Staří kamarádi

Michal doufal, že paní Vrabcová najde ve sbírce svého zesnulého manžela fotky s jeho tátou, ale dveře domu nad nemocnicí mu otevřel její syn, padesátiletý muž oblečený v lesnickém kabátě a opotřebovaných kanadách. Černé vlasy měl zastřižené nad límcem a opálenou tvář protkanou mapami fialových žilek.

„Přišel jsem odečíst vodoměr.“

„Ty jsi od Jivaku?“

„Jo. Posílá mě Ota.“

„Tak pojď.“

V předsíni stály košíky plné šišek a krabice s parožím a v obýváku Michal spatřil prosklenou stěnu a krásný výhled na krajinu daleko za nemocnicí. Na zdech visely obrazy Boubína, loveckých chat a vesnických škol. Na stolku ležela krabička cigaret a dalekohled.

„Včera jsem tu kopal, vaše maminka mi přinesla bublaninu a slíbila fotky s mým tátou. Je tady?“

„Ráno jsem ji odvez na chatu. Má mi přijet bagr, potřebuju vyházet pár starejch krámů a ona by se mi tu jen pletla a nosila to zpátky.“

„Hm. To je mi líto. Máte tu pěknej výhled.“

„To bych řekl. Víš, kde jsem dřív bydlel? Nahoře u trati, tam byla kosa jak na severním pólu a tma jak v pytli.“

„To znám.“

„To si jenom myslíš. Dřevomorka mi visela tak nízko nad postelí, že jsem cejtil, jak mi šmejdí po nohách. V půl čtvrtý ráno houkal nákladní vlak a celá stráň se třásla jak Vesuv. A Hojs, soused? Regulérní magor.“

„Já vím, někdy se opije a v půl jedenáctý v noci nastartuje motorovku a poráží smrky.“

„Ty ho znáš?“

„Taky bydlím u lesa pod tratí.“

„Kde?“

„Přímo pod zastávkou.“

„Počkej, ty jsi Rudův kluk?“

„Jo.“ Michal polkl a nejspíš se i začervenal. Nikdy nevěděl, jak se v takové chvíli tvářit.

„Máma je pořád v tiskárnách?“

„Je.“

„A co že jsi u Oty? Nešel jsi na školu?“

„Šel, ale…“ Michal čekal, že ho po gymplu čeká vojna, s tátou, kterého zastřelili sovětští vojáci, by ho na vysokou nevzali, ale na peďáku v Plzni ohlásili kvóty pro učitele z příhraničních okresů a z prachatického se žádný muž – budoucí učitel – na obor čeština-výtvarka nehlásil.

Dotáhl to do třeťáku, kde jeho profesor marxismu-leninismu, který zabral u Modravy chalupu odsunutým Němcům, zjistil, jak to s Michalovým tátou bylo. Nabonzoval to ostatním učitelům a ti ho začali dusit ze strachu, aby se nepřišlo na to, kdo se na jejich bezúhonnou fakultu s takovým kádrovým profilem dostal.

„Vy jste znal tátu?“

„To víš, že jo, s Rudou jsem chodil do školy. A co jsme toho potom spolu vypili…“

„Vaše maminka mi slíbila jeho fotky.“

„Máma je hodná, ta by se rozdala.“ Otevřel skřínku pod knihovnou. „Pár fotek s tátou tu určitě někde je. Jo, tady.“ Jenže k Michalovu zklamání vytáhl jen obrovský slepenec plesnivých papírů, který kdysi býval hromadou fotek. „Hlavně že jsem mámě říkal, aby tam nic nedávala. No strkal bys kompoty do knihovny?“

„Asi ne.“

„To je hnus.“

„Já jednu fotku mám.“ Michal vytáhl tu, kterou sebral u Sejkory, a Vrabec se k jeho překvapení rozesmál. „To jsem já.“

„Kde?“

„Tys mě nepoznal, co? To jsem eště neměl ani dvě deka tohohle pivního panděra.“ Ukázal na postavu úplně vlevo.

„Kdo je tohle?“ zeptal se Michal, protože muže, který stál vedle táty na druhé straně, neznal.

„Architekt Hellner. Utekl v srpnu 1968.“

„Má tu nějaký příbuzný?“

„Jeho máma žije v Hrabicích.“

„Odkud je ta fotka?“

„Ze Včelný, tam byla hospoda jak ze žurnálu. Dal sis jedno dvě a večer tě museli naložit i s motorkou na valník a vodtáhnout traktorem.“

„Kdy je to focený?“

„V létě 1968, byli jsme jen na dvou vejletech – na Kubovce a na Včelný. Pak už jsme nejezdili.“

„Proč ne?“

„Do srpna jsme táhli za jeden provaz, ale pak to všechno šlo do kelu. Když se stalo to s tvým tátou, dva roky jsem na motorku nesedl. A když projíždím tou zatáčkou dneska, pořád mi běhá mráz po zádech.“

Michal otočil fotku.

„Co to byl Lomcovák?“

„To už si nepamatuju.“

„Nebylo to nějaký pití? Třeba šumavský?“

„Nevím. Jak tě napadlo zrovna šumavský?“

„Na fotce máte kelímky, ne půllitry.“

„Se šumavským to souviset mohlo, pořád se probíralo, kdo by tak dokázal sehnal ten slavnej tajnej recept. Víš, že nikdo neví, jakých dvacet dva bylin tam je?“

„Vím. Nepoznáte, kdo to psal?“

„To už ne. A rád bych ti kvůli tátovi pomohl, ale když se na to podívám ze všech stran,“ zdvihl zničené fotky, „přijde mi, že nemá smysl se v tom šťourat. Je to pryč.“

„Nemůže mít vaše mamka ještě nějaký fotky?“

„Máma možná vypadá, že všechno zvládá, ale je dost mimo. Tuhle jsem hledal ženě fén a našel ho na špalku v kůlně. Co tam s ním máma dělala, ví pánbůh…“

„Nevěděl jsem, že se táta kamarádil se Sejkorou.“

„Jo, bejvali kamarádi.“

„A co se stalo?“

„Přijeli Rusové a bylo po všem.“ Vrabec nad minulostí pokrčil rameny a slepenec fotek zůstal na stole uprostřed obýváku, kravinec zanechaný ve chvíli, kdy první sovětský tank překročil hranici.