Pravěké bytosti
Na poškrábané lino dopadalo sluneční světlo. Ruka přivázaná k radiátoru bolela. Krk tuhnul. Do pravého lýtka se zakusovala křeč.
V ranním světle si Michal konečně prohlédl své vězení. V levém rohu visel Gustáv Husák a černá krabička školního rozhlasu, v pravém Školní řád a Burianův obraz pravěkých lidí v jeskyni, s rukama zoufale nataženýma k plamenům.
Křeč ustoupila, natáhl si nohy. Zdálo se mu o táboře na Lipně, kde stany zatopila voda, a jediný, kdo s ním zůstal na palandě, i když voda stoupala, byla Hanka Crhová.
Včera přiznal, že ji zná. Bylo to udání, nebo ne?
A co měl říct, když je měli na fotce, a ještě k tomu s ním dělala v tiskárně?
Jaké fotky vytáhnou dneska?
Nabourané auto? Tiskaře Kasla? Nebo konečně dojde na Otu a Leška?
Na ulici zatroubil náklaďák, nejspíš na nějakou krásnou holku, kterých v ulicích korzovaly stovky.
Kristýna ještě spí. Nebo stojí na balkoně a zachraňuje vosy.
Měl žízeň, natáhl se po zelené plechové konvičce na parapetu, i když mu sval v pravé ruce skoro praskl.
Ale nebyla v ní ani kapka vody, jen drobná zrnka černé země, která se na něj valila včera ráno… a vlastně celé ty roky.
I proto se dveře otevřely.
Estébák byl starší i tlustší než ten v noci. Nebyl oholený, světlou košili s tvrdým límcem měl vykasanou přes kalhoty a pod límcem se mu táhla tmavá skvrna.
Usedl na židli, na které včera seděl Modrá bunda. Táhlo z něj pivo a cigarety – a samozřejmě si přinesl hromadu fotek.
Začal Bihárym.
„To je ten cigoš, co tady vobehrává všechny v kartách?“
„Jo.“
„Jak to dělá?“
„Nevím.“
„Tebe to nezajímá?“
„Ne.“
„Říkal jsi, že prodáváš auto.“
„Jo.“
„Proč?“
„Je starý.“
„Jo, já ho viděl, a proto mě zajímá, co z toho plyne.“
„A co z toho plyne?“ řekl Michal popleteně.
„Že budeš potřebovat nový. Proč bys ho nevyhrál v kartách?“
Tohle Michala opravdu nenapadlo.
„Nemá Biháry nějaký sprostý karty?“
„Sprostý karty?“
„Tak vidíš.“
„Co vidím?“
„Co z toho vyplývá.“
„A co z toho vyplývá?“
„Že bys je chtěl taky, když tě to tak zajímá.“
„Mě to nezajímá.“
„Tak proč se na to ptáš?“
„Biháry žádný sprostý karty nemá.“
Na další fotce spatřil Michal vysokého svazáka ve vytahané svazácké košili s vlaječkou ZO SSM BARDEJOV v ruce.
„Toho neznám.“
„Jasně, že ho neznáš, to budeš vopakovat do aleluja, to z toho, co předvádíš, jasně vyplývá. Radši mi řekni, jak je možný, že má ten syčák tolik peněz?“ Poklepal prsty po fotce a Michal konečně poznal Podruha navlečeného ve svazácké košili.
„Prodal barák po dědovi.“
„A co z toho vyplývá?“
Možná měl Michal při tom neustálém opakování získat pocit, že jeho činy rodí nějaké hrozivé dalekosáhlé důsledky, ale najednou mu to připadalo jako fraška.
Všechno na estébákovi působilo nějak šejdrem. Nezdálo se, že je opilý, slova ale vyslovoval jako po mrtvici.
Co když to na něho jenom hraje?
„Já ti řeknu, kam to vede: K někomu, koho si platíš, aby ti dával informace.“
„Já si nikoho neplatím.“
„Co ale vyplývá z toho, že mi lžeš?“
„Já nelžu.“
„Řekl jsi, že si nikoho neplatíš, aby ti dával informace.“
„Ne, nikoho si neplatím.“
„Za informace, to jsi zapomněl říct.“
„Nikoho si za informace neplatím.“
„Nikoho?“
„Ne, nikoho.“
Zíral do tváře desetiletého Lojzy v hodobožových kalhotách, kterému u silnice do Hrabic podával stokorunu a bral si nábojnici, tu, kterou mu při výslechu sebral Modrá bunda.
„Děláš mu to do zadku?“
Nejradši by mu tu fotku narval do ksichtu. Cítil, jak mu mezi prsty praská elektřina.
„Co z toho plyne, už víš. Plyne z toho pravda.“
Jo, pravda sestává z fotek, na kterých je každý, koho chtějí potopit, a dělá to, co chtějí, aby dělal.
Zvony kostela odbily desátou, takže ho tu drželi už čtrnáct hodin.
„Nemohl bych dostat napít?“
„Napít?“ Tahle otázka estébáka zaskočila. „Tak jo. Ale je deset, máme poradu. Ale neboj se, já se vrátím, to z toho jasně vyplývá.“ Vydal se ke dveřím a na prahu se otočil:
„Víš, že bys tady ani nemusel bejt?“
Ze všech otázek byla tahle určitě nejlepší.
„Nemohl byste mě teda pustit?“
„Mohl. Ale nemám klíč od těch želízek,“ řekl estébák a odešel.