Zatoulaný modrásek

„Zapni si pás a srovnej si zrcátko.“ Obvykle Kristýna dělala opak toho, co chtěl. Ale tentokrát zdvihla ruku a upravila si zrcátko, které odráželo opuštěnou silničku.

Čekal, že spojku pustí brzy, ale rychlost naskočila jako plamínek ve správně seřízeném zapalovači.

„Vidíš? Jde ti to.“

„Jenže táta mě na auto nenechá ani sáhnout.“

„Tamhle se zkus otočit.“

„Blázníš? Tam se nikdy neotočím.“

Michal si už zvykl, že je Kristýna někdy mistryní světa a jindy uzlíčkem nervů. Před přijímačkami jí všichni radili, aby se nehlásila na Akademii, a ona všem vykládala, jak to ostatním natře.

Jenže ji nevzali, a teď čekala na výsledky přijímaček z plzeňského peďáku.

Projeli Křesánovem a u kravína v Cejsicích odbočili na Hrabice. Silnička vedla na jedné straně podél pastviny a na druhé podél hradby lísek a bříz, za kterými se táhla jezeďácká louka. Na louce v ohradě se pásl hnědý kůň.

„Mám zastavit?“

„Tady nemůžeš.“

„Proč ne? Je tu kůň!“

„Někdo vyjede ze zatáčky a napálí to do tebe. Musíš se soustředit a předvídat, co udělaj ostatní.“

„Já se soustředím a předvídám, ale nikdo tu není, takže jak můžu předvídat, co kdo udělá, když tu nikdo není?“

„Musíš předvídat, co se může stát.“

„A když tu nic není, tak se nemůže nic stát, a to nic se stejně nedá předvídat…“

Ozval se řev motoru. Těsně nad hradbou stromů se vynořil obrov­ský temný stín.

Kristýna dupla na brzdu. Škodovka dostala smyk. Stočila se doprava a vlétla do hradby lísek. Větve pokryly přední sklo a kmeny praskaly jako kosti.

Škodovka se otřásla, ozval se dutý náraz.

Motor utichl.

„Je ti něco?“

„Asi ne,“ zašeptala, ale neotočila se k němu.

„Můžeš otevřít dveře?“

„Co?“

„Jestli můžeš otevřít dveře.“

Ani se nepohnula, jen zírala před sebe.

Vystoupil a oběhl auto. Bál se, že se dveře na její straně zasekly, ale sevřel kliku, trhnul a otevřel je.

Ulevilo se mu, když viděl, že jí neteče krev.

„Kristýno, vylez.“

„Já jsem tak pitomá.“

„To není tvoje vina.“

Podal jí ruku a ona pomalu, jako náměsíčná, vystoupila.

Škodovka stála v příkopu vmáčklá do hradby lísek a maliní. Přední kapota byla pomačkaná jako list papíru. Chomáče chmýří se na popraskané přední sklo snášely, jako by ho chtěly zalepit.

„Táta mě zabije,“ zamumlala a rozbrečela se.

„Nezabije. Půjdu k vám s tebou.“

„To zabije i tebe.“

„Vidíš tamhle ten krásnej barák u lesa? Tam bydlí Lešek a má traktor, kterým nás vodtáhne. Nikdo nás neviděl a nikdo se nic nedoví.“

„Je to daleko.“

„Musíme tam jít.“

Stála bez hnutí uprostřed silnice. Z louky přilétl modrásek a usedl jí na rameno.

„Koukej.“

„Co je?“

„Máš na rameni modráska.“

Ohlédla se na rameno, ale motýla neviděla.

„Ty si vymejšlíš.“

„Ne. Opravdu tam sedí. A to je dobrý znamení.“

Rozbrečela se ještě víc a slzy se jí řinuly po tvářích.

Chytil ji za ruku.

„Pojď, pohladíš si koně. Kejve na tebe hlavou, vidíš?“

Táhl ji za sebou a doufal, že je Lešek doma a opravdu má traktor.