Poštovní oznámení
Na jednom obraze nad Kristýninou postelí se na listu kapradiny leskla zelená housenka a na druhém se už nad blatouchy vznášel bílý motýl.
Nezdá se ti, že všechna krása, řekla jednou, je v tom, jak se všechno rodí a mění?
Housenky, kukly a bělásci.
Vyšla z koupelny zabalená v modrém ručníku a s mokrými vlasy. Vypadaly tmavé, jako by i ona prošla nějakou proměnou.
Lehla si k němu.
Zdvihl ruku a pohladil vlhké pramínky jejích vlasů.
Poprvé ji viděl loni na podzim na Vodníku, starém německém koupališti za nemocnicí. Kapky deště kreslily na hladině drobné kruhy, uprostřed nich stála v mělké vodě světlovlasá dívka v zelené pláštěnce a hnědých holínkách a v ruce držela žábu.
Zastavil se na pěšině a ona se otočila.
Zrudl a odpochodoval.
Den nato ji uviděl ve městě s krásnou černovlasou dívkou. Sledoval, jak si sedají do cukrárny, nenápadně přecházel kolem oken a nakonec to vzdal.
Týden potom se vypravil na Excalibur. Kino bylo vyprodané, mezi posledními vkročila do první řady Kristýna s jedním místním nafoukaným blbečkem. Ale sedla si dvě sedadla od něj a Michal se celý film utěšoval, že možná jen vešli zároveň.
Po filmu ji hledal ve stejné mlze, jaká padala na rytíře krále Artuše, ale našel jen rozmazaná světla aut. Zklamaně se vydal domů, a když vcházel na náměstí, ve světle pouliční lampy spatřil na okamžik pár kroků před sebou její siluetu.
Co dělá žába?
Jaká žába?
Ta, cos jí chytla na Vodníku.
Je na obraze.
Mohl bych ho vidět?
Ne.
Na sobě měla dlouhý černý kabát s kapucí, takže měl pocit, že mluví s duchem, ale mlel páté přes deváté, samozřejmě o malování.
A teď se z kukly černého kabátu vylouplo krásné nahé tělo.
Batikované šaty s bílým sluncem, krémově světlé kalhotky a bílá podprsenka ve tvaru motýla ležely složené na židli. Cítil vůni její kůže, i když ne tak ostře jako před dvěma minutami.
Do pokoje znovu vlétla vosa a zamířila ke stolku s fotografií černovlasé dívky, se kterou ji viděl tehdy v cukrárně.
„Kdo to je?“
„Petra, moje sestřenice z Prahy. Líbí se ti?“
„Je ti něčím podobná.“
„A čím?“
„Asi tím šíleným výrazem.“
„Dneska se mi zdálo, že zase spím u nich doma, jako na přijímačkách. Měl jsi někdy kamaráda, kterýmu jsi mohl říkat všechno?“
„Jo, Radka.“
„Toho, co bydlel tam u vás nad tratí a emigroval?“
„Jo.“
„Víš, kde skončil?“
„Někde u El Pasa. Už mi nepíše, ví, že to nemá cenu.“
„Zdá se ti o něm někdy?“
„Už ne.“
„To je smutný.“
Pod schodištěm se rozdrnčel telefon.
„Někdo zas shání tátu,“ pronesla a oba poslouchali, jak zvonění utichá.
„Nevíš, jestli si včera půjčil moje auto?“
„Nevím.“
„Říkal, že mu budeš pomáhat s cihlama.“
„Jo, ale včera přišel pozdě a ráno odjížděl hodně brzo.“
Dole u dveří se ozval zvonek.
„To je von! Táta!“ Kristýna vyskočila nahá z postele a Michal se doplížil k oknu.
„To je jenom pošťačka,“ pronesl, aby ji uklidnil, ale docílil pravého opaku.
„Dopis ze školy! Zdrž ji nějak!“ Kristýna se vrhla po oblečení a pečlivě složená hromádka se zřítila na koberec.
„Nemůžu! Jsem nahatej!“
„Tak se vobleč!“
„To nestíhám! Hele, háže do kaslíku oznámení. A jde pryč.“
„Kam?“
„K náměstí.“
„To je dobrý, nechá mi ho u sousedky.“ Kristýna si sedla do křesla a najednou řekla schlíple: „Stejně mě nevemou.“
„Vemou, máš talent a skvělej kádrovej profil.“ Dal jí pusu a sáhl na prso. Plácla ho přes ruku.
„Tak v půl třetí na nádraží?“
„Jo.“
Na schodech slyšel, jak si v koupelně pustila sprchu a dole v obýváku se obrátil ke knihovně, za jejímž sklem se lesklo pár fotek.
Na té svatební působil Sejkora překvapivě přitažlivě, hřmotný chlap s hrudníkem tak obrovským, jako by se nadechoval, zatímco jeho žena se vedle něj nějak ztrácela. Vrátil ji na místo a sáhl po té, co stála v rámečku na parapetu.
U motorek opřených o zeď vesnické hospody postávalo šest mužů v zablácených kožených bundách a s kelímky v ruce.
Jeden z nich byl Michalův táta. Hlavu měl otočenou ke dveřím hospody, jako by se díval, kdo vyjde. Vedle něj stáli dva muži a ten další – to Michal poznal jen díky svatební fotografii – byl Sejkora.
Na kraji objevil Otu, svého šéfa, a když se podíval zblízka, poznal v muži vedle něj Leška.
Dva zbylé ještě neznal.
Opatrně vytáhl fotku z rámečku a všiml si, že na druhé straně stálo tužkou napsané jediné slovo: Lomcovák.
Strčil ji do kapsy a jako zloděj se vykradl ven.