Militantní kouzla

Nad nápisem 38 LET MLÁDEŽNICKÉ ORGANIZACE visela nad vchodem stanového městečka obrovská rudá hvězda a za ní se na západě sbíraly temné bouřkové mraky. Fronta se táhla ke stolku, odkud svazáci dohlíželi z plastových židlí, aby dovnitř nepronikl jediný provokatér.

Všichni ve frontě před Michalem měli na košilích zelené odznaky s počtem ročníků, které navštívili, nebo cedulku Účastník SMŠ. Ze stanového městečka tu a tam vyšlehly plameny ohňů i riffy elektrických kytar.

Michal se konečně ocitl u stolku, za nimž seděl brýlatý svazák.

„Kampak?“

„Dovnitř.“

„A průkazku?“

„Nechal jsem ji ve stanu.“

„To říkaj všichni. A ty navíc ani nevypadáš jako svazák. Vypadni.“

Michal se otočil a vydal se k silnici, jenže po třech krocích uviděl ve frontě syna tajemníka městského úřadu.

„Ahoj, Petře. Nemůžeš mě nějak dostat dovnitř?“

„To bych tam mohl taky protáhnout Ronalda Reagana.“

„Můžem se nějak dohodnout.“

„My dva? To mě fakt eště nenapadlo.“

„Vím, kde bude zejtra Podruh pouštět chlup.“

„Podruh bude zejtra chlemtat vodu z první louže, kterou najde. Ta smažka si prej sehnala pytel prášků.“

„To přežije, dal si už dva Mozky. Šlo by to?“

„Tohle je svazácká akce, a já si nějak nevzpomínám, že bych tě viděl na nějaký schůzi.“

Michal už měl na jazyku, že na nějakou určitě přijde, protože mu bylo jedno, jestli se bude cítit jako kolaborant – hodlal ve stanovém městečku něco vyvést, ale vtom ucítil na ruce horký dotek a otočil se.

Lešková měla na sobě lesklé černé šaty s ramínky a v ruce držela dvě permanentky. „Tondovi se nechce.“

„Vy máte lístky?“

„Jo, vod Sejkory za to, že mu Tonda vopravil auto,“ rozhihňala se a Michal se také rozesmál; dostane se dovnitř, protože s Kristýnou nabourali Sejkorovu škodovku.

„Tak jo. Akorát že tamten debil…,“ otočil se k bráně.

„Neboj!“ Chytla ho za ruku a táhla přímo ke stolku.

„Hele, tobě jsem říkal…,“ spustil brýlatý svazák.

„Jde se mnou,“ prohlásila Lešková.

„Ale…“

„Jaký ale? Permanentku má, tak co?“

„No tak jo, ale jestli vás někdo chytí, vlezli jste sem plotem vod nemocnice.“

„To víš, že tě neprásknem, jinak by ti tvůj pionýrskej vedoucí rozšlapal průkazku.“ Lešková ani nezpomalila, táhla Michala dovnitř, černá královna noci mezi modrými svazáckými poddanými.

Pronikl mezi organizovanou mládež.

Před dvěma vojenskými stany probíhala výstava vojenské techniky, kterou ve dvojicích hlídali vojáci se svazáky. V osadě SSM Plzeň-Sever s transparentem Vzorným studiem k socialistické společnosti vykládal u ohniště blonďatý kluk rozmáchlými gesty: „Tohle je přesně ta rudá osada, o který před válkou snili všichni levicoví trampíci…“ Minuli společný stan hnutí Brontosaurus a Ekofóra, s výstavou kreslených vtipů od Jiránka a plakáty MUŽI PLENÍ, ŽENY CHRÁNÍ A BRONTOSAURUS TO NEPŘEŽIL.

Lešková se zastavila u pódia s diskotékou Štěpána Smutného. Na udusané trávě před jeho mixážním pultem trsala spousta Vimperáků, kteří se ještě minulý měsíc dušovali, že je na Setkání mládeže nikdo nedostane. Ale nejspíš stejně jako Michal spatřili planoucí ohně červnové noci.

Belfast, Belfast, řvaly reproduktory.

„Půjdeš tancovat?“

„Zkusím najít Kristýnu,“ vymluvil se a vykročil ke stanům u lesa. Tady hlídali vojenskou techniku jen dva svazáci, každý na jednom konci. Ten z bližšího konce měl brýle a nesvazácký plnovous, a jakmile uviděl Michala, popadl samopal vystavený na stole a z legrace ho na něj namířil: „Samopal vzor 58, zbraň řadového vojáka. Víš, čím je naše armáda naprosto unikátní?“

„Ne.“

„Jako jediný stát Varšavské smlouvy má ve výzbroji i ruční zbraně vlastní konstrukce, ne jenom sovětské.“

„To je fakt šlágr. Vyznáš se v nábojnicích?“

„Jasně,“ přikývl vousáč. „Tady ti nikdo neporadí líp než já. Máš kliku, ráno odjíždím na celostátní soutěž Svazarmu do Sokolova…“

Michal mu podal nábojnici.

„Tokarev, to pozná každej na první pohled.“

„Tokarev?“

„Sovětská pistole. Ale mohl by to bejt i…“ Otočil nábojnici a uviděl nápis GECO. „Jo takhle. Nekupovals ji, doufám?“

„Kupoval.“

„Za kolik?“

„Stovku.“

„To tě natáhl pěkně vychytralej podvodník.“

Michal nehodlal vysvětlovat, že vychytralý podvodník má od maminky nakázáno nosit tesilové kalhoty a touží si s modelem US Missouri Battleship ve vaně vybojovat velkou bublinkovou bitvu.

„Co to je za nábojnici?“

„Bezcennej šrot.“

„Dík za odbornou radu.“ Michal sáhl po nábojnici a vzápětí mu to došlo. „Je německá, že jo?“

Kluk neodpověděl.

„Nesmíte o tom mluvit?“

„Nezabejváme se fašistickejma a revanšistickejma zbraněma. Buď rád, že tě nenahlásím na vojenskou správu a že ti z vojny neudělaj peklo.“

„Za to teda vážně dík.“ Michal vykročil mezi stany směrem ke koupališti a od ohniště se k němu přidal vysoký ramenatý kluk ve zválené tmavé košili a s čepicí na hlavě. Michal měl pocit, že ho už někde viděl, nejspíš na nějakém koncertě.

„Možná vím o někom, kdo by ti s tou nábojnicí pomohl,“ pronesl k Michalovi.

„Jo?“

„Slyšel jsi vo organizaci SSM u Havlíčkova Brodu, kde se svazáci zdravili hajlováním?“

„Ne, to teda neslyšel.“

„Na schůze chodili zásadně v nacistickejch mundúrech. Jeden kluk vod nich je teď tady a německou výzbroj má v malíku.“

„Ty ho znáš?“

„Trochu.“

Michal se zastavil. Proč si ho tenhle maník všímá?

„Seš tady vodsaď?“

„Jo, z Prachatic.“

Jenže to by mohl říct každý, napadlo Michala.

„Znáš Biháryho?“

„To víš, že jo, mýho tátu vobral v kartách vo úplně nový kanady. Já jsem David Jan Žák. Neměl bys nějaký drobáky? Jsem nějak na suchu.“

Michalovi se ulevilo, že se k němu přidal jen kvůli drobným. Vytáhl dvě desetikoruny, čímž se náklady na nábojnici vyšplhaly už na sto dvacet korun.

„Dík. Jdi do osady Havlíčkův Brod, tamhle u lesa. Uvidíš obra, co chodí s takovou panenkou. Ten ti poradí.“

Za ležením vojenských stanů a dřevěných chatek se rozpínalo moře stanů určených k pohodlnému šukání pro dva, a když jím Michal procházel, blesky se temným nebem proháněly jako plameny. Vzduch byl tak vlhký a dusný, že se proměňoval ve žhavou noční rosu, a on si představoval, jak se ti uvnitř muchlají, svlékají, válejí a hekají.

Prošel kolem cvičiště, na kterém péesáci předváděli, jak si to vlčáci vyřídí s kýmkoli, kdo zabloudí k hranici, a na konci louky spatřil ceduli ZO SSM Havlíčkův Brod.

Přirozeně tam žádný obr nestál, a když se vydal zpátky, uviděl kluka, který se zavřenýma očima tancoval s hubenou holkou a v ruce svíral skoro plnou lahev šumavského.

„Tohle ti za ni dám,“ řekl Michal a ukázal stovku.

„Vona je už unavená.“

„Myslím tu flašku.“

„Tak to jo, mně ten tlamolep ňák nejede.“

Michal zdvihl lahev a napil se. Nať mařinky a semeno koriandru se spojily s jeho krví. Dneska ho byliny zavedou daleko, to už po Mozku tušil. Lokl si ještě jednou a na kraji lesa si všiml urostlého kluka v kožené bundě s dívenkou tak malinkatou, že vedle něj vypadala jako liliput. Na sobě měla bílé tričko a tenoučkou bílou minisukničku.

Kluk si ho podezřívavě prohlížel.

„Co chceš, kundo?“

„Prej seš z organizace, kde…“

„Drž klapačku, čuráku, vůbec nevíš, vo co de. Svět je plnej pomluv, nikdo už nechápe, co je pravda. Nikdo za ni nebojuje, chápeš?“

„Mohl by ses mi podívat na tohle?“

Kluk sáhl po nábojnici a panenka se na Michala usmála.

„GECO 7,63.“

„Co to je Geco?“

„Gustav Genschow, fabrika na kvéry založená 1912, vyráběla náboje do pistolí a revolverů.“

„Německá?“

„Ne, mongolská asi, ty vemeno. Je to nábojnice z nejlepší německý pistole všech dob, Mauseru 7,63.“

„Mauser? Určitě?“

„Hele, jsou sráči, co ti budou přísahat, že je z nábojnice 7,62 Toka­rev. Ale máš kliku, dno eště není zrezlý.“

„Jak je stará?“

„Nemám ánunk. Kdes ji našel?“

„Tady v jednom stromě pod kasárnama. Říkal jsem si, že s ní stříleli Rusové.“

„Tady ale Rusové nebyli, tady byli Američani.“

„Nemyslel jsem po válce, ale v osmašedesátým.“

„Tak to ani náhodou. Rusáci měli Tokareva nebo Makarova.“ Obr vrátil nábojnici Michalovi a nějaký svazák za nimi vystřelil k obloze další světlici.

„To nemůžeš, ty kriple!“ zařval na něho vysoký lampasák, ale světlice už letěla vzhůru, kdosi vedle nich zmáčkl spoušť foťáku, obr zašeptal: Zmiz! A Michal vykročil s lahví šumavského v jedné ruce a s nábojnicí v druhé nazdařbůh tábořištěm.

Na trávě před ním ležel kluk s holkou, oba úplně namol, vypadali, že jsou v bezvědomí, ale jejich ruce se pořád hýbaly a osahávaly, bezvědomá těla šátrající jedno po druhém.

Dvě holky si Michala prohlédly a zavrtěly hlavou. Uviděl Davida, jak poskakuje vedle dvou svazáků. V trávě se leskla čepel a Michalovi došlo, že hrají roztahovanou.

David nůž zdvihl, zabodl ho těsně vedle nohy jednoho z nich, a než se kluk vzpamatoval, znovu sáhl po noži a současně deklamoval:

„Ten kluk žil sám, sám a sám – na opuštěným statku – jen rosu a duhu si nechával – život mu nestál za zlámanou zlatku…“

„Ty vole, dávej bacha, usekneš mi kotník,“ mírnil ho svazák.

„Jmenoval se Wiesenhof – statek, co neměl ani topení – a nikdo, ani Gorbačov – se vo tom nikdy nedoví…“

„Říkám ti dávej bacha, nechci skončit jako Meresjev!“

„Žil sám životem panice – v hadrech, co kradl na poutích – našli ho za dva měsíce – a to nejhorší prokletí…“ David zmlkl.

„Básni dál, Čelakovský, ať víme, co je nejhorší prokletí!“ vykřikla brýlatá holka, která postávala opodál s lahví vína a čekala na svou kořist. A vtom se dlouhý zlatý blesk na obzoru zahryzl do země, jako by uprostřed temných lesů hledal duši, která se vždycky bude pídit po prokletí.

„Že nikdo neví – proč to udělal – že nikdo neví – proč to vzdal – asi že nikdo nezmění – to předem daný prokletí – chápete – vy dva kreténi?“ zařval David a hodil nůž přímo na svazáka. Ten uhnul, nůž se odrazil od kmene stromu a s plochým úderem spadl do trávy.

„Co děláš, blbečku, chceš mě zabít?“

David zakopl, ztratil rovnováhu, na okamžik to vypadalo, že spadne, ale zařval: Vhúááá! a rozběhl se přímo do davu modrých košil, čepice mu spadla z hlavy, ale běžel dál, zmizel mezi košilemi, a Michal se najednou cítil podivně osamělý, jako by se jediný člověk, který cítí to, co on, vypařil z povrchu země.

Nůž se leskl v trávě.

Jako by se všechno dalo vyřešit házením nože, napadlo Michala.

Nebo tím, že si člověk najde samotu v horách, kde se zavře a chcípne.

Dech i bušení srdce se zrychlily, kořeny hořce a zázvoru v útrobách klíčily a rostly, v lahvi pod jeho prsty i na kraji lesa.

Hellner tam udělal pomníček, řekly,

vojáci ho rozkopali,

my to víme, rosteme tam každý rok,

v noci tě tam zavedem.

Ty ho vzkřísíš.

Zas budeš tam,

kde je táta

doma.

„Viděls toho kreténa?“ pěnil vyšší ze svazáků. „Tady je to jeden kokot vedle druhýho, přehlídka magorů, ty vole, já snad půjdu spát!“

„Nechcete si zahrát?“ zeptal se Michal.

Oba na něho vytřeštili oči.

„Já jsem v pohodě, kluci. Dáme jedno kolo, když vyhrajete, flaška je vaše. Nefalšovaný šumavský bylinný, semeno fenyklu a kůra skořice dělaj úplný zázraky.“ Zdvihl lahev stejně hrdě, jako domorodci na Nové Guineji zvedali scvrklé vysušené hlavy poražených nepřátel.

„To je to víno, co se nikde nedá koupit?“

„Jo.“

„Můžu si čuchnout?“

„Jasně.“

Kluk si přidržel lahev u nosu a znechuceně se zašklebil.

„Ty vole, to páchne jak ta vaše pochcaná řeka. No tak si zahážem. Ale nejdřív se napiju.“ Trochu si přihnul a zavrávoral. „To je sračka!“

Michal pohlédl na stříbrnou střenku. Jeho hlava explodovala. Zažil to, když do šumavského přimíchal francovku – vznikl opak nemrznoucí směsi a on jako hmyz po zimním spánku okamžitě vylétl do horkého slunce.

„Víte co? Já vás zabiju, čuráci!“ Nůž mu vylétl z ruky, letěl těsně kolem jejich hlav a zabodl se přímo do obrovského dřevěného symbolu SSM, rudého planoucícho srdce.