Slavnostní fanfára

Michal šel městem, aniž vnímal, kam jde, jak ho naučilo dětství. Byl vděčný, že není pod vlivem šumavského, které by ho vedlo do temných koutů lesa nad městem. Slunce ohřívalo zem pod nohama, a ta se nepropadala a nevypouštěla jedovaté plyny.

V rohu slavnostně vyzdobeného náměstí nasedalo na obrovskou koloběžku dvacet mládežníků a mládežnic v bílých tričkách, červených trenýrkách a červených minisukních.

Ve vzduchu páchlo zvětralé pivo, zvratky, moč a bláto, které si Michal táhl s sebou. Na dveřích koloniálu visela cedule:

Na tribuně si osamělý pionýr zkoušel nátisk trumpety a u pivního stánku s vlajkou protivínského platanu pokuřoval chlápek s pivním panděrem.

„Dáte mi jedno?“

„Možná kdybys měl svazáckou košili, ale chuligánům nenalejvám.“

„A když si ji seženu?“

„Tobě ji nikdo nepučí, moc smrdíš.“

„V kolik začnete?“

„Až dostanu befel, ale na beton až po projevu. Jenže tobě ho nenatočím ani potom, vypadáš, že uděláš pěknej průser.“

„Jakej průser?“

„To víš sám nejlíp, kamaráde.“

Na horní část náměstí vpochodovalo asi dvacet pionýrů, ale kluk, který mu prodal nábojnici, mezi nimi nebyl.

Na dveřích hospody oznamoval šedivý papír, že je výjimečně do 16:00 zavřeno, ale Michal výčepního znal, takže odbočil doleva do vlhké tmavé chodby a otevřel dveře do výčepu.

hlásala cedule na pípě, ale nádražáci po noční mastili u piva karty, u zdi si nad rumem cosi vykládali cestáři a u pípy postával v černém mundúru kominík, kterého hostinský nikdy nenechal sednout, aby mu neušpinil ubrus a židli.

„Dám si jedno.“

„Tobě nenaleju.“

„Proč ne?“

„Něco vyvedeš.“

„Nejsem svazák.“

„Tím spíš.“

„Hele, neblázněte a dejte mi pivo. Jsem úplně dehydrovanej…“

„Moc smrdíš.“

„Tady smrdí každej.“

„Ale ty smrdíš jinak než vostatní.“

Z boku do Michala strčil nazrzlý chlap.

„Takový holce jako Kristýna…,“ zamžoural na Michala opuchlýma očima, „nesaháš ani po kotníky. Takovou holku chudák jako ty nemůže nikdy milovat. Ty můžeš nanejvýš milovat svý hovno. Počkej… ty smrdíš tak, že nemůžeš milovat ani to.“ Michalův zápach muže úplně přemohl, svalil se zpátky na židli ke štamprli rumu.

Dveře se otevřely a do hospody vkročil David Žák, dnes ovšem bez své čepice.

„Neumíš číst? Svazákům dneska nenalejváme!“ okřikl ho okamžitě hostinský.

„Nejsem svazák.“

„To říká každej svazák, než dostane přes držku!“

David zaváhal, Michal na něho mávl a oba vyšli na chodbu.

„Ta básnička včera byla fakt dobrá.“

„Jaká básnička?“

„O samotě v lese, kde umřel ten osamělej kluk.“

„Vo žádný básničce nevím.“

Michal se rozesmál. „Chceš se někde zašít a popít?“

„Dneska? To by se tu musel zjevit Ježíš a rozdávat lahváče.“

„Pojď za mnou.“

Dveře na konci tmavé vlhké chodby vedly na zahrádku k otlučené dřevěné lavičce s vyhlídkou na silnici do Pasova.

„Nejmenší soukromá zahradní restaurace na světě. Počkej tady.“

„Kam jdeš?“

„Pro zázrak,“ usmál se Michal a vykročil po schodech.