Nezkrocené plameny

Silnice k náměstí byla opuštěná.

Tak si jdi.

Sejkora nevěděl, kam pojede, a téměř se mu ulevilo, když na konci cesty od náměstí spatřil, jak na něho Maruška Hojsová mává ve své modrobílé uniformě zdravotní sestry a ukazuje k parkovišti, kde z šedivé popelnice stoupal hustý kouř. „Zapálil to takovej zrzavej hulvát s roztrhanejma kalhotama, je z Reflektoru mladejch…“

„Já se o to postarám.“ Vystoupil z auta, uchopil rozpálené víko popelnice a sykl bolestí.

Vší silou popelnici nakopl. Převrátila se do trávy, doutnající papíry vylétly a snášely se do šedivé trávy, ve které zažíhaly plaménky. Zašlapal je, vrátil se do auta pro hadr a s jeho pomocí popelnici postavil a otevřel.

Ke kovové stěně se lepila zkroucená kopie středověké rytiny vimperského zámku. Vedle ní se škvařil igelitový pytlík s plesnivými fotkami. Vytáhl ho, i když mu dým pálil prsty a rukáv uniformy.

Fotky se nedaly rozlepit, a když přece jen kousek jedné odtrhl, zdálo se mu, že na ní vidí esenbáky a hasiče u schwarzenberského pivovaru.

Jenže co záleželo na tom, kdo před lety škrtl sirkou?

Vrabec měl pravdu – stejně by to nikdy nevyšetřoval.

Fotku, ze které měl strach, v obálce nenašel.

Ale nijak se mu neulevilo, dotýkal se minulosti, která sice vypadala, že všechno spaluje ohromnými plameny, ale dál v sobě ukrývá stíny, které se jeden od druhého nedají odlepit.

„Za Borovcem nemůžeš,“ oznámila mu Maruška Hojsová, když zaklepal na dveře s nápisem:

„Jak dopadla operace?“

„Ještě ani neví, kdy ho budou řezat.“

Jo jo, napadlo Sejkoru, doktoři budou nejdřív slavit a pak možná řezat.

„Byla tu jeho žena nebo dcera?“

„Ty nepřijdou, já už jim volala. Nespálil ses?“

„Ne.“

Podala mu kelímek. „Napij se. Netočí se ti z toho kouře hlava?“ Sáhla mu na čelo. „Horečku snad nemáš.“

Dotyk byl příjemný. Už aby byla Eva zpátky, napadlo ho, a vzápětí mu došlo, že vůbec nemá představu, jak jí hádku s Kristýnou vysvětlí.

„Jsem hrozně unavenej.“

„O tom mi nemusíš nic povídat.“ Vzápětí se od výtahu ozval zoufalý křik: „Sestřičko! Sestřičko! Ono to na nás padá!“ a Maruška se rozběhla chodbou.

Sejkora si natáhl nohy. Po silnici přejížděly vojenské tatry a na nebi kreslily stíhačky hranice vzdušného prostoru.

„Tady nemůžete kouřit,“ upozornila ho Kamila Vrabcová, s níž se před invazí také kamarádil a která jím pohrdala stejně jako její manžel. A dokonce mu už ani netykala. „A nemůžete tu čekat ve smradlavé uniformě, vevnitř se operuje.“

„Našel jsem fotky tvýho tchána,“ řekl, ale Kamila Vrabcová, která sem přišla na umístěnku stejně jako jeho žena, ho ignorovala a zmizela ve dveřích.

Vzpomněl si, jak se tenkrát všichni seznámili, zdravotní sestry bydlely po podnájmech a nikoho neznaly. S Rudou a Vrabcem si vybrali nejchytřejší a nejhezčí ženské, co se sem kdy dostaly. Tak to alespoň po letech Sejkora viděl.

Opřel se o zeď a vyhlédl na Vrabcův dům. Z prvního patra nemocnice se zdálo, že bagr na zahradu nedorazí ani za tisíc let. Nikde neviděl jediný pytel s cementem. Vrabec už nevěří, že bagr dorazí, a já se taky na všechno vykašlu.

Dveře chirurgie se otevřely. „Volá vám Eva,“ řekla Vrabcová.

„Sem?“

„Jo, sháněla vás doma a na stanici a pak jí napadlo, že přijdete za Borovcem.“

V koši sesterny ležely pod obvazy a krabičkami od léků prázdné lahve od vodky a koňaku. Nejspíš i zřízenec, který Borovce poveze z operace, si přihne z flašky, která zbude po přehnané oslavě životně-pracovního jubilea.

Sáhl po sluchátku a uslyšel hlas své ženy.

„Už Kristýně napsali?“

„Jo.“

„A kdy nastupuje?“

„Oni ji nevzali.“

Slyšel, jak vydechla, a věděl, že teď nemůže Evě říct, že Kristýna utekla.

Zničil své ženě život, donutil ji zůstat ve studené šumavské tmě, kde každý, kdo se tu nenarodil, ví, že ho jeho život nějak minul.

Ale aspoň že si po letech prožila pár dní štěstí v iontech od Baltského moře.

„Něco se stalo, že jo?“

„Trochu jsme se pohádali.“

„Proč?“

„Kvůli bordelu, co všude dělá. Špinavý hrnky, nepověšený prádlo…“

„Všichni puberťáci dělaj bordel. Myslíš, že jsi byl jinej?“

„Víš, že kouří?“

„Jo.“

„A pije pivo.“

„Je jí osmnáct, je dospělá, může si dělat, co chce.“

Takhle nad Kristýnou nepřemýšlel.

„Ale proč radegast?“ vykřikl v okamžiku naprostého zoufalství.

Které Eva přirozeně ignorovala. „Kam šla?“

„Nevím. Ale já ji najdu. Musím končit. Jsem tu za Borovcem.“ Svého šéfa nepoužívá jako výmluvu jen pro Modrou bundu, ale i pro manželku. „Zavolám ti. Zejtra v šest pro tebe přijedu na nádraží.“

Zavěsil a cítil se jako zbabělec.

Z nemocnice vykročil přes zahradu a doufal, že u Vrabcové dostane kafe a koláč, protože ho dostal vždycky, když k ní přišel. Vrabcová i její manžel ho učili na základce, byli z učitelů, kteří prošli snad všechny šumavské malotřídky.

A teď měl v kapse ohořelé fotky jejího zesnulého manžela.

„Ahoj, Jardo,“ přivítala ho.

„Přišel jsem se zeptat, jestli jste viděla Michala, jak tu ve čtvrtek odpoledne kopal?“

„Jo, říkala jsem, že bych mu přinesla pár fotek, ale Vašek mě odvez na chatu. Navíc byly zničený, Vašek je našel a ukazoval Michalovi. Asi jsem je zničila sama. Ale že bych do knihovny dávala marmeládu? No, možná jsem už tak pitomá…“

Přešlápl z nohy na nohu a ztratil odvahu vytáhnout z kapsy plesnivé ohořelé fotky, které patřívaly jejímu manželovi.

„Co ten kluk ubohej provedl? Že ho taky Ota nechá dělat s takovejma gaunerama…“

„Nic neprovedl. Kdyby se někdo vyptával, zopakujte, co jste už vypovídala.“

„Co jinýho bych měla říkat?“

„Váš syn se zmiňoval, že ho tu ve čtvrtek neviděl.“

„Ten si všímá akorát Biháryho a Čáryfuka, furt má strach, že tu něco provedou.“

„Je doma?“

„Šel něco vyhodit do lesa. Chce tady všechno předělat. Beze mě. Proto mě odvez na chatu.“

„Řekněte mu, ať mi zavolá, až přijede bagr.“

„Jo. A promiň, že tě nezvu dál, nemám ani kafe, ani pivo, ani napečeno…“

„To nevadí. Já se ještě stavím.“

Otočil se k autu.

„A co Kristýna? Víš, že je moc dobře, že se hlásí na pedárnu? Studovat češtinu a kreslení, to je pěkný. No je prostě šikovná a chytrá,“ dodala Vrabcová a plameny vzteku znovu vyšlehly a zasáhly ho na popálených místech.