Nezamýšlený autoportrét

Před vraty garáže stála Sejkorova milovaná škodovka.

Když byla Kristýna malá, chodila si do ní kreslit kapky, které se rozpíjely na předním skle. Jednou si Sejkora sedl k ní a Kristýna povídá: Tati, koukej! Ti ptáčci! Kolik jich tam je…, protože rozkvetlý bez byl obsypaný vrabčáky a sýkorkami.

Dva vrabečci vzlétli a přistáli na střeše auta. S Kristýnou poslouchali, jak po střeše cupitají.

Tati, to je tak legrační!

Jednoho vrabčáka napadlo podívat se, co je uvnitř auta – nahnul se a za okýnkem se objevila jeho hlavička.

Kristýna se lekla, vykřikla a vrabčáci ulétli.

Tati, viděls to? On si mě prohlížel! Myslíš, že se vrátí?

Určitě.

Tati, víš, co se mi líbí?

Ne.

Že máme tak pěkný jméno.

Jako Sejkorovi?

Jo.

Takový jméno nikdo nemá. Nebo ty někoho znáš?

Kromě našich příbuznejch? Vlastně ne.

To je dobře. Nechtěla bych se jmenovat jako ostatní. Nechtěla bych nikdy dělat nic jako ostatní. Víš, že mi děda říkal, že jsem se narodila v lese?

To je celá Kristýna, pomyslel si. Vždycky se od ostatních chtěla tolik odlišovat, až mu to nešlo na rozum. Kde to u nich v rodině vzala?

No, hlavně že jsem všechno vyřešil, pomyslel si.

Jsem šéfem stanice.

Odemkl dveře.

Kristýniny ušpiněné tenisky se válely pod zrcadlem.

Téměř ho přemohl vztek, ale rozhodl se, že se bude ovládat.

V obýváku mu prázdný rám připomněl, že fotka s jeho motorkou je pryč. V albu měl ještě jednu, ale na ní byla motorka mizerně vidět. Na druhou stranu – nestál na ní Ruda Zídek.

A to je dobře, pomyslel si, protože to, co mi provedl, jsem mu nikdy neodpustil.

Kristýna seděla v obýváku na pohovce. Na klíně měla rodinné album a papírovou krabici, ve které schraňovali fotky z dovolených.

„Ty nespíš?“

„Ne. Chci se na něco zeptat.“

„Tak jo.“ Sáhl po skleničce, natočil si vodu a sedl si na druhý konec pohovky.

Vlasy, které jí padaly na bílé tričko s nápisem NO FUN, měla po sprše mokré a téměř tmavé.

Vyprané prádlo hnilo v umyvadle. Nádobí v kuchyni se ani ne­dotkla. Nad dřezem odhodlaně bzučela velká masařka.

„Jednou jsi mi vyprávěl, jak jste se s mámou seznámili. Na brigádě v lese.“

„Jo.“

„Tys tam jel kvůli nějakýmu požáru…“

„Jeden vožrala zapálil u Klášterce seník.“

„Děda říkal, že jste se s mámou seznámili v červnu 1968 a byla to láska na první pohled.“

„Jo, to byla.“

„Podle těch fotek jsi byl na prvním Setkání mládeže v roce 1968.“

Sejkora polkl a zíral na fotku, na které stál mladý, opálený a na­vlečený ve švestce_,_ jak se tehdy říkávalo modrým uniformám SNB.

„Myslela jsem, že se Setkání mládeže pořádaly červnu. Jenže to první, v roce 1968, se nekonalo v červnu, ale v srpnu.“

„V srpnu by to pak už nesekalo dobrotu. Páni,“ zasmál se, „kdyby se Setkání mládeže pořádaly v srpnu, třeba kolem jednadvacátýho, to by byl fakt šlágr.“

„Ale vy jste mi říkali, že první setkání bylo v červnu.“

„Nepopletla sis to?“

„Tohle mi dal strejda včera.“ Podala mu pohlednici s vimperským zámkem.

Otočil ji na druhou stranu.

10. srpna 1968

ahoj Hani

jsem poprvé ve Vimperku

je to tady pořádně divoký

to bys nevěřila

máničky, muzika a šílený bylinný víno,

co pije prezident

škoda že tu nejsi

příště pojedem spolu

ahoj

tvoje Eva

„Starej pohled,“ řekl udiveně.

„Já si to spočítala, tati.“

„Co sis spočítala?“

„Vykládali jste mi, že sem máma přijela na brigádu v červnu, že jste se potkali a na první pohled zamilovali. Ale podle tohohle pohledu tu byla poprvé v srpnu, ne?“

„To s lesem byla dědova verze,“ pronesl a cítil, jak dutě jeho hlas zní. „Vždycky chtěl, abys věřila, že jsi dítě lesa, vzpomeň si, jak s tebou furt kreslil housenky, kukly a motýly.“

„Máma sem poprvé přijela v srpnu 1968. A já se narodila v květnu 1969. Ale jestli tu máma byla poprvé až v srpnu, seznámili jste se až na Setkání mládeže.“

Zavřel oči, jako by ho světlo dne unavilo. Když je otevřel, spatřil oči své dcery, které na něho úpěnlivě hleděly.

„Tati, mně by to bylo asi jedno, kdyby to strejda včera večer neříkal takovým jízlivým hlasem…“

„Strejda je debil. Všechno, co teď vykládá, jsou kraviny. Úplně mu ruplo v kouli.“

„Taky říkal něco o srpnu 1968 a o nějaký zákeřnosti. A tak divně se u toho smál…“

Srpen 1968.

Po triumfálním projevu opustil prezident Svoboda Vimperk.

Sejkora vyrazil do Hvězdy, kde marně čekal na číšníka, a pak se u jeho stolu objevili dva kluci.

Tady prej pil prezident šumavský, je to pravda?

Jo, je to tendle stůl.

Můžem?

Jen si sedněte.

A tady jako legálně nalejvaj ten váš bylinnej halucinogen?

Jasně že jo. Když budete mít štěstí, uvidíte i číšníka, co vám ho nadávkuje.

Kluci si sedli, překvapení, že jim to vykládá esenbák, dvacet minut bubnovali prsty o stůl a pak se zvedli a šli hledat číšníka.

U Sejkorova stolu se objevila tmavovlasá slečna.

Promiňte, kamarádka říkala, že na mě počká u stolu, kde pil prezident Svoboda.

To jste tu dobře, ale vaše kamarádka tu ještě není.

A čekáte někoho?

Ne.

Můžu si sednout?

Určitě.

Chvilku rozpačitě seděli a dívali se z okna. Docela se mu líbila.

Moje kamarádka se jmenuje Maruška, přijela sem pracovat jako zdravotní sestra. Znáte ji?

Asi ne.

Já jsem Eva.

Jarda.

V září tu nastupuju do nemocnice, dostala jsem sem taky umístěnku.

Na to se musíme napít.

A co si mám dát?

To se ptáte u stolu prezidenta Svobody? Dejte si šumavský.

Je to sladký?

Jo.

Jak to chutná?

Jako listy maliníku s kořenem zázvoru. Počkejte tady, já se hned vrátím.

Došel přes ulici na stanici, ze sklepa vytáhl lahev šumavského a vzal i skleničky, protože nebylo jisté, jestli číšníka vůbec uvidí. Byl poslední den Setkání mládeže, místní byli úplně grogy.

Vrátil se do salonku. Rádio hrálo Lékořici_._ Povídali si o její cestě do Vimperka. Pak si připili. Pak se něčemu smáli.

A pak ji vlekl k bílému pámelníku před základní školou československo-sovětského přátelství.

„Strejda na mě křičel: To všechno bylo pěkně zákeřný! A mně to došlo až teď.“

Nedokázal se na Kristýnu podívat. Zíral na koberec, na vlasy, které na něj napadaly.

V listopadu Evu viděl podruhé.

Stavila se na stanici s tím, že pracuje v nemocnici.

A je těhotná.

Plodem nedělního odpoledne v hotelu Hvězda a lahve šumavského, plodem jediného léta ve znamení hippies, které kdy tahle země zažila, plodem svazáckého Woodstocku, který vešel do dějin jako první Setkání mládeže Šumavy, byla jeho nádherná dcera, která chce znát odpovědi.

A on žádné nemá.

Má jen otázky:

Dokáže Kristýna někdy pochopit, že by ve Vimperku tak krásnou holku jako Eva nikdy neulovil?

A že kdyby nebylo Setkání mládeže, stal by se z něho alkoholik?

Jezdil by do Horní Vltavice za Cikánkami, které by se po něm oháněly sekerou, aby mu dokázaly, že o něj stojí, a pak se ho snažily přesvědčit, že všichni ti černovlasí caparti jsou do jednoho jeho.

Setkání mládeže Šumavy se nepořádala jen kvůli páření svazáků a početí nové generace budoucích straníků, ale i kvůli osídlení Šumavy.

„Takže je to pravda, tati?“

Nešlo o to, že lží bylo moc, kdepak, ty nám jdou samy, spíš o to, že jeho dcera už asi všechno ví.

„Víš, že mě to ani nepřekvapuje? Jak můžu bejt něčím výjimečná, když jsem dítě týhle monstrakce!? Mutant SSM?“

Neodpověděl.

Zírala na stěnu, kde visel její obraz s kuklami a housenkami. „Proč bych měla malovat něco úžasnýho a originálního? Jak bych vůbec mohla?“

„Kristýno, všechno bylo tenkrát jiný, než si myslíš. Lidi byli jiní… To nebyli ubožáci, co se dneska povalujou v každý hospodě nebo zařezávaj v kancelářích. Všichni měli dlouhý vlasy ozdobený květinama, ošoupaný rifle, trička s planoucíma srdcema a všichni věřili, že tahle země jednou bude úplně jiná…,“ došla mu slova, protože svou dceru počal ve světě, který ona už nikdy nezažije.

To ona byla stopou zázračného světa před invazí.

Jenže jediná stopa onoho zázračného světa vytáhla fotografii, kterou udělal Ruda Zídek a kterou Sejkora tak dobře znal, a vrazila mu ji přímo před obličej:

„Celej život jste mi tvrdili, že přede mnou nic skrývat nebudete! Žádný lži, co lidem ve škole a v práci tlučou do hlavy, se u nás doma papouškovat nebudou! A přitom jste mi lhali den co den!

Vy jste si mě udělali za tím pámelníkem, co je před základní školou, že jo?“

Zíral na drobné bílé kuličky a zelené lístky a nevěděl, co říct, jen si vzpomněl, jak v druhé třídě přišla s brekem domů, protože za keřem viděla kluka, co lezl po ožralé holce.

„Za keřem, ve kterým se válej ty vožralý prasata! Proto ti říkaj Zákeřník?“