Babylonská věž
U Lešků je zuřivým štěkotem přivítal hnědý vlčák. Michal tu byl kdysi s kamarádem, který potřeboval opravit motorku, a pamatoval si, že musí projít několika garážemi, protože většinu oprav dělal Lešek načerno až v té poslední.
V první stál nabouraný šedivý žigulík, ve druhé rozmontované červené audi. Na zdech visely fotky a modely letadel a diplom Goodyear Trophy September 1968. Na policích ležely mlhovky, pruhy na karoserii, závodní volanty a pružiny, které se zkracovaly, aby auto kleslo a vypadalo jako závodní.
Ve dveřích třetí garáže stál padesátiletý muž v montérkách.
„Michale, co tu děláš? Říkal jsem ti přece, že máš volat předem!“
„Měli jsme bouračku.“
„Tady?“
„Jo, vlítli jsme do stromu v zatáčce nad ohradou.“
„Pil jsi?“
„To auto jsem rozbila já.“ Hlesla Kristýna. „Já jsem…“
„Já vím, kdo jste. S vaším tátou jsem chodil do školy. Netočí se vám hlava? Nechce se vám zvracet?“
„Ne.“
„Co je to za auto?“
„Stodvacítka mýho táty.“
„Máte vůbec řidičák?“
„Mám.“
„Chcete tátovi zavolat?“
„Radši mu to potom řeknu sama. On bude strašně zuřit.“
„Nebude, voddechne si, že jste v pořádku.“
„Táta si nevoddechne, auto je nově nalakovaný, sedačky vyměněný, potahy přešitý…“
„Viděl vás někdo?“
„Ne,“ řekl Michal. „Auto stojí v zatáčce, ze vsi to vypadá, jako by tam zaparkoval nějakej houbař.“
„A co se stalo?“
„Najednou proti nám vyletělo letadlo.“
„Viděli jste pilota?“
„Ne.“
„A mohl vás pilot vidět?“
„Asi taky ne.“
„Žena vás hodí do města a já se postarám o auto. S trochou štěstí se o tom nikdo nedozví. Ať mi táta zavolá,“ řekl Kristýně, a když vycházela z garáže, polohlasem pronesl k Michalovi. „A ty ji líp hlídej, takovou krásnou holku, kristepane.“
„Půjdu s tebou,“ nabídl se Michal, když je Lešková vysadila ve městě.
„Ty tátu neznáš.“
„Stejně s ním jednou musím mluvit. A měl jsem na tebe dávat pozor.“
„To je skvělý, ještě si budeš vyčítat, že jsem úplně vadná.“
Vešli na dvorek, vystoupali po šesti betonových schodech a zazvonili na zvonek vedle těžkých zamřížovaných dveří.
„No?“ ozval se hluboký chraplavý hlas.
„Pane Cívka, tady Kristýna.“
Mříž zabzučela, Kristýna se do ní opřela a Michal za ní vstoupil do chodby ozářené zářivkami. Dveře na jejím konci otevřel tlustý esenbák, kterého znal od vidění.
„Radši děte dovnitř, než táta někam zmizí. Dneska je tu úplnej blázinec.“
„Má dobrou náladu?“
„Vrátil se z porady jak spráskanej pes.“
Kristýna si vzdychla a zaklepala na dveře služebny.
„Co je?“ ozval se hluboký mužský hlas, a když se dveře rozlétly, objevil se v nich vysoký ramenatý chlap s pivním břichem.
„Dobrý den,“ pozdravil Michal.
„Dobrej,“ odsekl Sejkora a otočil se ke Kristýně. „Nemůže to počkat?“
„Ne.“
„Tak pojď,“ řekl Kristýně, jako by tam Michal nebyl, ale ten stejně vešel dovnitř.
Na stole stál psací stroj, výhled z okna vedl na ulici a do výčepu hotelu Zlatá hvězda. Ze zdi si ho stejně jako ve škole prohlížel Gustáv Husák a kolem jeho hlavy visela řada zarámovaných vyznamenání Vzorné stanice VB.
„Tak co je?“
„Půjčili jsme si naši škodovku.“
„Jak půjčili?“
„Chtěla jsem se učit řídit.“
„V naší stodvacítce?“
„Jo. Je rozbitá.“
„Rozbitá?“
„Tati, já jsem…“
„Já jsem si ji půjčil a naboural,“ řekl Michal.
„Tys sebral moje auto?“ zařval Sejkora, zatímco Kristýna se překvapeně otočila.
„Jo.“
„Tati, ty nevíš, co se tam dělo! Najednou tam vyletělo letadlo…“
„Letadlo?! Boeing, počítám. Počkat!“ Sejkora se zarazil. „Jaký letadlo?“
„Nevíme jaký, byli jsme v zatáčce nad Hrabicema…“
„Nebylo práškovací?“
„Jo, asi bylo.“
„Já ty pitomý jezeďáky vodrovnám! Celý to jejich podělaný jezedé pošlu do kytek!“ Otočil se k Michalovi. „Viděls pilota? Nebyl to nějakej mladej vagabund?“
„Já ho neviděl.“
„Nabouráš mi auto a nevíš ani, kdo za to může?!“
„Mě to vážně mrzí.“
„Tak tebe to mrzí? Víš, co z tebe udělaj? Zelenýho fašistu. A z tebe taky. Viděl vás někdo?“
„Ne.“
„Proč jsi mi nezavolala?“
„Já ti to chtěla říct osobně…“
„Tenhle hrdina by to sám nedokázal, co?“
„Pane Sejkora,“ ozval se Michal, „jedinej, kdo o bouračce ví, je Lešek. Auto opraví a nikomu o tom vykládat nebude.“
„Tonda Lešek?“ Sejkora se trochu uklidnil. „Je to auto na kaši?“
„Trochu namáčklý zepředu. Sjel jsem do příkopu a vrazil do lísek.“
„Pil jsi?“
„Ne. Máte Leškovi zavolat nebo tam zaject.“
„Tak já tam mám zaject?“
„Ne, já tam zajedu a dám vědět. Opravu zaplatím.“
„Jo? Jenže kamaráde, já dneska vodpoledne potřebuju odvézt cihly.“
„Já vám půjčím svoje.“
„Ty máš auto?“
„Embéčko po tátovi.“
„A vozejk?“
„Taky.“
Sejkora na Michala podezíravě pohlédl. „Eště mi řekni, že máš i techničák.“
„Mám.“
„Nech ho před čtvrtou zaparkovaný na parkovišti u nemocnice s plnou nádrží a klíčky u nás u schodů pod květináčem. Kde bydlím, počítám, víš.“
„Jo.“
„V osm večer ti je tam vrátím.“
„Tati, děkuju,“ vyhrkla Kristýna. „Je to všechno moje chyba, já jsem…“
„Ty tu zůstaneš a přepíšeš mi něco na stroji. A večer mi pomůžeš složit ty cihly.“
„Určitě. Jen odvedu Michala,“ řekla a vykormidlovala ho na dvorek.
Zastavili se mezi dvěma služebními auty a opuštěným výběhem pro psa.
„Nemusel jsi to na sebe brát.“ Zatahala ho za lacly montérek, naklonila se k němu, a než stačil něco říct, dala mu pusu. „Ale aspoň jsem si jistá, že jsi můj dělnickej modrásek pro štěstí.“
Na to neměl co říct, na dvoře VB se ještě s nikým nelíbal.
Táta s Boleslavem jezdil jen jedno léto, pak si ho půjčoval strejda, který rok nato umřel na infarkt. Michal se marně snažil auto prodat, vyvěsil i inzerát do místní samoobsluhy.
Přední dveře na straně řidiče se zasekávaly, takže cloumal klikou, aby povolily. Místo techničáku objevil v přihrádce jen staré složenky, brýle proti slunci a stěrku na sníh. V krabici na ponku, do které s mámou odkládali papíry, našel štos papírů z pojišťovny Když krabici vracel, vrazil do babylonské věže máminých časopisů o pletení, která se zřítila na zem.
Vylétl z ní kousek papíru popsaný strejdovým písmem:
… jednou to pochopí. Nepřestane se ptát a přijde na to, že to nebyla nehoda… Tenkrát Rudovi někdo volal, on se hrozně rozčílil, křičel, že měli Rusáky nechat na pokoji, že to musí převézt, sednul na motorku a pak…
Za slovem pak byl papír rozpitý velkou olejovou skvrnou a nedal se přečíst.
Venku vrzla vrátka. Máma se vracela z tiskárny s nákupní taškou, ze které čouhala chlebíčková veka.
„Ty někam jedeš?“
„Ne. Teda jo.“ Zdvihl papír. „Strejda si myslel, že to nebyla náhoda?“
„Co nebyla náhoda?“
„Jak táta umřel.“
„To si nikdy nemyslel.“
„Ale je to jeho písmo, ne?“
„To já už nepoznám,“ řekla, aniž na papír pohlédla.
„Co v tom dopise psal?“
„Jak bych si to mohla pamatovat?“
„A nezůstalo po strejdovi něco?“
„Ne.“
„Mami, nedala bys mi padesát korun?“
„Na co?“
„Na benzin.“
„Tys něco proved, že jo?“ Máma vždycky poznala, že se něco stalo. To ji naučily průšvihy. Byla neomylným stopařem v divočině provinění.
„Neprovedl.“
„Na co potřebuješ auto?“
„Na nic.“
„A peníze?“
„Říkám, že na benzin. Vrátím ti to z výplaty. Nechodil tu strejda s někým na pivo?“
„Strejda se s nikým nekamarádil, byl rád, že sehnal práci u lesů.“ Došla k němu a sáhla po papíru: „Tohle s náma nemá co dělat. A ty mi řekni, co jsi provedl. A nelži mi, stejně se to v práci dovím.“
„Nabourali jsme.“
„Kristepane!“ Jako by nad Pompejemi nechal vybuchnout Vesuv. „Stalo se někomu něco?“
„Ne.“
„Kolik to bude stát?“
„Mami, já to dám do pořádku.“
„S kým jsi boural?“
„S nikým.“
„Lžeš.“
„S Kristýnou.“
„Kristýna má auto?“
„Nabourali jsme auto jejího táty.“
Zalapala po dechu. Měl strach, že ji bude muset chytit, aby neupadla.
„Neměl bys s tou holkou chodit. To nikdy nebude dělat dobrotu.“
Ale sáhla do peněženky a podala mu ne padesátku, ale rovnou stovku.
Techničák objevil ve stole v kuchyni.
Startér nefungoval nebo bylo lepší si myslet, že za to může startér. Vytlačil Boleslava z garáže a děkoval dědovi, že počítal s rodinnými vozidly, která nebudou startovat, a postavil dům ve stráni.
Vrátil se do garáže, z vozejku vyházel zaprášená prkna a zapojil ho za embéčko. Dveře u řidiče se samozřejmě zasekly.
Konečně se dostal dovnitř, pustil ruční brzdu a rozjel se, jenže motor nenaskočil. Baterka byla vybitá, ale na to přišel pozdě.
Na posledním metru klesání motor chytnul.
Sešlápl plyn, Boleslav zařval a řítil se k městu, zatímco Michal vzpomínal, jak lehounce jela Sejkorova škodovka.
Na kraji parkoviště u nemocnice našel svah, z něhož se Boleslav mohl rozjet, a na předním sedadle nechal vzkaz:
Špatně startuje!
Parkovat z kopce!
Zapomněl natankovat plnou nádrž a nevěděl, kolik benzinu v autě zbývá, protože rafička nefungovala, ale k pumpě se mu už nechtělo. Sejkora si někoho zastaví, když má uniformu.
Bylo půl třetí odpoledne. Vydal se ke Kristýně, která ještě nejspíš přepisovala na stanici zprávy, a klíč od embéčka strčil pod květináč.
Tati, v tvým autě se poveze esenbák.