Rozlámaná dívka

Vrátka vrzla, Michalova máma vyšla ven ve světle zelené bundě a gumových holínkách. V ruce držela košík a do kapsy kalhot vkládala tátův skládací nůž.

Michal počkal, až zmizí mezi stromy, a vplížil se do obýváku.

V chodbě se rozdrnčel telefon, ale doběhl k němu pozdě. Čekal, jestli nezazvoní znovu, a vytočil Kristýnino číslo.

A pořád se mu zdálo, že na druhém konci někdo dýchá.

„Haló,“ řekla Kristýna ochraptělým hlasem.

„Ahoj. Nevolala jsi mi před chvílí?“

„Ne.“

„Je ti dobře?“

„Jo. Proč?“

„Máš divnej hlas. Nebrečela jsi?“

„Možná na mě něco leze.“

„Co děláš?“

„Spím.“

„Můžu přijít?“

„Říkám, že spím. Jsem celá rozlámaná.“

„Z čeho?“

„Kdybys tak viděl, kde jsem spala.“

Kdybys tak viděla, kde jsem spal já, pomyslel si. Pak ho napadlo, že jestli ho sledovali, nejspíš ho i odposlouchávaj. Jenže byl rád, že slyší její hlas, viděl přitom vlhké pramínky jejích vlasů.

„Kde jsi spala?“

„Na benzince.“

„Ve Vimperku?“

„U Příbrami.“

„A cos tam dělala?“

„Jela domů.“

„Tys včera někde byla?“

„V Praze u strejdy.“

„To se jen tak sebereš a jedeš do Prahy?“

„Nechci se o tom bavit,“ odsekla tak, že ho napadlo, že tam byla s nějakým klukem. Krásným holkám stačí den, aby si někoho našly.

„Sejdem se večer?“ zkusil to.

„A kde?“

„Třeba na Vodníku.“

„Nechci vidět vožralý svazáky.“

„Tak na náměstí?“

„Tam bude stokrát větší bordel a stokrát víc vožralejch blbečků.“

„Tak kde?“

„Nevím.“

Cvak cvak.

Něco čekalo v pozadí a bude tam čekat navždy.

„Já v noci taky nespal. Můžem si vykládat, jak jsme v noci nespali.“

„To bude určitě lepší, než abys mi maloval, jak jsem skvělá.“

„Ty jsi skvělá.“

„Jo, jasně, jsem nejlepší, fakt škoda, že nikdo tady nemá odvahu mi říct pravdu.“

„Mně taky ne. Mužem sedět na lavičce a vykládat si, jaký to je.“

„Ale nic ti nenalhávaj.“

„Ale nalhávaj.“

„A co?“

„Že je můj život stejnej jako vostatních. To, že mi zastřelili Rusáci tátu, nic neznamená. Mám si kupovat Rudý právo a těšit se na službu v lidový armádě. V šest budu na dvorku za kostelem. Tam svazáci nebudou.“

Cvak cvak, ozvalo se v telefonu.

„Michale?“

„Co?“

„Promiň. Jsem úplně blbá. Já přijdu. Budu tam v šest.“

Na podlaze se mihla rybenka a zaběhla do starých novin.

Jak řekne Kristýně, co udělal její táta?

A řekne jí to vůbec?