Vyděšené miminko

Za vrátnicí tiskárny visely píchačky, když se na nich zmáčkla osahaná páčka, ozvalo se cinknutí.

Slyšíš, Michale? Zeptal se táta. Takhle ti bude naše tiskárna v hlavě cinkat už navždycky.

Na dvoře ležely na vozíku naskládané balíky s knihami, právě se tiskl Život Alexandra Fleminga, Michal se sklonil a prohlédl si obálku.

Byl to zázrak, když vyšla dobrá knížka, protože německá Stein­brennerova tiskárna přešla pod Českého spisovatele a tiskli tu díla Jana Kozáka a Vítězslava Rzounka. Naštěstí Odeon založil edici Galerie moderních autorů, a najednou se po celé republice mluvilo o Keseym a Kerouakovi. Máma si je pořídit nemohla, byla na estébáckém seznamu, což znamenalo, že i když knížku dostala jako odměnu, estébáci se v noci objevili u nich doma a všechno zabavili s odůvodněním, že nebude okrádat stát.

Máma tiskárnu milovala, byla šťastná, že se jí staří tiskaři po tátově smrti zastali, protože pro ni knihy znamenaly stejně jako pro babičku opravdu hodně.

Víš, proč ženský čtou víc než chlapi? zeptala se jednou babička Michala.

Ne.

Protože jsou ze života mnohem víc rozčarovaný.

Při vzpomínce na babičku ho napadlo, že by měl mámě udělat radost. Babička na sebe nikdy nemyslela, všechno dělala pro ostatní.

Jenže – jak by mámě udělal radost?

Asi jen tak, že se rozejde s Kristýnou.

Z expedice vyšla Hanka Crhová, která mu půjčovala zakázané básničky. Její manžel Karel Crha, místní disident, pořádal domácí divadla, kde recitoval Šiktancovy básně, třeba Adama a Evu.

„Tobě někdo řekl, že se tu dneska něco zapíjí?“

„Přišel jsem za mámou.“

„A že čekáš zrovna tady.“

„Jak tady?“

„U stříšky.“

Michal tu byl čtyři roky za sebou na brigádě, ale nevzpomínal si, že by zrovna pod stříškou něco vyvedl.

„Ty si nepamatuješ, jak jsi tu usnul?“

„Tady?“ Pod stříškou určitě neusnul, i když se mu to v tiskárně podařilo na různých místech. „Kdy?“

„Kdy ses narodil?“

„V květnu 1962.“

„Tak v srpnu 1962.“

„To mi byly tři měsíce.“

„Máma dostala cenu za nejlepší obálku, chtěla jít do hospody, jenže jsi tady byl ty, prťavý miminko, který řve jak zjednaný a potřebuje někoho, kdo ho pochová. Táta se začal vytahovat, jak to zvládne, a máma ho nechala. A on na tebe zapomněl.“

„Jak zapomněl?“

„Nejdřív tě všem ve fabrice ukázal: koukejte, to je můj syn, budoucí největší tiskař na světě, kterej zbohatne jak Steinbrenner, pak se začalo slavit, máma odpadla a táta se nabídl, že tě odveze domů. Jenže šel něco zapít do skladu, už se setmělo a oni se do hospody vykradli zadem, aby si jich vrátnej nevšiml. Ve tmě kočárek nikdo neviděl, máma spala a až ráno v půl šestý zatroubil u brány nějakej zedník – to se zrovna přestavoval vjezd –, ty ses probudil a začals řvát, zedník vylezl z auta vyděšenej, kdo tu v půl šestý ráno křičí jak na lesy, chvíli tě choval, pak vrátnej sehnal tátu a táta tě vodvez domů. Od tý doby se ti tu říká tiskárenský mimčo.“

Michal o své potupné přezdívce nikdy neslyšel, a už vůbec nečekal, že se vynoří vzpomínky na to, jak na něj táta kašlal.

Tajemství je to, co o tobě vědí všichni, a ty se to nikdy nedozvíš.

„Neslyšelas něco o německým vojákovi, co tu v osmašedesátým střílel po Rusech?“

„Takovou pitomost určitě ne, ale tuhle jsem uklízela v sazárně a našla po tátovi nějaký papíry.“

„Jaký papíry?“

„Je to anglicky, já tomu prdlajs rozumím. Mám je nechat u mámy?“

„Radši v dílně u Oty, až půjdeš domů.“

„Tak jo. A stav se někdy u nás i s Kristýnou,“ rozloučila se s ním Hanka, právě když na dvůr vyšla máma v sazečském plášti s velkou kapsou na pinzetu.

„Pročs mi neřekla, že táta jezdil s kamarádama na výlety na motorce?“ Ještě před chvíli přemýšlel, jak mámě udělá radost, a teď slyšel svůj nevlídný, vyčítavý hlas.

„A k čemu by ti to bylo? Abys to zkoušel taky a zlámal sis ruce a rozsekal hlavu?“

„Táta mě na motorce vozil?“

„Jenom tě na ni posadil a učil tě mariáš.“

„Ale já mariáš neumím.“

„Bodejť bys ho uměl, když jsi vůbec nechápal, jak se hraje. Bylo ti pět! Ale sbíral pro tebe desetníky, měl jich plnou krabičku.“

„Kde jsou?“

„To je jedno, kde jsou, už neplatěj.“

„Mami, prosím tě, kde je ta krabička!?“

Otočila se a Michal uviděl, že má v očích slzy. Nikdy si nestěžovala, a když už, tak na něco jiného než na to, co ji právě trápilo. Když ji bolela záda, říkala pitomý vosy, najednou tě štípnou, ani nevíš jak.

Ale poslední roky se zdálo, že nalezla nějakou rovnováhu.

A on ji přišel rozbít svými otázkami.

„Dneska ráno sem přišli dva chlapi, prej s nima musím jít, vyptávali se, kde jsi.“

„Jací chlapi?“

„Tajní. Jednoho znám, šmejdil tu po tiskárnách už před lety, něco se tu dělo, ale nakonec to ututlali.“

„Co chtěli?“

„Musela jsem s nima domů. Šli rovnou do garáže, zajímalo je naše embéčko.“

Michal polkl. „Co říkali?“

„Vyptávali se, jestli jsi z auta něco nevyndával, jestli tam byly zednický hadry, copak ty něco takovýho máš?“

„Nemám.“

„Michale, nelži mi.“

„Já ti nelžu.“

„Jedeš v tom i s tou holkou, že jo? Namočils ji do nějakýho průšvihu.“

„Mami, nenamočil. Co eště říkali?“

„Nic, jen si ho odvezli.“

„Jen tak? Je to naše auto.“

„Oni si můžou odvézt, co je napadne. Jenže ho nejdřív nemohli vůbec nastartovat. Pořád se vyptávali, kams jel naposled a jak startuješ. Prej jsi to na ně narafičil. Vybils baterku nebo s ní něco udělal.“

Letadlo na světle modré obloze za sebou nechávalo bílou čáru, podobnou žíle stříbra. Bylo mu líto, že neví, jak se taková stříbrná čára radosti dá zanechat v jejím životě.

„Nikdy jsi mi neřekla, že se táta kamarádil se Sejkorou a architektem Hellnerem.“

„Táta s nikým nekamarádil. A Hellner utekl a na všechny se vykašlal.“

„Jednou u nás v noci v kuchyni s tátou něco kreslil.“

„To se ti něco zdálo.“

Kolem prošly paní Šťouralová a paní Posekaná, které při mámě vždycky stály.

Pozdravil a ony se na něho usmály.

Neměl sílu pokračovat. Přišel, aby jí udělal radost, a dopadlo to jako vždycky.

„Musím jít.“

„Za ní?“

„Ne.“

„Pořád na mě tlačíš, abych ti řekla, jak to bylo, a sám mi neřekneš jedno jediný pravdivý slovo.“

„Jo, mami, jedu s Kristýnou na koupaliště do Žírce.“

„Ty mě nikdy neposlechneš, nikdy.“ Vykročila do začerněné fabriky z místa, kde ve třech měsících ležel úplně bezmocný, opuštěný a zoufalý.

A to místo mu připadalo až k neuvěření cizí, jako všechno, co se dnes dozvěděl.