Přerývaný dech

„Ahoj,“ řekl Kristýně v ostrém slunci červnového rána a byl šťastný. Podruh a spol. vykřikovali z okna československé prasečinky, ale řev kamionů jedoucích po silnici k Pasovu měnil jejich vystoupení v němou hollywoodskou grotesku.

„Co to máš?“ zeptala se Kristýna.

„Bols. Dáš si taky?“

„To piješ z plechovky?“

„Dneska jo.“

„Ota má narozeniny?“

„Podruh prodal barák.“

„Je deset ráno a ty seš namazanej?“

„Eště jsem se nenapil. Dáš mi pusu?“

„Pusu od vožraly nechci. Koliks toho vypil?“

„Říkám, že nic.“

„Dejchni na mě. Hm,“ řekla, když na ni dýchl, ne úplně spokojeně, ale ani ne úplně naštvaně. „V kolik končíš?“

„Ve dvě.“

„Mohli bysme se jet vykoupat. Ale musíš mi slíbit, že nebudeš pít.“

„Jasně, že nebudu.“

„Co děláš teď?“

„Teď?“

„Táta je v práci a máma pryč.“

Oči jí zářily a vítr si pohrával se světlými vlasy, jako by se chystal nalákat další modrásky.

Vzal na sebe její havárku.

„V deset budu doma. Ale nesmíš pít.“ Nečekala, co řekne, otočila se, a on se ohromeně díval, jak odchází.

Chlapi, co neměli v životě šanci přeřvat náklaďáky, si dál trhali plíce, ale v tom, co křičeli, se nepletli.

Kristýna byla úžasná holka.

Ota někomu volal, a tak Michal čekal venku, dokud nezavěsil.

„Můžu?“

„Michale, teď se někdo vyptával na tvoje auto.“

„Proč?“

„Četl inzerát a chce ho koupit. Máš volat tohle číslo. Doufám, že nejsi v nějakým průseru. Eště abych hlídal i tebe.“

„Ne, všechno v pohodě.“

„To říkaj všichni a druhej den mi volaj z basy. Taky se na tebe ptali chlupatý a nebyli to místní.“

„A co chtěli vědět?“

„Kdes byl včera ve čtyři vodpoledne.“

„A co jste jim řekl?“

„Žes byl s Podruhem a Čáryfukem u nemocnice, tam, co bydlí Vrabcová. Byls tam, doufám?“

„Jo, jasně že byl.“

„Hele, když nějakej fanfarón udělá nějakou blbost, jako třeba Podruh, možná mu to projde. Tobě nikdy. Jestli se něco děje a máš za zadkem esenbáky, pošlu tě někam, kde s klukama nebudeš muset chlastat a dělat bordel. Ta jáma u nemocnice je hotová, v noci přijel bagr, tam nemusíš.“

„Napadlo mě, že bych dělal vodoměry.“

„To by šlo.“

„Začal bych u nemocnice a v Hrabicích.“

„Hele, to, co se stalo tátovi, nech plavat. Minulost nezměníš.“

„Stejně si to tam chci projít.“

Ota si vzdychl. „Slib mi, že nebudeš nikoho votravovat.“

„Slibuju. Můžu si brnknout kvůli tomu autu?“

„No tak jo.“

Michal vytočil číslo a na druhé straně se ozval chraplavý mužský hlas.

„Haló?“

„Tady Michal Zídek. Vy jste mi volal?“

„Jo. Tady Soukup z Máří. Sháním pro kluka dárek k dvacetinám. Kde máš to auto teď?“

„Doma v garáži.“

„Mohl bych se na něj přijet podívat?“

„Jo. Adresa tam je.“

„A značka?“

„PTA 28 43.“

„Techničák máš?“

„Jo.“

„A rok výroby?“

„1967.“

„Děkuju. Já se ozvu.“ Spojení se přerušilo. V telefonu klaplo a na okamžik se zdálo, že slyší něčí dech. Pak Michal vrátil sluchátko do vidlice.

„Kdo to byl?“ zeptal se Ota.

„Soukup z Máří.“

„Soukup? A z Máří? V Máří bydlí Zátkové, Chvalové, Mrázové… Ptal se, za kolik ho prodáš?“

„Ne.“

„A co chtěl vědět?“

„Kde to auto je.“

„Proč by ho zajímalo, kde to auto je, a ne to, kolik stojí?“

„No jo.“ Něco v tom rozhovoru opravdu nehrálo. „Můžu ještě brn­knout tomu Randákovi, co se s ním táta kamarádil?“

„Jo, ale hoď sebou.“

Po čtvrtém vyzváněcím tónu cosi v telefonu nezřetelně klaplo jako vzdálené tlesknutí.

„Haló?“

Nikdo neodpověděl, ale na lince slyšel přerývavý dech.

„Pane Randák?“

Znovu nikdo neodpověděl, ale sípání neustávalo.

„Pane Randák, tady Michal Zídek z Vimperka. Můj táta se jmenoval Ruda a Rusové ho zastřelili v osmašedesátým u kasáren. Nevíte o tom náhodou něco?“

Znělo to, jako když se někdo na druhé straně nadechne, a pak už nemůže popadnout dech.

„Ze… ptej… se…,“ ozval se konečně vzdálený a přerývaný hlas.

„Prosím?“

„… teď…“

„Co?“

„Ze… ptej… se… teď…“

„Nevíte, kdo zastřelil mýho tátu?“

„Za… stře… lil…, já… vím… Ze… ptej… se… teď…“

„Můj táta, zastřelili ho Rusáci, víte vo tom něco?“

„Nic… nedělej… Tajemství…“

Hlas oněměl, ale neozvalo se klapnutí, které hovor končí.

„Haló? Jste tam?“

Někdo na druhé straně pořád dýchal.

„Haló?“ zakřičel Michal.

„Tajemství… je… to…, co o tobě všichni ví… a ty se to nikdy nedozvíš…“

Pak telefon oněměl a Michal udiveně svíral v ruce sluchátko.

„Co říkal?“

„Já mu moc nerozuměl. Kde ten Randák bydlí?“

„Ve Zdíkově za zámkem. Ale jak říkám, je na tom už bídně.“

„Neměl byste doma nějaký fotky s mým tátou?“

„Já se kouknu. Ale nečekej, že tě v tomhle jalovým hledání budu podporovat.“

Michal vstal. „Chci vám říct, že mě tahle práce baví. I díky vám.“

„Michale, tohle není práce pro tebe. Lidi tady jdou z průseru do průseru. Jestli se ti tu líbí, už jsi mezi ně zapadl. Myslel jsem, že tě tu nechám, než půjdeš v říjnu na vojnu, ale ještě jednou něco takovýho řekneš, na hodinu tě vyhodím.

Ty musíš bejt mezi lidma, který chtěj něco dokázat. Jdi do Budějic nebo do Prahy, někam, kde jsou mladý chytrý lidi…“

„Tátu mi zabili Rusové. Co asi můžu dokázat? Můžu jít leda tak k lesům.“

„Přihlas se na nějakou nástavbu a dodělej ji. A neříkej mi, že to nejde.“

Michal sklopil oči, protože o nástavbě už taky přemýšlel.

„Pamatuješ si dceru Borovce, toho esenbáka, co je ve špitále?“

„Asi ne.“

„To byla tak krásná holka, že mi to doteďka vrtá hlavou.“

„Co vám vrtá hlavou?“

„Že se těm vylitejm pendrekům roděj tak nádherný holky! A teď už jdi za tou svojí umělkyní!“ zasmál se Ota a vyprovodil ho ze dveří.