Nejbližší knajpa

Učebna lesnické školy vypadala jako třída na gymnáziu – poškrábané lino, velká okna, podlouhlá tabule a na zdi Gustáv Husák. Lavice byly natahané ke stěně a židle naskládané v nešikovné pyramidě. Michal by byl radši, kdyby lavice stály v řadě a židle dole, připadal by si víc jako ve škole a míň jako ve vězení.

Estébák, který ho přivezl, Michala prošacoval, prohlédl si fotku i nábojnici a fotku mu vrátil. Nábojnici zabavil, želízky Michalovi přicvakl levou ruku k topení, klíčky strčil do kapsy, zhasl a odešel.

Michal nedokázal odhadnout, jak dlouho tu sedí, navíc asi na chvíli usnul. Zápěstí ho bolelo a topení tlačilo do zad.

Ve slabém světle pouliční lampy si znovu prohlédl tvář po tváři na fotce, kterou sebral u Sejkorů.

Vrabec mohl tátu klidně zabít. Ale proč? Architekt Hellner motiv měl, táta možná věděl něco, kvůli čemu by ho chytli předtím, než emigroval. Ale všichni se shodli na tom, že to byl hodný člověk. Ota i Lešek se mohli bát, že táta prozradí, že s ním schovávali letáky, ale Michal s nimi mluvil a nepůsobili jako vrazi.

Zbýval poslední na fotce.

Sejkora.

Táta ho naštval nějakou fotkou, a proto se mu Sejkora pomstil.

A nejspíš mu vyfoukl pozemek.

Z ulice se ozval chraplavý hlas a dva akordy rozladěné kytary, hudba z The Wall, se kterou vyrůstal, písně o tom, že svět je za zdí, kterou nikdo nezboří, a nemá smysl se o nic snažit – tak bezvýchodná hudba, že ji načerno klidně mohli nahrát komunisti.

Proč ho vlastně sebrali? Kvůli autu? Kvůli Podruhovi?

Ať budou chtít vědět cokoli, nesmí se složit.

Pokusil se natáhnout nohy, protože do nich dostával křeč, pak se z chodby ozvaly kroky a dveře se otevřely.

Muž v modré bundě, který ho přivedl, rozsvítil. Z hromady sundal dvě židle, jednu postavil vedle Michala a na druhou se obkročmo usadil proti němu. Sáhl do kapsy, ručičky hodinek pod vytaženým rukávem košile ukázaly půl druhé ráno a Michalovi došlo, že ho tu drží už pět a půl hodiny.

Na židli vedle něho položil estébák fotku rozcuchaného starce.

„Řekni mi, kdo to je.“

„Nevím.“

Estébák mu napálil facku tak přirozeně, jako by nikdy nic jiného nedělal.

Michal sklonil hlavu, do očí se mu draly slzy.

„Tak znova.“

„Já ho neznám.“

Druhou facku dostal na totéž místo. Tvář ho pálila jako v horečce. Chtěl být hrdina, ale asi stačí jen trochu zatlačit, jako s nástěnkou SSM.

„Randák. Říká ti to něco?“

„Jo.“

„Takže ho znáš?“

Tajemství je to, co o tobě vědí ostatní, a ty se to nikdy nedozvíš.

„Volal jsem mu z dílny.“

„Kdes vzal jeho číslo?“

„Našel jsem ho v tátovo věcech.“

„Jasně, to ti budu věřit. Víš, co se mu stalo?“

„Ne.“

„Spadnul ze žebříku. Je po něm.“

„To jsem nevěděl.“

„Možná jsi mu pomohl.“

„Já? Já ho v životě neviděl.“

„Zaprvý jsi mu volal a zadruhý to, co jsi viděl nebo neviděl, je každýmu u prdele. Můžu ti přišít, že to nebyla nehoda.“

„Proč bych ho zabíjel?“

„S tím si nemusíš dělat hlavu. Jde o to, abys pochopil, jak to může skončit. Svojí superminulostí sis na to už zadělal. Už ti to dochází?“

„Asi.“

„Pak je tu ta holka.“

Teď by Michal nejradši vrazil jednu sám sobě.

Strávil tu hodiny fantazírováním, kdo zabil tátu, a přitom bylo jasné, co budou chtít vědět.

Poprvé ho napadlo, že tím, že se s ním Kristýna rozešla, udělala to nejlepší, co mohla.

Jestli je pro ni minulost, snad ji nebudou tak dusit.

Modrá bunda položil fotku na židli a Michal sebou úlevou skoro trhl.

Na dvoře tiskárny stál s Hankou Crhovou.

Pak se úleva rozplynula.

Nejenže ho sledovali a fotili už včera odpoledne, ale ještě bude donášet na Hanku.

„Znáš ji?“

„Jo.“

„Jak se jmenuje?“

„Hanka Crhová,“ vyslovil jméno usměvavé dívky, která při něm vždycky stála.

„Víš, kdo je její manžel?“

„Jo.“

„Chodíš k němu?“

„Někdy.“

„Dával ti před Setkáním mládeže nějaký pokyny?“

„Ne.“

„Ani ohledně tvýho auta?“

„Ne.“

„Jak to, že nestartuje?“

„Je to starej křáp.“

„Co jsi dělal v tomhle baráku?“

Suez kráčel k lahvi šumavského na Drosselhofu, vypadal na osmdesát a Michal na padesát. Možná mu ty fotky mají ukázat, že vypadá jako troska, která touží po jediném – zapadnout do nejbližší knajpy a mít od všeho klid.

Ne, nesmí panikařit. Po šumavském nikdo nevypadá na dvacet.

„Dneska jsem tam přespal.“

„Proč?“

„Prostě jsem se opil.“

„Ten udavač v tom jede s tebou?“

„Dneska jsem s ním mluvil poprvé.“

„O čem jste se bavili?“

„Chtěl ode mě koupit auto,“ napadlo Michala. „Dal jsem si inzerát do samoobsluhy.“

„A tenhle kluk?“

Ruka svazáckého nácka z Havlíčkova Brodu mírumilovně spočívala na sukénce blonďaté panenky.

„Toho taky moc neznám.“

„Jasně, bavíš se jenom s lidma, co moc neznáš. Cos mu dával? Klíčky od auta?“

„Tu nábojnici, co jste u mě našel.“

Estébák mu šlápl na prsty na nohou, až Michalovi vytryskly slzy.

„Bavili jsme se o zbraních! Nechali mi tu zabít tátu a já v jednom stromě našel nábojnici.“

Modrá bunda si poposedl. „To jsi křičel už v dílně, ne? Tak oni ti nechali zabít tátu? Kdo?“

„Tátovi v srpnu osmašedesátýho někdo volal, aby jel nahoru k Drosselhofu, co stála ta rus… teda sovětská hlídka.“

„Kdo mu volal?“

„To nevím.“

„Ty si myslíš, že to nebyla náhoda?“

„Určitě ne.“

„A máš nějakej důkaz?“

Michal svěsil hlavu. Nikdy ho nenapadlo, že by po něm důkaz chtěl zrovna estébák.

„Jen tu nábojnici,“ zašeptal.

„A ta je odkud?“

„Z jednoho stromu tam, co se to stalo.“

„Nic víc nemáš?“

„Ne.“

„To je dost málo. Chodíš se Sejkorovou?“

„Už ne.“

„Kecáš.“

Na ulici někdo vykřikl: „Sparta! Sparta!“ a začal zvracet.

„Jak ses dostal do stanovýho městečka?“

Chtěl říct, že ho tam protáhl syn tajemníka národního výboru, ale Lešková ho varovala, že si je estébáci fotili a že o nich estébáci ví.

„Vzala mě tam jedna paní.“

„Paní?“ Estébák se poprvé usmál. „Myslíš tuhle samici?“ Lešková stála u ohně, pod okrajem černých šatů jí plameny olizovaly stehna. Na rozdíl od jeho předčasně zestárlého portrétu vypadala jako rozpálená divoška.

„Jo.“

„Co jsi dělal u Leška?“

„Ptal jsem se, jak a komu bych to auto nejlíp prodal.“

„Co ti řekl?“

„Že vo nikom neví a že ho opraví.“

Cosi zašramotilo ve zdi, jako by se v ní snažila ukrýt vyděšená myš, a pak napětí ve tváři Modré bundy povolilo.

Vstal, došel k oknu a to Michala vyvedlo trochu z míry.

Jak to, že ho sledují tak dlouho?

A proč ho nesebrali dřív?

A pak mu to došlo.

Použili ho jako vějičku, aby zjistili, kdo přenesl Plán.

Vybrali si ho, protože za pár dní nasbíral víc informací, než oni dokázali za celé roky.

Takhle po letech chytí Otu a Leška.

Nepůjde o pár let v base, všem jim podělá život a jejich dětem taky. Dělá přesně to, před čím ho varoval Ota – nenechává minulost spát.

A to jen proto, že chce vědět, co se stalo s tátou.

Estébák si zapálil, vyfoukl kouř a sedl si zpátky na židli.

„Teď se soustřeď Může to dopadnout dobře, když to nepoděláš. To, co mi řekneš, není udání, je to jen jedna užitečná informace. Rozumíš tomu?“

„Jo.“

„Znáš tohohle kluka?“

Na židli přistála fotka Davida s čepicí, cigaretou a smutným úsměvem.

„Jo.“

„To auto jsi mu půjčil, že jo?“

„Jaký auto?“

„Tvoje auto. Ve čtvrtek odpoledne.“

„Já…“

„Neboj, my už Davida máme.“

„Nechal jsem auto u nemocnice. Prostě se tam podělalo a já byl naštvanej a v tom rozčilení jsem zapomněl klíčky vevnitř.“

„Tomu sám nevěříš,“ ušklíbl se Modrá bunda.

„Zasekávaj se mi dveře, to víte sám…“

Modrá bunda se na něho výhružně podíval.

„Chci říct, že to byla moje chyba, a jestli si to auto někdo půjčil…“

„To myslíš jako kdokoli?“

„Jo, já nevím kdo.“

Estébák poklepal prsty na fotku.

„Davida znáš.“

„Trochu.“

„Sám jsi řekl, že to auto si mohl půjčit kdokoli. Proč ne zrovna David? To přece nemůžeš vyloučit, ne?“

Logika, která s pravdou neměla co dělat, v hlavě vyvolávala konejšivě zrádné hlasy:

Řekni, co chce, budeš mít klid a pak se všechno vysvětlí.

„Možná.“

„Ptám se, jestli si ho mohl půjčit.“

Michal neodpověděl.

„My ho stejně zašijem. David je tady vedle a ví, že mu nikdo nepomůže. Sám by ti řekl, že je po všem. Nebo si s ním chceš popovídat?“

„Ani ne.“

„Vážně tě tam můžu vzít. To je to nejmenší. Nebo pro něj můžu skočit.“

Michal dál mlčel.

„To, co řekneš, je jenom kousíček skládanky, ale pro tebe setsakra důležitej. Slibuju, že ti pak dám pokoj. Seberu se a odejdu. Rozumíš?“

„Jo.“

„Můžu ti to udělat stokrát horší. Chceš to vidět?“ Michal neodpověděl.

„Možná to vidět chceš, chlapče, jak je to ještě milionkrát horší.“

Na další fotce byl dvůr, který Michal neznal, pytle s cementem, cihly, prkna a dva neznámí muži, jeden menší s knírkem a cigaretou, vyfocený zepředu, a jeden rozložitý chlap v zednických hadrech a s čepicí, vyfocený zezadu.

„Tyhle lidi znáš?“

„Ne.“

„Ani toho prcka?“

„Ne.“

„To je Václav Havel.“

„Havel? Jako ten, co…“ Nemohl říct ten, co podepsal Chartu, jen vyděšeně polkl.

Ne, to je pitomost. Dělají si z něho blázny.

Ale jak pozná, že to není Havel? Nikdy Havla neviděl.

„Toho v těch hadrech znáš?“

„Ne.“

„Neříkám, že to seš ty. Je to někdo, kdo má tvoje auto.“

„Moje auto?“

„Takže víš, kdo to je?“

„Ne.“

„Ale je to někdo, koho znáš, ten, komu jsi půjčil auto.“

„Já nikomu auto nepůjčoval.“

„David Žák. Toho znáš, ne?“

„Jo.“ Donutí ho věřit, že autem jel David. Podíval se ještě jednou.

Je to stejná čepice? Nebyl si jistý, jen viděl, jak ta Davidova padá v davu k zemi a on běží dál.

Ale i kdyby nebyla jeho, ztratil ji na Vodníku, takže už nikdy nedokáže, že čepice na fotce jeho není.

Modrá bunda položil černý diktafon Tesla na židli vedle fotky a Michal si vzpomněl, co cítil, když David utíkal davem, že jejich osudy se nějak podobají, i když možná jen proto, že Davidovi zabásli tátu.

asi že nikdo nezmění – to předem daný prokletí – chápete – vy dva kreténi?

Přece nepošlu ke dnu jediného člověka, který je na tom jako já.

Třeba tím zachráníš všechny ostatní, řekl hlas v jeho hlavě, jenže něco na té logice nebylo v pořádku a on to věděl.

Estébák stiskl tlačítko, ozval se tichý šum.

„Uvedl byste do protokolu vaše jméno, bydliště a datum narození?“

„Michal Zídek, Pod Pasovskou 3, 15. 1. 1962.“

„Poznáváte podezřelého na fotografii?“

„Ano.“

„Kdo to je?“

„David Žák.“

„Znáte ho?“

„Znám.“

„V pátek odpoledne 10. června 1987 jste nechal svůj automobil Škoda 1000 MB poznávací značky PTA 3873 na parkovišti u nemocnice ve Vimperku. Proč?“

„Nestartovalo.“

„Co jste udělal, když automobil nenastartoval?!“

„Šel jsem domu, byl jsem utahanej, myslel jsem, že se tam vrátím druhej den.“

„Klíčky byly kde?“

„Nechal jsem je omylem v zapalování. Nefunguje mi zámek u dveří, zasekly se, byl jsem rád, že jsem je otevřel, a klíčky jsem tam nechal.“

„Takže váš kamarád David Žák, kterého jste identifikoval na fotografii, si vaše vozidlo mohl půjčit, že ano?“ Slovo ano viselo ve světle zářivek jako věčná noční můra přilákaná výkonnými reflektory.

„Ano, mohl.“

Estébák vypnul diktafon, zvedl se, zhasl a odkráčel z učebny.