Nejostřejší žiletka

Ve snu pluly po Volyňce doutnající popelnice. Stoupal z nich šedivý kouř a z jedné viselo sluchátko. Sejkora ho zdvihl, bylo rozpálené, takže neslyšel, co Eva říká, jen zaslechl, jak v něm hučí plameny.

Probudil se na gauči před televizí. Pod portrétem Michaila Gorbačova běžel titulek, že následující pořad začne se zpožděním, takže měl na okamžik pocit, že usnul tak před minutou, ale spolehlivým znamením, že uplynula celá noc, byla oranžová koule slunce nad světle modrými horami.

Bříška prstů pravé ruky opuchla. Zapomněl si sundat košili, obývák byl cítit kouřem. Náhradní košili neměl, Eva byla už dva týdny v lázních, a košile, kterou vyprala naposledy, hnila ve smaltovaném lavoru, protože Kristýna se na prádlo vykašlala.

Koupelna byla pořád plná veselých barevných věcí. Vzpomněl si na Borovcovo rozbité zrcadlo a dvě opuštěné žiletky. Ne, jeho koupelna zůstane plná ženskosti, vůní a tajemné dennodenně pěstované krásy.

Už nemusí plýtvat sprejem, aby si zhmotnil Kristýnu.

Vyhodil starou žiletku a sáhl po nové.

Estébáci budou zuřit, že se včera neukázal. Co dělá Borovec? Doktoři tu někdy dokážou zázraky, i když po oslavě pracovně-životního jubilea… Přestal se soustředit a řízl se. Otřel si bradu ručníkem, vešel do chodby a vytočil pražské číslo.

„No?“ Brácha včera nejspíš chlastal, protože chraptěl jako stará řetězová pila.

„To jsem já.“

„Co blázníš takhle brzo? Je neděle ráno!“

„Kristýna ještě spí?“

„Vona tu není.“

„Jak není? Ale včera k vám přijela, ne?“

„Jo, ale odjela domů.“

„V sobotu takhle pozdě nic nejezdí!“

„Já nevím, jak jela domů, a ani mě to nezajímá. Všechno nám klapalo, byli jsme rodina, pak Petra přijede k vám… Voják bundes­wehru! Ta tvoje káča pitomá…“

„Kristýnu z toho vynech, jo?!“

„A kdo myslíš, že Petře popletl hlavu? A dej mi už pokoj, ty sráči kolaborantskej! Co jí doma pořád nalháváte?“ zařval a práskl telefonem.

Město ovládl slavnostní nepořádek. Pionýrská úklidová četa měla volno a studentská vyspávala kocovinu. V neděli ráno nikdo uklízet nebude. Budou se sčítat škody a probírat vztahy s dospívajícími ratolestmi. Možné následky se budou řešit ještě nejmíň devět měsíců.

Večer odjedou mládežníci zpátky do Prahy a chlapi budou v hospodě vykládat, co děti vyvedly, ožerou se a jako staří spráskaní psi se poplazí ulicemi, ve kterých včera nadšeně pochodovali mladí hrdinové.

A z Podruha se stane nejpopulárnější postava města, protože prochlastal prachy za barák, a navíc obehrál svazáky o odznaky a uniformy.

Zato Vasil Mohorita ani nepřipil mládežníkům šumavským.

Vlastně jsem ho v Mykoproduktě školil pelyňkem úplně nadarmo, napadlo Sejkoru.

Vasil Mohorita nebyl gladiátor.

A byliny mu nepřály.

Na lavičce pod ořešákem na břehu Mordýřského potoka uviděl zrzavou máničku, jak vyspává kocovinu.

Červenočerná kostkovaná košile byla špinavá, jako by se celou noc válela v blátě.

Zavře aspoň gaunera z Reflektoru mladých, co zapaluje popelnice a dusí děti. Vystoupil z auta, jenže nad ležícím tělem zjistil, že pod ořešákem vyspává Marcela Brůžková, kterou tak zoufale hledal její táta.

Páchla po cigaretách a rumu, ale pravidelně dýchala a nejspíš snila sny o svalnatém bagristovi s jediným bagrem, který na okrese funguje.

„Nepotřebuje sanitku?“ ozvalo se za ním.

Maruška Hojsová na sobě měla nový tmavý kostým a v ruce držela starý otlučený kufr. Ve vlasech se jí lesklo slunce.

„Ne, to přežije. Kam cestuješ?“ zeptal se, i když odpověď už znal.

„Za dcerou do Budějic. Myslela jsem si, že jí budu na obtíž, ale ona by sem nikdy nepřijela, a já bych už neviděla vnoučata. Jirka šel na noc do lesa, řekla jsem mu, že mám službu až do zejtřka.“

Starý Hojs vyrazil pytlačit a žena mu utíká.

„Neřekneš mu to, viď?“

„Ne.“ Znal všechny čtyři její manžely, jeden byl horší než druhý. Byla z žen, které na slušného chlapa nikdy nenarazí. Děti z prvních dvou manželství už odešly do Prahy a Budějovic.

„Jdeš na vlak?“

„Jo.“

„Jestli chceš, svezu tě nahoru na zastávku. Sedneš si, než se na nádraží navalí do vlaku ta zvěř.“

„Tam by mě Jirka našel.“

„No, to asi jo…“

„Víš, žes to Evě zařídil dobře? Musí bejt ráda, že tě má.“

Vzhlédl ke svému domu a byl znovu hrdý na to, co dokázal, i když se zeď na zahradě rozpadala a dcera měla za to, že jí postavil bunkr.

„S holkama jsme si říkaly, jak odsud zdrhnem, když nás sem poslali na umístěnky. Kdyby mi někdo postavil takovejhle barák a já se nemusela každej den budit ve tmě u močálu, asi bych zůstala.“

„Má ti Eva kam zavolat?“

„Já napíšu.“

Do zatáčky vjel německý kamion a zastavil na parkovišti před pivovarem.

Dvířka na straně řidiče se otevřela a vyskočila z nich dívka v černém tričku a džínových kraťasech.

„To je Kristýna, ne?“ Maruška zdvihla svůj kufr. „Ty všechno dokážeš, protože máš Evu. A jsi na ni hodnej. Pustils ji do lázní. To by žádnej z těch mejch žárlivejch debilů nikdy neudělal. Co já bych dala za to, aby se o mě někdo staral, třeba jen tři dny. Jenom bych vegetovala, na nic nemyslela a užívala si, že někdo skáče kolem mě a dělá mi snídani.“

„Eva ti drží palce. Věděla, že utečeš. Proto včera volala do nemocnice.“

„Kvůli mně?“

„Jo. Nějak to cejtila. Nechápu jak.“

„To není tak těžký. Pozdravuj ji. A vy všichni se tu mějte,“ řekla Maruška Hojsová, pohlédla na opilou spící Brůžkovou, rozhlédla se kolem a v očích se jí zaleskly slzy.

„Ahoj tati.“

Kristýně ve vlasech zářily sluneční brýle. Připadala mu vyšší a hubenější.

„Snídalas?“

„Jenom tyčinku.“

„Kdes vzala brejle?“

„To je dárek.“

Ještě před rokem by vypěnil a řval, že je kráva pitomá, která má táhnout domů a uklidit si po sobě ten neskutečnej bordel. Popadl by ho takový rapl, že by seřval celou stanici a večer v hospodě se s někým porval, promyšleně se navezl do někoho, o kom by věděl, že si to nenechá líbit, a rozdá si to s ním jako chlap s chlapem, nejspíš s nějakým vožralým slovenským lesním dělníkem, kterého za trest poslali sem.

Ale poslední dva dny poznal strach, že ho prachatické krysy potopí – i kvůli jeho neteři.

Proto byl rád, že je Kristýna zpátky.

Musí s ní mluvit normálně.

„Proč piješ radegast, a ne platan?“

„Tati, přece víš, že musím bejt za každou cenu originální, i když vůbec nejsem. Já nechala flašku ve dřezu, že jo?“

„Jo. A mezi námi, já ji uklízet nebudu.“

„Kdy přijede máma?“

„Dneska v šest.“

„Já uklidím.“

„Příště mi řekni, že jedeš ke strejdovi.“

„Ale já ti to říkala.“

„Vážně?“

„Myslela jsem, žes to pochopil.“

„Musíš mi to asi říkat úplně polopaticky, jako mi to všechno podává máma. Jak jsi vůbec jela z Prahy?“

„Stopem.“

„Celou noc?“

„Chvilku jsem spala na pumpě u Příbrami. Jak víš, že jsem byla u strejdy?“

„Volala mi máma a já ráno volal jemu.“

„Co říkal?“

„Byl nějakej přešlej. Co teta? Jak to zvládá?“

„Ona tam už asi nebydlí.“

To Sejkorovi vyrazilo dech. Jeho brácha zůstane na stará kolena sám.

„Co se u strejdy stalo? Byl vopilej?“

„Trochu, nějak jsem mu nerozuměla.“

„Myslí si, že můžeš za to, že Petra utekla?“

„Asi.“

„To není pravda.“

„Já vím.“

„Vemu tě domů.“

„To dojdu, když už jsem urazila takovou dálku…,“ zasmála se. „Ale tati…“

„No?“

„O tom, že jsem zpátky jela taky stopem, mámě říkat nemusíme. Když tak jsem přijela s kamarádem. Nevadí to?“

„Ne. A to rozbitý auto taky vynecháme. Navíc je už opravený.“

„Vážně?“

„Jo. A nechám tě řídit.“

„Dobře. Slibuju, že doma uklidím.“

„Jak chceš. Víš, někdy si říkám, že jsem měl jít radši na lesáka,“ vypadlo z něj. Všiml si, že na něho překvapeně pohlédla. „Musí to bejt těžký, mít tátu esenbáka.“

„S tím si, tati, nedělej hlavu.“

„No dobře. Jdi se vyspat. Musím na stanici.“

„Tati…“

„Co?“

„Zkusím si sehnat nějakou brigádu.“

„Jak chceš,“ řekl, jako by o nic nešlo, ale udělala mu radost. „A tu školu nevzdávej. Napiš odvolání.“

„Myslíš?“

„Jo. A pověs prádlo.“

Jako každou neděli pročítal před kostelem hlouček místních důchodkyň vyvěšená parte. Sejkora se probojoval k vitríně, přičemž každou z dam oslovil – „Promiňte, paní Chvostová, s dovolením, paní Baumannová,“ protože slušnost byla ta nejlepší zbraň.

Co když umřel Borovec?

Vytisknout parte mu mohli, tiskárna jela na tři směny.

Vzpomněl si, jak ho v nemocnici skládal se zřízencem na lůžko. Tak Randák to už má za sebou, chudák.

„Odkud je ta neteř?“ Zeptal se Chvostové, která vždycky věděla všechno.

„Z Freyungu, tady hned za hranicí. V Čechách už nikoho neměl.“

„Vůbec žádný příbuzný?“

„Ne, a to furt vykládal, že uteče. Tátovi sebrali velký hospodářství nad Zdíkovem… A měl taky bráchu v Kanadě.“

„Toho, co převáděl přes Knížecí Pláně?“

Zamračila se, protože taková otázka už zaváněla výslechem. Udělal chybu – měl počkat, až se k tomu dostane sama.

Oddělil se od hloučku ještě zdvořileji, než se k němu připojil. Minuly ho dívky v černobílých dresech a trenýrkách, které jim nadouvaly zadky. Nesly míče a sportovní tašky a jemu poprvé v životě nepřišlo divné, že holky hrají fotbal. Tyhle to navíc musely umět, když v deset začínalo finále turnaje v malé kopané.

U vrat před stanicí leželo pošlapané bílé mávátko, nesmrtelná medúza žijící na hlavní ulici jeho města, v Golfském proudu jeho světa.

Kristýna jela říct strejdovi a tetě, co je s Petrou.

Nevypěnil a neseřval ji.

Poprvé v životě.

Co je to vůbec za rozhřešení, které nám můžou dát jen naše děti?

Večer vyzvedne na nádraží Evu. Bude se zajímat o všechno, co zažila v lázních. Pozve ji na večeři, i když Eva odmítne s tím, že je unavená. Možná s ním půjde do postele, možná ne. Ale zítra se vrátí na stanici, do oběda sesmolí hlášení o Setkání mládeže a tři dny pak nevyleze z hospody. Potáhne to s Cívkou a Kaňkou, každému zaplatí deset panáků.

Jsou bezva parta – nejlepší stanice pohraničí.

A dneska ho určitě povýší.

Na schodech ho zarazil pronikavý zápach kouře, který, jak se zdálo, nevycházel z jeho uniformy.

„Co je?“ houkl na Kaňku.

„Někdo nám v noci zapálil stanici.“

„Kdo?“

„Nějakej trotl střílel na ulici rachejtle, jedna vlítla na střechu kůlny a jedna voknem do sklepa. Kdybych to vemeno chytil…“

„Jak to, že vlítla do sklepa? Vokno je přece zavřený, ne?“

„Někdo ho nechal otevřený.“

„To je divný, ne?“ Sejkoru napadlo, že musí odvézt své zednické hadry.

Nebo je už odvezl? Najednou si nedokázal vzpomenout, co s nimi udělal.

„Je. Chytly tam papíry, uhasil jsem je a bordel natahal sem.“ O zeď chodby se opíral igelitový pytel narvaný novinami, obálkami, fotkami a výstřižky. „Ráno budou školáci uklízet město, můžem se toho snadno zbavit, hodíme jim to na záda…“ Kaňka přeplněný pytel posunul, ten se naklonil a pár obálek s fotkami a letáky se rozsypalo po podlaze.

Oba se sehnuli a začali je sbírat.

„Starej Brůžek jezdí po městě s brokovnicí a chce voddělat bagristu.“

„Já vím,“ vzdychl si Sejkora. „Marcela chrní na lavičce nad pivovarem. Zavolej mu, že jsme ji našli.“

„Taky vás hledali novináři kvůli Mohoritovi.“

„Cos jim řekl?“

„Že máte práce nad hlavu, v deset poradu a budete tu po jedenáctý.“

„Dík.“

„Není zač.“ Kaňka nacpal do pytle všechno zpátky, kromě dvou posledních fotek.

Na jedné z nich byla fotka zarostlého vojáka v otrhané uniformě wehrmachtu.

„Ten vypadá jako ty.“

„To jsem já. Ta je z natáčení Mostu u Remagenu_,“_ přisvědčil Kaňka.

„Tys tam byl taky?“

„Jo, před vojnou se to pytlíkovalo, jak se dalo, brigády pro statky, v Mykoproduktě a pak se rozkřiklo, že Hellner může dohodit práci Bačovi, Čáryfukovi, Bihárymu a vostatním, byla za to fůra peněz. Vždycky jsem chtěl dělat komparz, to jsem vám neříkal?“

„Máš z toho natáčení ještě nějaký fotky?“

„Ne, tohle fotil Vrabec.“

„Nevěděl jsem, že sis nechal narůst vousy.“

„Měli jsme vypadat zarostlý a zničený, prostě wehrmacht na konci války. Zas tak moc maskovat jsme se nemuseli.“

„Nebyl tam taky Randák?“

„Z tiskařů nikdo.“

„A Suez?“

„Ne, ten už sloužil jako lampasák.“

„A Ruda Zídek?“

„Říkal jsem, že z tiskařů nikdo.“

„Hm,“ povzdychl si Sejkora. „Nezavolal bys do nemocnice a nezeptal se, co je s Borovcem? Řekni, že na stanici volaj příbuzný a ptaj se, co s ním je.“

„Já vám to zapomněl říct. Žádná operace nebude.“

„Ne?“

„Našli mu rakovinu jater a Jirka spolykal nějaký prášky. Nikdo neví, kde je sebral, ale sestry i doktory totálně převez. Zkoušeli to z něj vypumpovat, ale dopadlo to blbě.“

„Počkej, jako že…“

„Jo, je po něm.“

„Sakra.“ Na stanici zavládlo hluboké ticho. „Zejtra se na něj pořádně napijem.“

„Tak jo.“

Sejkorovi se už v hlavě začínal rodit plán. „Ale stejně, nezavolal bys do špitálu a nezeptal ses, jestli tam nebyl v noci někdo, kdo ho vyslýchal?“

„Jasně, šéfe. Dneska vás nejspíš povýšej, takže radši udělám všechno, co budete chtít,“ zasmál se Kaňka a sáhl po sluchátku.

Dveře do sklepa nechal Kaňka otevřené, aby vyvětral. Ve vzduchu páchla spálená izolace. Sejkora se marně rozhlížel po zednických hadrech.

Kde je nechal?

Chlast nakonec člověka stejně zničí.

Vydal se k autu, ale ani v kufru služební škodovky nic nenašel.

Co když mu jeho zednické hadry šlohli estébáci a pak do sklepa hodili světlici, aby to vypadalo, že shořely?

Celou dobu vědí, že s Havlem mluvil on. Hrají si s ním jako kočka s myší, stejně jako s Michalem.

Vrátil se do kanceláře za Kaňkou.

„Volals do nemocnice?“

„Jo, za Borovcem se včera nikdo nestavil, jenom vy. A taky zatkli Michala.“

„Co?“

„Prej na něj něco maj.“

„Nevíš co?“

Než stačil Kaňka odpovědět, zazvonil telefon.

„V deset tě čekáme, soudruhu.“ Hlas Modré bundy zněl jako tlampač vykřikující povely během okupace.

„Už vyrážím.“

„Dej mi ještě soudruha Kaňku.“

Sejkora předal sluchátko Kaňkovi, který ho tázavě přebral. „Ano. Ano. Ne, ne. V noci tady nebyl.“ Bezradně pohlédl na Sejkoru a tomu došlo, že se Modrá bunda vyptává, kde Sejkora byl, a Kaňka neví, co má říct.

Neměl čas přemýšlet, co to znamená, musel vyrazit na poradu, která měla rozhodnout o jeho povýšení.