Slavnostní světlice
Klíčky byly na svém místě a embéčko stálo u nemocnice na místě, kde ho odpoledne Sejkorovi zaparkoval. Vozík zůstal prázdný, ale vzkaz, který Michal nechal na předním sedadle, zmizel.
Možná si ho Sejkora přečetl, nechtěl riskovat, že auto nenastartuje, a nikam nejel.
Z parkoviště Michal odbočil ke kasárnám.
Po tátově vraždě přijeli vyšetřovatelé z Prachatic, a z Prahy dorazil dokonce sovětský prokurátor. Nedovolil zajistit zbraň, z níž se střílelo, vystřílené nábojnice ani motorku, kterou sovětští vojáci zabavili a která možná dodnes rezavěla za plotem kasáren.
Vyšetřování skončilo během dvou hodin. Právník z Prachatic jim sdělil, že nejde o trestný čin, protože voják jednal podle služebních předpisů.
Táta dostal od tiskáren in memoriam titul „zasloužilý pracovník“. Mámě poslali papír, na kterém místo skutečné příčiny zavražděn vojákem okupační armády stálo usmrcen střelnou zbraní.
Michal vystoupil v platanové aleji. Stál na silnici, kde jako kluk pochodoval při soutěži Partyzánský samopal. A kdyby se snažil, mohli mu na stupních vítězů pověsit na krk nejspíš tentýž samopal, kterým mu zastřelili tátu.
Nad kopci se sbíraly mraky tak popelavé, jako by západní hranice hořela. Otočil se k lesu, který mu vždycky připadal živý, protože za clonou listí stála věčnost a v ní přežíval táta.
Nenechával po sobě žádnou stopu. Za nocí si uprostřed temného lesa rozdělával oheň a toulal se po lesních cestách, které ještě nepokryly betonové panely.
Michal se znovu obrátil k zatáčce, kde boural s Kristýnou, viděl i ohradu a koně a Leškův dům. Proč se Leška nezeptal, jestli si tenkrát něčeho nevšiml?
Mohl by v Hrabicích odečíst vodoměry a zkusit se vyptat místních…
V křoví za ním zapraskalo a na silnici vyběhl z lesa asi desetiletý černovlasý kluk v šedivém tričku a tmavých kraťasech. Jakmile spatřil Michala, strnul. Určitě nečekal, že tu někdo bude večer postávat na opuštěné silnici.
„Co tu děláš?“
„Hraju si.“
Osamělé dětské výpravy do lesů Michal znal, takže jen přikývl.
„A kde bydlíš?“
Kluk ukázal na domy Hrabic, v nichž se pomalu rozsvěcela světla.
„Jak se jmenuješ?“
„Lojza. A co tu děláte vy?“
„Hledám věci po vojákách.“
„A našel jste něco?“
„Ne.“
„Já jo.“
„A co?“
„Nábojnici. Tamhle v tom stromě.“
Platan stál deset metrů od silnice, jenže ne ve směru, kam dopadaly kulky ze samopalu sovětského vojáka.
„Máš ji tady?“
„Doma. Ale klidně bych ji za něco vyměnil. Třeba za samolepky Toronto Maple Leafs?“
„Nějaký kanadský vlaječky mám,“ napadlo Michala. „Kde v Hrabicích bydlíš?“
„Hned u zastávky.“
„Nechceš hodit domů?“
„Máma by mě zabila, kdybych jel autem s někým cizím.“
„Tak já se někdy stavím.“
„Tak jo.“ Kluk zaváhal. „To byl váš táta na tý motorce?“
„Jo. Někdo ti o tom vyprávěl?“
„Děda.“
„Neví o tom něco?“
„Už umřel.“ Kluk se vyhoupl na ohradu, seskočil do trávy a v podvečerním šeru mizel Michalovi z očí.
Na východě vycházel bledý měsíc podobný papírovému kukátku a vítr z města přinášel dunění a řev. K nebi vylétla vojenská světlice – umělá hvězda, při jejímž pádu přeje člověk svým nepřátelům to nejhorší – a vynesla k nebesům vlny nadšení, protože právě začínal první večer Setkání mládeže Šumavy.