jak to souvisí s Kristýnou?“
„Jestli ti tohle někdo řekne, tak mu rozbiju hubu, rozumíš?“
„Kdo všechno o tý fotce, co poslal táta Sejkorovi, ví?“
„Dojde ti někdy, že to spolu vůbec nesouvisí? Tvýho tátu zastřelili Rusáci!“
Na schodech se ozvaly kroky, Michal se otočil, protože doufal, že se do dílny vrací Podruh, ale do chodby vkročil štíhlý muž v modré bundě.
„Řešíte, kdo koho zastřelil? To si radši zavřete dveře,“ řekl, usmál se a kývl na Michala: „Ty půjdeš se mnou, mladej.“