Důvěryhodná svědectví

„Jak se máš?“ ozvala se v telefonu Sejkorova manželka Eva.

„Dobře,“ vypravil ze sebe.

„Tady je nádherně. Každý ráno mám pocit, že ve vzduchu cítím moře. Víš, co sem vane od Baltu?“

„Ne.“

„Ionty jodu a molekuly mořský soli a ze země tu stoupá nádherný příjemný teplo.“

Představil si Jizerské hory, ze kterých stoupá teplo a ve vzduchu plují ionty jodu.

Snad si to Eva užije.

Od chvíle, co ji jako zdravotní sestře přidělili umístěnku do Vimperka, říkávala, že by klidně mohla žít i na Sibiři. A třeba tam díky němu i skončí. „Už Kristýně napsali, jestli ji vzali?“

„Ještě ne.“

„A co dělá?“

„Někde venku kreslí.“ Má jí říct, že jejich neteř utekla do Ram­steinu?

„Zaplatila složenku za vodu?“

„Snad jo.“

„Peníze jsi jí tam nechal?“

„Nechal.“

„Povídáš si s ní?“

„Nevím, jak se s ní mám bavit.“

„Nesmíš na ni hned vyletět, má z tebe strach.“

„Strach? Já jsem na ni hodnej.“

„To si jenom namlouváš. Vyprávěj jí třeba, co jsi jedl, jestli ti to chutnalo, něco takovýho obyčejnýho.“

„Já jím jen starý gumový rohlíky a přesolenou tlačenku a ty už nemůžu ani vidět.“

„Ty nechodíš na obědy?“

„Všechno se teď na mě nějak valí.“

„Musíš jíst zdravě.“ Odmlčela se a předtím, než ho napadlo, co říct, spustila: „Všichni doktoři tady ví, že za problémy se štítnou žlázou může Černobyl a že na Šumavě byl spad nejhorší v republice…“

Pod okny stanice se mihl soudruh Modrá bunda.

„Evo, musím končit. Zavolám pozdějc. Měj se.“

„Ty taky,“ popřála mu ze vzduchu, ve kterém se třpytily molekuly mořské soli, které nikdy neviděl a nejspíš ani neuvidí.

Civilní oblečení a tělo bez pivního mozolu pořád Sejkoru vyvádělo z míry. Zvykl si jednat s uniformami. Místní lampasáci v civilu nikdy nechodili. Loni tu slovenský důstojník naboural služební auto a po havárii se zjistilo, že nejenže neměl řidičák, ale nevlastnil jediný kousek civilního oblečení – ani ponožku, ani kapesník.

„Mluvil jsi se soudruhem náčelníkem?“

„Volal jsem do nemocnice, ještě nic neví.“

„Jsem tu kvůli Juliovi.“

Sejkora se už už chtěl začít omlouvat, že hlášení ještě nenapsal, ale Modrá bunda pokračoval: „Mám zprávu od techniků. Vozidlo, kterým náš kontakt přijel na schůzku, v tom dost hapruje.“

„Co je s ním?“

„Vůbec nestartuje.“

„Je to starej křáp,“ rozhorlil se Sejkora, ale uvědomil si, že ohledně Michalova auta musí být opatrný.

„Právě. Jel bys na tak důležitou tajnou schůzku s předním disidentem v takovém kastrolu? Možná, kdyby to bylo z kopce, jako všude ve Vimperku, ale ta ulice ve Zdíkově je rovná jak pravítko. Já tam byl. Bez nabité baterky se tam nikdo nerozjede.“

„No jo,“ pronesl Sejkora zamyšleně.

„Horší je, že ten kluk má alibi. Včera ve čtyři hodiny odpoledne, kdy došlo ke kontaktu s Havlem, kopal před nemocnicí. Viděla ho nějaká Vrabcová a pár dalších důvěryhodných svědků včetně soudruha Borovce.“

Tak za mými zády jste poslali do špitálu za Borovcem svoje lidi, došlo Sejkorovi.

Modrá bunda pokračoval: „Julius kopal s nějakým Podruhem a jedním čobolem, to jméno jsem zapomněl.“

„Peter Čarnič, místní mu říkaj Čáryfuk.“

„To je on. Ti dva ale utekli.“ Vytáhl seznam svědků. „Znáš je všechny?“

„Jo.“

„Spolehliví občané?“

„Do jednoho.“ Borovec, Vozobule, Mareš, Eigner… důchodci, kteří si všímali všeho, co se kde šustlo.

„A další dva svědci, prověření dlouholetí členové strany, sledovali Čáryfuka kvůli Bihárymu, to je ten Cikán.“

„Ale Biháry tam ten den vůbec nekopal.“

„Právě to jim přišlo podezřelé, báli se, že se schovává někde poblíž v lese a chystá vykrádačku.“ Modrá bunda se odmlčel. „Taky jsem se byl podívat ve středisku Jivaku. Znáš toho vedoucího?“

„Jo, Ota Tégl, spolehlivej chlap,“ řekl, protože se před invazí kamarádili a Ota mu šel za svědka.

„Poslyš, soudruhu, já vím, že se tu a tam napijeme. Ale známe míru, víme, že pijeme platan z Protivína a tuzemák z Jindřichova Hradce. Ale chobotničky a modrý bols na schodech střediska v pracovní den v deset hodin ráno?

A mezi námi, takový lidský odpad jako ve vašem středisku Jivak, jsem už dlouho neviděl. To není žádná senegalská rota, co se jí snažíte v kasárnách předělat na fungující občany, tohle jsou zaměstnanci státního podniku, který zásobuje obyvatele pitnou vodou. Celý ten cirkus s kapitalistickým chlastem by se klidně vzhledem k načasování dal brát jako politická provokace, která má ohrozit bezpečnost Setkání mládeže.“

Sejkora na to nic neřekl. Chlapi z Jivaku nebyli žádné hvězdy, ale tvrdit o nich, že jsou lidský odpad, mohl jen ubožák.

„Co myslíš, soudruhu?“

„Já myslím, že v tom Julius nejede. Napadlo mě, že po osmašedesátém tu řada bývalých důstojníků naší armády neprošla prověrkami, a ti se dodneška touží pomstít všem, co jim zničili život…“

„Takže sis vyslechl přednášku kolegy z vojenské kontrarozvědky, viď?“

Sejkora polkl, přikývl a pochopil, že na Modrou bundu si jen tak nepřijde.

„Napadla mě osobnější varianta vztahu mezi tebou a Juliem.“

„Jeden čas chodil s mojí dcerou,“ přiznal Sejkora okamžitě, aby to měl za sebou, ale moc se mu neulevilo.

„To se podívejme. Chodil s tvojí dcerou.“

„Jeho alibi na včera odpoledne sedí. Potvrdil to i soudruh Borovec. Musíme najít někoho, kdo je nebo byl ve spojení s armádou a…“

„Ono se řekne alibi, ale ten Čáryfuk s tím Podruhem byli u jámy pár minut a zmizeli…“ Modrá bunda zdvihl seznam svědků. „Vrabcová, osmdesát tři, Vozobule, osmdesát osm, Borovec před operací, Mareš na interně, Eigner s těžkou cukrovkou. Za pár dní může být všechno jinak.“

Sejkora přikývl.

Jestli Borovcova operace nedopadne a ostatní svědci umřou, tenhle seznam se bude pohřešovat stejně jako všechny výpovědi.

„Vypravíš se za soudruhem Borovcem a ověříš u něj Juliovo alibi.“

Sejkora přikývl. Modrá bunda nesebral odvahu vypravit se za Borovcem a podívat se, jak jednou dopadne. Kdepak, do špitálu se nikomu za kamarády nechce.

Sáhl po čepici.

Jak se zdálo, Michal bude v bezpečí, dokud bude Borovec naživu.

Budu muset svému nadřízenému držet palce a zapomenout, že bych po něm převzal stanici, pomyslel si a vydal se ke služebnímu vozidlu.