Křižákův pomník

Sedadlo bílé stodvacítky bylo pohodlné. Vnitřek voněl. Na podlaze neleželo ani smítko. Přední sklo bylo dokonale čisté. Stodvacítka nebude řvát jako naše embéčko, pomyslel si Michal. Táta autu přezdíval Boleslav, protože ho pojmenovali MB na počest tisíciletého výročí založení Mladé Boleslavi.

Kristýna voněla parfémem, samozřejmě zapomněl jakým. Ne­říkala něco o Dioru? Ale kde by ho vzala? Nehodlal riskovat a ptát se, protože by mu vyčetla, že ji neposlouchá.

„Nemůžeš řídit v sandálech.“

Pohlédla na něj jako vždycky, když se s ním chtěla dohadovat, ale vystoupila a vrátila se domů.

Položil si hlavu na opěrku. Přemýšlel, že si ji nastaví, ale nechtěl po sobě zanechat stopy, i když se mu už bláto z bot odrolilo na vyluxovanou podlahu.

Vrátila se v džínech a teniskách.

„Vypadám jak Maxipes Fík.“

„Jo, já vím.“

„Co víš?“

„Že na to, jak vypadaj, si nejvíc stěžujou ty nejkrásnější holky.“

Ohnala se po něm látkovou taštičkou. Její stehno v hladkých modrých džínách bylo kousíček od jeho ruky a on přemýšlel, jestli na něj má sáhout.

„Kam pojedem?“ zeptala se. „Na Lipku?“

„To je moc do kopce, zavaří se ti motor. U Hrabic je rovinka a nic tam nejezdí.“

Místo po jejích stehnech sáhl po klíčcích. Motor naskočil, na což nebyl zvyklý. Boleslav musel vždycky parkovat ze svahu, aby se auto vůbec rozjelo.

Ale škodovka pod jeho rukama ožila. Motor neřval. Zkusil stěrače, pohnuly se tak rychle, jako by mu četly myšlenky.

Silnice vedla ke kasárnám a nikdy se neopravovala, protože se po ní valily tanky a obrněné vozy. Asfalt byl tak vybledlý, že připomínal papír, a protkaný tolika dírami, že auto z nich na silnici spíš vyskakovalo, než že by po ní jelo.

Na kraji lesa spatřil pomníček neznámého vojáka, který tu zahynul po válce, a po dvou stech metrech další, na památku F. Štrobla, s nímž se tu převrátil obrněný transportér. V další zatáčce minul osamělý dům polesí, za jehož zahradou začínal okraj prostoru, který patřil kasárnám.

Dvěma ostrými zatáčkami vyjel z přítmí lesa do táhlé rovinky, kde mu zastřelili tátu.

V srpnu 1968 odmítli českoslovenští důstojníci vpustit Sovětskou armá­du do místních kasáren, kterým se říkalo U Sloupu. Osvo­boditelé se utábořili ve zdíkovských lesích směrem k Zadovu a hlídku postavili i u silnice od Vimperka, skoro kilometr od svého ležení.

Dva dny po invazi stál na rovince voják, původem Turkmén. Velitelé ho varovali, že z nebe na něj budou padat jaderné rakety Pershing a z lesa ho budou ostřelovat zabijáci z bundeswehru.

Když táta vyjel ze zatáčky, výfuk zapraskal, jako by střílel, a vyděšený voják po tátovi šestkrát vystřelil a čtyřikrát ho trefil. Dva dny poté o pár kilometrů dál zastřelili ředitele táborského Dřevopodniku, který se služebním autem vypravil na pilu na Kvildě a měl také tu smůlu, že mu výfuk nespojenecky zapraskal.

Michal proti své vůli zpomalil na místě, kde táta naposledy pohlédl do tváře slunci. Na kraji silnice ležely šedivé listy platanů. Mezi spodní větví a vysokými stébly trávy se pohupovala pavučina s hnědým křižákem, tátův jediný pomník.

Projel rovinkou a na křižovatce před kasárnami odbočil na Hrabice.

Kristýna vyhlížela z okna na druhou stranu a jemu došlo, proč chtěla, aby nejezdili sem, ale na Lipku.

„Tamhle už pojedu sama.“

Zastavil za křižovatkou pod Křesánovem a Kristýna mu dala pusu.

„Nebuď smutnej.“

Její vlasy mu sklouzly po tváři.

„Teď jsi tu se mnou.“

Usmál se na ni, protože měla pravdu.

Byl s ní ve vlahém červnovém dopoledni, ne s tátou v horkém srpnu 1968.