Nepřítel socialismu
Na obrovské koloběžce Sejkoru minulo dvacet svazáků. Červnové slunce svítilo na vlajky před základní školou československo-sovětského přátelství. Zítra ráno v osm nula nula se z ní vyrojí pionýři a uklidí i nedopitou lahev šumavského ze zídky před školou.
Nebo ji zkonfiskuje školník.
Z větví pámelníku vylétli dva vrabci a tři sýkorky. Za keřem si možná nějací svazáci užívali, ale už neměl čas jim kontrolovat doklady.
Při prvním ročníku Setkání mládeže se všude psalo, že účastníci jsou chuligáni, takže ti zahájili kampaň s názvem NEJSME JENOM CHULIGÁNI. Celý den sbírali voskované kelímky od piva do deset metrů dlouhé roury, kterou nosili po městě, a skandovali NEJSME JENOM CHULIGÁNI! NEJSME JENOM CHULIGÁNI!
Skončili tady, před hotelem Hvězda, kam měl prezident Svoboda dorazit na oběd. Vrchní už měl vepřovou panenku hotovou, pobíhal po hotelu a bědoval: Je to v čudu, prezident dělníků a rolníků, a nemůže přijít ani včas na voběd!
Prezident Svoboda nakonec pronesl ve dveřích hotelu improvizovaný projev, po kterém ho dav nechtěl pustit. Prodrala se k němu paní z Volyně s pamětní knihou zrovna vzkříšeného Junáka, on se do ní podepsal na první stránku a paní se radostí rozplakala.
Já vám děkuju za všechny junáky, pane prezidente!
A dav zakřičel: My taky, pane prezidente! My jsme taky Junáci! My nejsme chuligáni!
A pak prezident všem připil šumavským: Já vím, že nejste chuligáni.
Sejkoru napadlo, že je už možná poslední, kdo si tuhle slávu pamatuje, a vkročil do lesnické školy.
Nástěnka Akce „Z“ připravovala občany na brigádu Ochrana a údržba městské zeleně_,_ která se měla konat v městském parku 21. 8. 1987. Výročí invaze armád Varšavské smlouvy bylo třeba oslavit prací, ne flákáním, ožíráním a provokacemi.
Sestava v místnosti prořídla. U okna seděli sklíčeně, jako vždy po slavnostním večeru, jen dva příslušníci prachatické SNB, okresní tajemník ONV, městský tajemník MNV a za svazáky se dostavili jen předsedové okresní i městské organizace.
Hubený estébák se vydal ke stolu v okamžiku, kdy vešel jeho tlustý kolega. Dnes se neoholil a na vytahané košili se mu leskla tmavá skvrna. „Tak cos včera večer dělal, soudruhu Sejkoro?“
„Strávil jsem celou noc řešením případu.“
„Vážně? A co z toho plyne?“
„Myslím, že jsem ho vyřešil.“
„Opravdu?“
„Jo. Ale počkám, až se dostaví ostatní.“ Sejkora nezapomněl, jak ho dusili kvůli letišti a jak zmlkli, sotva se objevil Modrá bunda.
Jenže pořád ještě nevěděl, co vymyslí.
S něčím přijít musí, Modrá bunda si u Kaňky prověřoval, kde v noci byl, takže po něm pořád jdou.
Napadla ho Lešková. Nad její fotkou si zaslintají a jako spojka s Havlem bude v převleku za zedníka platit za počin dokonalé režie.
Jenže byla o hlavu menší než on.
A nevysvětlovala přenesení Plánu.
Víc času na rozmyšlenou nedostal, s podplukovníkem Kratochvílem vstoupil do místnosti Modrá bunda.
Podplukovník si nalil kávu a Modrá bunda nakousl hroznové víno. Skelný pohled, váčky pod očima a zmuchlaná tvář prozrazovaly, že to včera přehnal a vyspával, dokud to šlo. Po holení mu na krku ještě nezaschly kapičky krve.
V neděli ráno zjistíš, kdo z nich vopravdu umí chlastat, radil mu Borovec.
Ten to uměl, stálo ho to zničená játra.
„Soudruzi, potřebujeme si promluvit se soudruhem strážmistrem o samotě.“
Soudruzi si Sejkoru podezřívavě prohlédli. Všichni vypadali, že za sebou mají opravdu svízelnou noc, a teď už věděli, že se na ně vykašlal a chrněl doma. Sejkorovi došlo, že udělal chybu, měl se tvářit, že se včera zmastil ještě hůř než oni.
Dveře se za soudruhy zavřely a podplukovník Kratochvíl řekl: „Václava Havla kontaktovali dva disidenti ekologové. Samozřejmě je sledujeme. Havel se mezitím vrátil do Prahy.“
Sejkora si oddychl. Ještě že aspoň disidenti dělají, co mají.
„Ale to neznamená, že můžeme náš případ uzavřít.“
„To určitě ne.“
„Máme několik podezřelých a upřímně, makali jsme na tom celou noc. Několikrát jsme potřebovali tvoji pomoc, ale nikde jsme tě nezastihli…“
„Dnešní noc jsem strávil v nemocnici.“
„Copak? Náhlá nevolnost?“
„Soudruh Borovec a já jsme vypátrali, kdo v roce 1964 přenesl Plán použití_.“_
Lžička soudruha podplukovníka se v šálku zastavila a Modrá bunda přestal ukusovat kuličky hroznového vína.
Možná jim došlo, že udělali chybu, když se ani jeden z nich nezastavil za spolubojovníkem, který je dvacet let dennodenně zásoboval udáváním místních.
„Chtěl jsem si potvrdit všechno, co jsme společně zjistili. Bohužel, jak víte, soudruh nadstrážmistr Borovec dnes ráno skonal…“
Musí riskovat.
Nikdy nevíš, co na tebe pytláci chystaj, dokud je nevodděláš, říkával děda.
„Kdo přenesl Plán?“
„Místní zavilý nepřítel socialismu.“ Odmlčel se. Chtěl slyšet, jak žebrají o odpověď.
„Kdo?“
„Jeden tiskař, jmenuje se Randák.“
„Já říkal, že to byla ta zatracená tiskárna!“ vykřikl podplukovník Kratochvíl.
„Proč by to dělal?“ zeptal se Modrá bunda.
„Jeho rodičům sebrali hospodářství nad Zdíkovem a on se vždycky chtěl pomstít. Jeho bratr byl převaděč, pohraničníci po něm šli celé roky, teď žije v Kanadě. A Randák měl za hranicí někoho, komu by Plán finančně pomohl – jeho neteř žije ve Freyungu, hned za hranicí.“
„Zatknul jsi ho?“
„Antonín Randák včera večer zemřel. Ale předtím se mně i soudruhu Borovcovi přiznal.“
„Nemohl v tom jet ten váš disident Crha? Je taky tiskař,“ zeptal se podplukovník.
„V té době byl na vojně.“
„Jenže to nijak neřeší kontakt mezi disidenty a Havlem.“
„K tomu se Randák také přiznal.“
„Ale proč by si Randák půjčoval auto toho kluka?“
„Aby ho nikdo nepoznal. Randák je ze Zdíkova, místní by okamžitě věděli, že se vypravil k Lopatkům.“ Sejkora málem pronesl k Tušlům, ale včas se opravil.
„Jak se k tomu autu dostal?“
„Michal vyvěsil inzerát i s telefonním číslem.“
„A víme, že Michal Randákovi volal,“ přikývl podplukovník Kratochvíl.
„Michal o ničem nevěděl,“ pokračoval Sejkora. „Nechal stát auto na parkovišti, protože nestartovalo.“
„A co když o tom Michal věděl?“
„I to je možné, Randák byl kamarád jeho otce. Určitě by mu neříkal, že jede za Václavem Havlem. Je možný, že mu Michal auto do Zdíkova dovezl, to jo.“
„Proč nám to tedy při výslechu neřekl?“
„Jak říkám, Randák byl kamarád jeho táty. Nejspíš měl Michal pocit, že ho nemůže udat. Znáte mladý, tohle berou jako zradu.“
Modrá bunda pohlédl na Sejkoru. „Všechno to zní úžasně logicky, ale má to jednu vadu. Máme takovou fotku. A je smutný, když je v tom dítě.“
Sejkora polknul.
Tak oni mě opravdu budou vydírat.
Jenže ho nevydírali, na zvětšené fotce stál Michal s klukem Málkové z Hrabic, navlečeným ve slušivém svetru, a předával mu peníze.
„Vidíš, co mu dává?“
„Ne.“
„Tuhle nábojnici.“ Modrá bunda ji vytáhl z kapsy a položil na stůl. „Víš, co mi Michal Zídek dneska v noci u výslechu řekl? Nechali mi tu zabít tátu. Co o tom víš?“
„Nic.“ Sejkora se nejistě usmál.
Modrá bunda pokračoval:
„Podle mě ten Plán nepřenesl Randák.“
„Ne?“
„Přenesl ho Ruda Zídek.“
„Ruda?“ zašeptal Sejkora.
„V květnu 1964 sloužil jako záložák v tehdy tajné vojenské tiskárně.“
„Ale o něm se Randák vůbec nezmiňoval,“ divil se Sejkora.
„Randáka sis dal dohromady cestou a myslíš, že ti to spolknem. Všechno, co sis vykonstruoval, je dost podezřelé.“
„Jak podezřelé?“
„Protože to znamená, že o tom, jak Ruda Zídek umřel, něco víš.“
„Já o tom nic nevím.“
„Proč se ti Ruda Zídek nelíbí? Je taky po smrti. Hodit na něj, že přenesl ten Plán_,_ by bylo nejjednodušší a řešilo by to všechno. Něco o jeho smrti víš,“ pronesl Modrá bunda hlasem, který si určitě uměl vynucovat rychlá doznání, a kývl k nábojnici.
Sejkora ucítil sevření ledového strachu. „Já?“
„Jedno v tom celou tu dobu nehraje: Proč chráníš toho kluka? Chápu, chodí s tvojí dcerou, ale každý táta by si oddychl, kdyby takového nápadníka ztratil z očí. Tak mě napadlo, že v tom bude něco jiného. Něco se tady semlelo.“
„A co se tu semlelo!? Jeho tátu prostě vodpráskli!“ Sejkora cítil, že ztrácí nervy. „A z Michala vyrostl slušnej kluk, žádnej udavačskej hajzl. To na něj budem celej život kydat hnůj? Jako že jeho táta si to, že ho zabili, vlastně zasloužil, protože přenes Plán? Že to bylo spravedlivý?“
Modrá bunda se na židli zaklonil a Sejkoru napadlo, že to přehnal.
„Plán tenkrát přenesl Ruda Zídek, že jo? Chci to slyšet.“
Sejkora slyšel, jak mu tluče srdce, a věděl, že to, co odpoví, bude klíčem k jeho povýšení, k tomu, jak s ním Modrá bunda a ostatní na okrese budou nakládat.
„Tak co mi řekneš, soudruhu?“
„Nic,“ vykřikl a podíval se mu přímo do očí.
Modrá bunda se spokojeně usmál. „Chápu. Tu nábojnici si vem.“
„Proč?“
„Na památku. Jestli jste si s tím zrádcem tenkrát takhle poradili, já proti tomu nic nemám. Dokonce mi přijde chytré, jak jste si s ním srovnali účty. Upřímně mi to imponuje.“
Teprve teď Sejkorovi došlo, co si estébáci myslí – že to na Rudu navlékl on sám. Ale mělo teď smysl, aby vykřikoval, že se smrtí Rudy Zídka nemá nic společného?
„Tím jsme to tedy vyřešili. Dejme tomu, že s tím mládencem chodí tvoje dcera, je s ním šťastná a ty cítíš povinnost ho chránit. Fajn. Tvoje výčitky jsou tvůj problém. Nemá smysl komplikovat si život pár hodin předtím, než odevzdáme závěrečnou zprávu. Soudruzi nahoře chtějí jasné vysvětlení těch patálií. Prioritou zůstává Žák. Důkazů proti němu máme dost.
A teď dobře poslouchej: Až dorazíme za dva roky, nebudeš celou noc chrnět před bednou. Budeš nám k ruce dvacet čtyři hodin denně, rozumíš? Zvednem telefon, a ty složíš krovky a napochoduješ.“
Sejkora přikývl.
„Chci to slyšet.“
„Budu vám k dispozici.“
„Chci slyšet to, co jsem řekl.“
„Zvednu krovky a napochoduju.“
„Kdykoli zvedneme telefon.“
„Kdykoli zvednete telefon.“
„Teď celý.“
Sejkora polknul. „Zvednu krovky a napochoduju, kdykoli zvednete telefon.“
„To se mi líbí. Budeme dobrá parta. Zavolej je dovnitř.“
Soudruzi pokukovali po Sejkorovi a usedali na svá místa.
Modrá bunda si odkašlal a vstal:
„Soudruzi! Letošní Setkání mládeže Šumavy pro nás všechny představuje mimořádný úspěch. Ověřili jsme si, že mládež stojí na naší straně. A víme, že je to pragmatická mládež, která si v naší socialistické společnosti najde místo. Za dva roky se znovu sejdeme v přátelské atmosféře…“
Sejkora ale slyšel to, co zaznělo před pár minutami.
Složíš krovky a napochoduješ, kdykoli zvedneme telefon – vlastně znamenalo, že s ním počítají.
Vzali ho mezi sebe.
Proto si ho fotili s dívenkou s prknem, proto dělali tyátr s Michalem a jeho tátou.
Chtěli vidět jeho strach – a on jim ho ukázal.
Bylo to jako s mafiány: aby si vás oťukli, nechali vás někoho zabít a po vraždě si z místa odnesli důkaz, že jste vraždil vy – a měli vás už navždycky v hrsti.
Má smysl, aby jim vymlouval, že Rudu nezabil, když mu to vlastně pomůže?
„… a proto vám chci poděkovat za podporu i vstřícnost, protože za dva roky bude naše mládež vyzrálejší, o kus dál na cestě k socialismu…“
Za dva roky se bude naše mládež ožírat, souložit a blít s ještě větším nasazením, napadlo Sejkoru. Disidenti rozum nedostanou. Bundeswehr nepoleví. Po městě budou viset vlajky, holky budou vystavovat prsa ve světlemodrých košilích a zadky nacpané v tmavomodrých sukních. Místní vylezou na dva dny ze svých skrýší, aby si zatrsali na Vodníku a zkoulovali se, protože veřejně řádit se jim nepovede další dva roky.
„Musím také vzpomenout na práci dlouholetého velitele místní stanice, soudruha nadstrážmistra Jiřího Borovce, který svůj život zasvětil práci pro stranu a bezpečnosti vašeho krásného města. A věřím, že zde přítomný soudruh Sejkora, nový velitel místní stanice, bude jeho důstojným a stejně tak dlouholetým nástupcem.“
Ozval se krátký a vlažný potlesk.
„Mám dotaz na soudruha Sejkoru,“ ozval se předseda místní SSM. „Zajistili jste už uniformy, které Podruh sebral mládežníkům z Bardejova?“
„Ještě ne.“
„Oni si totiž stěžovali, že jim ten váš Podruh nalil do vína nějaké svinstvo. Doufám, že ho seberete pro nezákonné požívání omamných látek.“
„To se spolehni, soudruhu. Podruha seberu ještě dnes. A jsem rád, že mě informuješ,“ odsekl Sejkora.
Svazáčtí blbečci z Bardejova prošustrovali košile v karbanu a svádějí to na doping.
Slibem o vyřešení drobného federálního incidentu závěrečná schůze bezpečnostního štábu skončila.
K nebi před lesnickou školou stoupala plošina s mladíkem v montérkách, který hodlal opravit rozbitou lampu pouličního osvětlení.
Modrá bunda tu sice bude pracovat na závěrečné zprávě, ale i tak se Sejkorovi ulevilo, když viděl, jak ti dva prachatičtí estébáčtí troubové odjíždějí.
Je velitelem stanice.
U hotelu Hvězda se o zeď opíral transparent: THATCHEROVÁ A REAGAN NEPŘÁTELÉ MÍRU a před vchodem stála bílá volha taxikáře Staňka.
„Mohoritovi to vyšlo, ne?“
„Co mu vyšlo?“ zeptal se Sejkora nechápavě.
„Ten trik s útěkem před projevem. Když chceš dělat reformu, nebudeš přece vodkrejvat karty. A pro nás je důležitý, že jsi s ním chlastal. S Borovcem by si Mohorita v životě nepokecal. Dáš mi vědět, až se Vasil vrátí a ty s ním zase vyrazíš?“
„Určitě.“
„Vodvezu vás, kam budete chtít, klidně i zadara. Já bych věděl, jak hospodářství rozpumpovat, a začal bych ve větším než připosraní Maďaři a panbíčkářští Poláci,“ spiklenecky na Sejkoru mrkl. Pak přes jeho hlavu sjel pohledem k lesnické škole a řekl: „Hele, tamhle máš svýho budoucího zeťáka, tuhle jsme ho potkali s tou tvojí kopretinou a žena povídá: Ty dva budou mít krásný děti, vona je blonďatá, von černej…“
Sejkora se otočil.
Michal vycházel z brány lesnické školy. Držel se za zápěstí, mžoural do slunce, potom zdvihl ruku a mávl na mladíka na plošině.
„Jo, jasně že ti brnknu, až s Vasilem někam pojedem,“ pronesl Sejkora nepřítomně a konečně si oddychl.
Michala nechali jít a jeho povýší.
Možná je Modrá bunda stokrát chytřejší než já a nenechá se oblafnout, ale mně po letech zase všechno prošlo, pomyslel si.
A do krve by se porval s každým přiopilým slovenským lesním dělníkem, který by jen naznačil, že je vedle jak ta jedle.