Rodinné domy
V deset hodin začínala další porada. Jestli budou zase mlít o zemědělství v Maďarsku a odborech v Polsku…
Na cestě k domu spatřil Sejkora dívenku v tričku a sukni, která v jedné ruce vlekla cestovní tašku a v druhé skateboard, který na Setkání mládeže ještě neviděl. Dívenka vypadala mladince, jako by jí bylo dvanáct.
„Do stanového městečka sejde na druhou stranu.“
„Já jdu špatně?“
„Musíte nahoru na Vodník. Já vás svezu.“ Sáhl po tašce, dívenka ucukla rukou.
„To dojdu,“ špitla.
„Přece se nepotáhnete v tomhle horku. Nastupte si.“
Zavrtěla hlavou, zírala na skateboard, a jemu to konečně došlo.
Když ji někdo uvidí s esenbákem, budou si myslet, že na ostatní donáší.
„Jak chcete,“ zamumlal.
Na hladině Vodníku, obvykle pokryté nazelenalým slizem, pluly dnes ráno bílé voskované kelímky, které si pionýři na své povinné sobotní brigádě přitahovali větvemi. Nad vojenskými stany se třepotaly krepové fáborky. Mezi zkroucenými třešněmi spatřil křesanovský rybník, na který chodívali místní pytlačit, a za další zatáčkou ženu, která také táhla velkou tašku, jen už to nebyla dívenka, i když byla drobná a pořád štíhlá.
„Já vám pomůžu, paní Hellnerová.“
„Prosím tě, máš město plný mladejch holek, a budeš se starat vo starou bábu? Co tu vůbec děláš?“
„Kontroluju práškování.“ Byl rád, že nemusí říkat, že jede k Leškovi pro auto. „Ukažte.“ Usmála se, když jí vzal tašku, a jeho potěšilo, že je tu někdo, kdo je mu za pomoc vděčný.
„Nevíte, kdo tu lítá s práškovacím letadlem?“
„Myslíš, že mi někdo něco řekne?“
„Třeba jste někoho viděla.“
„Já už ani pomalu nerozeznám letadlo vod čmeláka. Co Kristýna? Jak se má?“
„Dobře.“ Začala kouřit a přestala uklízet, pomyslel si, a skoro zaskřípal zuby.
„Vyrostla z ní krásná holka.“
„To jo,“ zamumlal. Má se zeptat na jejího syna? S Milanem bývali kamarádi, ale teď to bude vypadat, že ho zajímá, jak emigranti udržují kontakty s domovem.
„A Michal je moc šikovnej kluk. Včera přišel na vodoměr a vyptával se na tátu. Řekla jsem mu o tom vojákovi wehrmachtu. Můj táta ho viděl ten den, kdy zabili Rudu.“
„To jsou jen takový řeči, ne?“
Krátce na něho pohlédla. „Michal chtěl taky vidět fotky.“
„Jaký fotky?“ zeptal se znepokojeně.
„Pojď, já ti je ukážu, upekla jsem koláč.“
Bylo lepší vědět, o jaké fotky jde, takže si po letech prohlédl zahrádku obehnanou nízkým plotem, šest bílých růží a otlučený rozpadající se zámek z kamínků, který jí Milan postavil pod okny. Neopravovala ho, bála se, že si někdo bude stěžovat, jak dává na odiv, že její syn staví domy v Bavorsku, a ona před domem vystavuje buržoazní vymoženost.
Celé Hrabice se změnily. Když tu byl s tátou jako kluk, stávaly na návsi vápnem omítnuté statky, které se proměnily v šedivé pevnosti s plechovými vraty, pokryté břízolitovou omítkou.
Všechno, co připomínalo sedlačení, zmizelo. Slepice, které kdysi pobíhaly po návsi, schovávali místní ve výbězích u lesa, aby nikdo neviděl, že hospodaří.
Ukusoval tvarohový koláč, prohlížel si články z bavorských novin a fotky kliniky bundeswehru.
„Pořád si s Rudou něco kreslili, tenkrát když Milan dostal práci jako architekt na natáčení filmu o Remagenu.“
„Nejspíš kreslili ten barák, co už Ruda nepostavil,“ vzpomněl si Sejkora. „Kdy se ten film točil?“
„Začali natáčet desátýho dubna 1968,“ odpověděla bez zaváhání a Sejkora pochopil, že v té době pořád žije. Její syn tu má práci a budoucnost, ve které jeho děti běhají po zahradě a dívají se na Boubín a lesní louky. „V severních Čechách si mohli Američani rozstřílet kostely a baráky po Němcích. Milan tam vzal kluky, co dělali u Oty, i Cívku, Vrabce, Kaňku, vydělali si majlant. Taky si nakradli zbraně a uniformy.“
Sejkora přikývl, protože z toho samozřejmě byl průšvih, ve Vimperku se pak hledaly uniformy americké armády a wehrmachtu.
„Byl tam i Ota?“
„Jo. Všichni měli před vojnou, jeli si vydělat. Dneska se tím nikdo nechlubí, eště by mu udělali černej puntík, že makal pro Američany.“
„A Tonda Lešek tam byl?“
„Taky.“
O filmu Sejkora věděl, že se v něm ustupující Němci snaží vyhodit do vzduchu poslední most přes Rýn. V kinech se ale nepromítal, protože američtí vojáci se ve filmu chovali jako hrdinové.
„Most stál u Davle, jenže na něm nebyla železnice, takže Milan navrhoval imitace kolejí a slepej tunel, co ústil do skály.
Ráno 21. srpna čekal českej komparz na natáčení ve stejnokrojích americký i německý armády, a na silnici u mostu vyjely ruský tanky, natočily věže a vypadalo to, že všechny postřílej, Rusové o natáčení vůbec nevěděli!
Naštěstí se nic nestalo. Ale s natáčením byl šlus, Američani postavili most v Itálii a přemlouvali Rusáky, aby vrátili zabavený rekvizity a kostýmy. Ti je použili jako důkaz, že tu američtí i němečtí vojáci běhali s nabitejma samopalama. Komparzistům hrozili, že jim to přičtou jako plánování ozbrojený akce proti vojákům Varšavské smlouvy. I proto Milan utekl tak rychle.“
Podala mu další fotku. Vnučky, dvojčata, byly asi stejně staré jako Kristýna, jedna světlovlasá, druhá černovlasá, takže si vzpomněl na Kristýnu a Petru.
Na břehu alpského jezera se za nimi modrá voda leskla jako nebe, které sestoupilo mezi hory, a on myslel na kelímky a sliz na Vodníku.
„Jedna chce studovat archeologii a druhá design.“
Takhle rozesmáté děti bude mít Petra, jeho neteř. Jestli se jí narodí kluci, budou zlézat alpské vrcholy a plavat v horských jezerech, aby obstáli na společném cvičení s americkou armádou.
„Milan má nádherný holky,“ řekl s hlubokým povzdechnutím.
Lešková měla kůži tak povadlou, jako by zestárla o deset let. Anebo je zblblej holkama z fotek a svazačkama, co vypadají na dvanáct.
„Ani sis včera nebyl zatrsat,“ pronesla chraplavým hlasem. Určitě řádila celou noc, chlast a nikotin táhl až k němu. Připomínala Romky, co se v hospodě v Horní Vltavici praly o chlapy. Jedna z nich na něho vytáhla sekyru a při výslechu to zdůvodňovala tím, že se jí Sejkora líbil a chtěla mu to dát najevo.
„Dáš si kafe?“
„Zrovna jsem jedno měl. Je Tonda doma?“
„Jo.“ Ani se nehnula, stála s pravou rukou na rámu dveří, takže viděl její zarostlé podpaží. „Kakaový sušenky třeba?“
„Potřebuju mluvit s Tondou.“
„V rádiu hlásili, že Mohorita ve Vimperku pronese projev. Jestli to takhle půjde dál, třeba u nás Reagan a Gorbačov podepíšou smlouvu o světovým míru, možná u stánku s párkama na koupališti, co myslíš?“
Pohlédl do jejích tmavých očí. Vždycky s každým trochu flirtovala, ale teď měl pocit, že ho jen zdržuje.
Prošel oběma garážema, ale nenašel v nich jedinou stopu po své škodovce. Ve třetí kluk v lesklé modré přilbě túroval motor sportovní motorky. Když uviděl Sejkorovu uniformu, poněkud zaskočený pohlédl na Leška, který se narovnal z betonové podlahy poseté nářadím a chromovými disky.
„Jen klid, počkej tady,“ prohodil Lešek ke klukovi a kývl na Sejkoru.
Vyšli na dvůr, zamířili k zahradě a Lešek omluvně pronesl:
„Všichni chtěj, aby jim výfuk řval na kilometry.“
„Tenhle kravál musej slyšet až ve Vimperku na sídlišti.“
„No a? Vopravuju letecký motory pro statky, v těch to taky praská jak při vostrý střelbě.“
„Doufej, že tě nikdo neudá.“
„Snad to stopíš, ne?“
„Auto je hotový?“
„Jo, dal jsem ho tamhle, aby ho nikdo nevočumoval.“ Ukázal ke dvěma třešním, mezi nimiž spatřil Sejkora svou milovanou škodovku. Předek byl opravený a čerstvě nastříkaný lak se na slunci leskl.
Došel k autu a pohladil kapotu. Motor se rozběhne a jeho ztrápené srdce se uklidní.
„Zrovna jdu vod Hellnerový. Vykládala vo vojákovi bundeswehru, kterýho její táta viděl ten den, co zabili Rudu.“
„Přesně na to samý se ptal Michal. A taky mu vrtala hlavou ta fotka.“
„Jaká fotka?“
„Jsme na ní já, Ruda, Milan, Vrabec, motorky…“
„Myslíš tu fotku z Včelný?“
„Jo.“
Sejkora cítil, jak mu leknutím škublo ve tváři.
Fotku z jeho obýváku nesebrala Kristýna.
Michal mu šmejdí po baráku.
Kdyby s Kristýnou našli další fotky…
Stejně jako ráno si ani teď s tak děsivou představou nedokázal poradit.