Američtí výsadkáři

Paní Hellnerová byla určitě nejdrobnější žena, u jaké kdy Michal odečítal vodoměry. Na sobě měla svetr ze šedivé vlny a plátěné šedé kalhoty. Když otevřela dveře, přimhouřila oči, ale Michal tušil, že ho poznala. Z fotky už znal všechny kromě jejího syna.

Kráčel za ní chodbou kolem zavařovacích sklenic do vlhkého sklepa, kde ve světle baterky otevřel víčko vodoměru.

„Že na to vidíš. Máš holt eště mladý voči.“

Vracel se s ní přes dvůr, kde hnědé slepice poskakovaly v kluzkém blátě. Otevřenými vraty zahlédl skleník a za plotem dlouhý hřbet Boubína i drobný oblouček Hajné hory.

„Máte to tu krásný.“

„To určitě říkáš všem.“

„Ne, vy to máte opravdu nádherný.“

„Tys tu včera boural.“

„To jsem nebyl já!“ vykřikl, jako by se už bránil před celou vesnicí.

„Neboj, já to nikomu říkat nebudu. Přinesu ti koláč. Pojď.“

Svěsil hlavu. Proč se nepřiznal? Stejně se o bouračce někdo dozví.

Ale byl tu, aby se dozvěděl něco o tátovi – a žena jako ona nenabízí něco k jídlu, aby se dívala, jak jí, a mlčela.

V kredenci se leskly fotky dvou dívek, nejspíš bavorských vnuček paní Hellnerové. Mohlo jim být kolem šestnácti, jedna světlovlasá, druhá černovlasá, něčím mu připomněly Kristýnu a její sestřenici Petru.

Kávu dostal ve žlutém hrnečku s logem Siemensu, i tvarohový koláč s rozinkami byl zářivě žlutý. Vyhlédl na záhony růží a pivoněk srovnaných v řadách za sebou. Stane se člověk architektem proto, že jeho rodiče vědí, jak udržovat krásnou zahradu?

„Děláš pro Otu?“

„Jo. Ten s vaším synem kamarádil?“

„Jo. Otu jsem měla vždycky ráda.“

„Mám tu jednu jeho fotku z Včelný.“

Zdvihla ji proti světlu a zírala na svého syna. Michal ji určitě zaskočil, protože několikrát polkla, a on měl strach, že se rozpláče.

„Umíš německy?“

„Moc ne.“

Sáhla do stolu pro výstřižek z novin, nasadila si brýle a rozechvělým hlasem přečetla: „Milan Hellner, mladý architekt narozený v Československu, se zúčastnil otevření nového pavilonu kliniky bundeswehru ve Freyungu postavené podle jeho návrhu. Slavnosti se zúčastnil i spolkový ministr obrany…“

„Freyung? To je patnáct kilometrů od Strážnýho.“

„Jo. Milan od chvíle, co uviděl Rusáky, věděl, že tu nezůstane. A utekl jako jedinej z těch, co vykřikovali, že zdrhnou.

Lidem ve Vimperku zadarmo navrhoval domy, proto ho měli rádi. Ale nemysli si, že to měl v Německu jednoduchý. První zakázky, co dostal, byly škatule se zahrádkou tak mrňavou, že se tam vešla leda tak houpačka. Ale pak postavil jednomu oficírovi domek za městem.“ Podala mu další výstřižek.

„Krásnej dům. Jako ten váš.“

„Chceš vidět ještě další fotky?“

„Moc rád.“

Vytáhla album vázané v tmavě červené kůži a bílý papír vložený mezi fotkami jí zašustil mezi prsty. Fotografie byly pečlivě zastrkané v papírových růžcích – na staveništi stál Michalův táta v montérkách a štíhlý vysoký muž s delšími vlasy, který vypadal jako nizozemský fotbalista Johann Cruyff.

„To je můj syn,“ pronesla hrdě. Na další fotce se shýbal v bílém plášti u kreslířského prkna v kanceláři, za jejímž oknem se táhl dvojitý horský hřbet, a Michalovi trvalo, než poznal, že by to mohl být Roklan focený z druhé strany Šumavy.

A najednou si vzpomněl: tenhle muž stál v noci u nich v kuchyni a něco s tátou kreslil. Michal se probudil, šel se napít, v kuchyni se svítilo, myslel, že si táta čte, a oni tam stáli s lahví vína nad nějakým nákresem.

Na další fotce stáli táta, Milan, Lešek, Ota, Vrabec, Sejkora, a dokonce i Lešková u kulečníku v hotelu Hvězda.

„Váš syn se kamarádil se Sejkorou?“

„Znali se ze základky, všichni byli ve stejným ročníku, i tvůj táta. Tos nevěděl?“

„Ne.“

„V šedesátejch letech bejvali jedna parta. Sejkora je slušnej chlap, spoustu místních vytáhl ze šlamastyk, který mohly skončit kriminálem. Není to trotl jako Borovec, co všechny posílá rovnou na Pankrác. Akorát se pak rozhádali kvůli politice.“

„Proč?“

„To nevím.“

„Tyhle dva neznám.“ Dva zarostlí vousatí mladíci na další fotce vypadali jako dřevorubci odněkud z Kanady.

„Tomu nalevo říkali Bača.“

„Čáryfukovo brácha?“

„Jo. Místní ho měli rádi, protože to byl prvotřídní kašpar, a byli smutní, když zmizel.“

„Kam?“

„Někam na Slovensko. Hned po osmašedesátým.“

„A proč?“

„Říkaly se různý věci.“

„Jaký?“

„Že měl průšvih s Borovcem.“

„Jakej průšvih?“

„To nevím. Ale poslal by ho do basy na hodně dlouho.“

„Jezdí sem Milan někdy?“

„Z Německa? To mu nikdy nedovolí. Já se modlím, aby mě za ním pustili aspoň jednou, abych viděla vnoučata a mohla v klidu vypustit duši.“

„Nevzpomenete si, co se tenkrát pod kasárnama stalo?“

„Já si pamatuju, jak vojáčci přišli sbírat brambory, a já poznala, že jsou do jednoho z vesnice. A když mě poprosili o vodu, nechala jsem je napumpovat. To víš, že mi místní nadávali do kolaborantek, a komunisti mě najednou vynášeli do nebes, i když jsem Němka. Dokonce o mně psali v Zemědělských novinách: Internacionální pomoc při sklizni v srdci Šumavy.

To se řekne okupanti, ale byli to vyděšení kluci posbíraný ze všech koutů Ruska. Brambory a pole bylo to jediný, co znali, kasárna a město nenáviděli. Na poli měli vždycky na hlavě přilby, aby je jejich oficír, kdyby jel kolem, nepoznal.“

„O nehodě mýho táty jste něco slyšela?“

„Můj tatínek vyprávěl, že něco viděl na louce pod silnicí ke kasárnám nad Drosselhofem.“ Kývla k rozpadajícímu se německému statku na svahu pod kasárnami. „Kudlička, co tam dělá správce, byl v srpnu 1968 v nemocnici s kýlou a můj tatínek tam chodil krmit ovce a kozy. Tenkrát tam viděl německýho vojáka, co vyběhl z lesa pod silnicí a střílel na Rusáky.“

„Němec?“

„Jo, voják. A stalo se ten den, kdy stříleli na tvýho tátu.“

„Třiadvacátýho srpna?“

„Jo, to ráno. Voják měl na sobě uniformu wehrmachtu, na zádech batoh, byl zarostlej a v ruce držel pistoli Mauser.“

„Jak věděl, že je to mauserka?“

„Můj tatínek se jmenoval Heinrich Hellner. Kde myslíš, že sloužil za války? Byl u wehrmachtu jako všichni Němci z Vimperka.“

Michal nevěřícně vyhlédl z okna.

Co by tu v osmašedesátém dělal ozbrojený německý voják v uniformě wehrmachtu a s mauserkou v ruce?

Nejsou zkreslené vzpomínky stejně bezcenné jako plesnivé fotky?

Vstal. Nejspíš se zatvářil tak, že poznala, co si myslí, ale řekla: „Počkej, zabalím ti koláč na cestu,“ a usmála se na něj, protože na tom, jestli jí věří, nebo ne, vůbec nezáleželo, důležité bylo jen, jak moc si Michal na koláči někde za vsí pochutná.

Po staré silnici se od kasáren sunula do stanového městečka kolona vojenských vozidel a na pěšině k lesu se objevil kluk, kterého Michal včera večer potkal v ušpiněném tričku a kraťasech.

Dnes měl na sobě červený svetr s bílým pruhem a světlé tesilové kalhoty. Na prstech a pod nosem mu zasychala krev a z kapsy čouhal zakrvácený kapesník.

„Někdo tě praštil?“

„Na to nikoho nepotřebuju, mně to teče samo.“

„Dneska nemáte školu?“

„Připravovali jsme debilní průvod.“

„Proto seš tak voblečenej?“

„Jo, máma to na mě navlíkne – a já vypadám jak kašpar.“

„Kdo nebude slušně voblečenej, dostane dvojku z chování? Mě máma taky nutila nosit do průvodu červenej svetr a tesilky.“

„A nosil jste je?“

„Dodneška mě to štve.“

„Mám tu nábojnici.“

„Já našel vlaječky Toronta a Montrealu.“

„Jenže já fandím Vancouver Canucks, tam hraje Bubla a parádně střílí od modrý. Nemáte doma spíš nějaký modely?“

„Jaký modely?“

„Slepovací, třeba helikoptéry Szikorski.“

„Mám letadlovou loď.“

„Nepůjčil byste mi ji? Chtěl bych si ve vaně udělat velkou bitvu.“

„To by nebyla moc velká bitva, kdybys mi ji vrátil celou, že ne?“

Lojza se zamračil a zkusil to jinak. „Takový lodě maj spousty nálepek.“

„To maj.“

„Nezbyly vám nějaký?“

„Já je všechny polepil.“

„A loď jste složil sám?“

„Táta mi pomohl.“

„Říkal jste, že ho zastřelili.“

„To bylo předtím.“

„Jak je velká?“

„Asi takhle.“ Michal rozpřáhl ruce.

„A co to je za loď?“

„Missouri.“

„Bitevní loď Missouri? Kecáte.“

„Nekecám.“

„Na palubě Missouri podepsali Japonci kapitulaci, tam skončila válka, ne u Milína, jak nám bulíkujou ve škole. Co to je za model?“

„Revell.“

„Aha. Falšovanej, z východního Německa, co?“

„Ze západního.“

„Pašovanej?“

„Ne.“

„Jak ste se k němu dostal?“

„Táta mi ho dal.“

„Máte ještě něco vod Revellu?“

„Figurky americkejch výsadkářů.“

„Z druhý světový?“

„Jo.“

„To by musely bejt z operace Overlord.“

„Taky jsou.“

„Vy si tak vymejšlíte, že mi bude stačit stovka.“

„Stovka?“

„Za tu nábojnici.“

„Mám pro tebe ty vlaječky.“

„Ale ne Vancouver Canucks.“

„Neříkal jsi včera, že sháníš Toronto Maple Leafs?“

„To se pletete.“

„Nepletu a ty nejseš zrovna z lacinýho kraje.“

„Koupil bych vod jednoho kluka samolepky Vancouveru a plakát Bubly.“

Michal sáhl do kapsy pro jednu ze dvou stovek, které dostal od Podruha, a kluk vytáhl nábojnici.

„Dole je napsaný Geco. Nevíte, co to znamená?“

„Ne.“

„Třeba budete mít kliku a někdo vám to řekne.“ Podal Michalovi nábojnici a stokorunu si složil do kapsy hodobožových kalhot.

„Radši si ji dej jinam, nebo ti ji máma vypere,“ varoval ho Michal, protože když už vyhodil takové peníze, chtěl mít aspoň poslední slovo.