Společenský odpad

Sejkora došel k autu před nemocnicí v okamžiku, kdy se k popelnicím vypravil s papírovými krabicemi Vrabec. Na sobě měl lesácký kabát, světle zelenou košili a kanady. Chodíval se Sejkorou do školy, jeho táta je učíval zeměpis a tělocvik.

„Slyšel jsi, že s Randákem je to špatný? Trefil ho šlak,“ pronesl Sejkora, protože i starý Vrabec psal – jako snad každý učitel vlastivědy – do okresních novin o historii vesnic v okolí.

„To mě mrzí,“ řekl Vrabec odměřeně.

„Byla máma včera doma?“

„Jo. Proč se ptáš?“

„Potřebuju vědět, kdo viděl kopat lidi od kanalizací.“

„Ty se tam flákaj každej den. Když vidím lůzu, jako je Podruh a Čáryfuk, kudla se mi votvírá v kapse.“

„Viděls tam včera i Michala?“

„Ne, ale byl u mě dneska ráno.“

„Co chtěl?“

„Přišel vodečíst vodoměr.“

„Neříkal, kam půjde?“

„Ne.“

„A kde je máma?“

„Vodvez jsem ji na chatu, má sem přijet bagr, chci vyházet všechny starý krámy, ale s ní by to nešlo.“

„Ty sis domluvil bagristu?“

„Jo, ale vypadá to, že spíš chytnu nějakýho pytláka než toho vejtahu.“

„Brnkni mi, kdyby přijel.“

„Proč?“

„Rozpadá se mi zídka na zahradě.“

„Lampasáci tě vypekli?“

„Čekají na náhradní díly.“ S bagrem od spojů nemohl Sejkora počítat a z lesáckého teklo tolik nafty a oleje, že by mu zničil zahradu.

„Michal má nějakej průser?“

„Mohl by mít větší.“

„Prej ho už vykopli ze školy. Nechodí ta troska s tvojí holkou?“

„Chodí.“

„Já jen, že se na něj ráno vyptával takovej kretén.“ Vrabec zdvihl krabici a vysypal ji do kontejneru.

„Vyhazuješ fotky po tátovi?“

„Jo, zbyl z to všeho už jen sajrajt.“ Z druhé krabice vytáhl obrovský slepenec papírů a fotek. „Tohle chtěl dneska vidět Michal, pak to radši vzdal.“

„Ale všechny v takovým stavu nejsou, ne?“

„Ale jsou. Máma už to má v hlavě všechno pomotaný.“

„Chlapi v hospodě říkali, že táta měl prej ve sbírce fotku chlápka, co zapálil schwarzenberskej pivovar.“

„Hele, a kdyby tam byla, šel bys po něm a chytil ho?“

Sejkora neodpověděl. „Píšeš ještě články o loveckejch chatách?“

„Na to, co někam napíšeš, si dneska musíš dát velkýho majzla. A víc než půlku historie vyškrtat, je tam moc Němců a Schwarzenbergů.“

„To se přece dá vobejít, ne? Hele, Vodák ze Sušice chtěl vydat knížku vo německejch vesnicích, co je vojáci rozstříleli v prostoru u Stodůlek. Nazval to Historie Stodůlek a přilehlých vesnic. Okamžitě mu to zatrhli a hrozili kriminálem. A tuhle ho potkám a on na mě volá Tak mi to vyšlo! A z kapsy vytáhne knížku Historie Stodůlek a přilehlých vesnic pro příslušníky ČSLA.“

„Nejsem kolaborant,“ ohradil se Vrabec.

„Jsi jedinej, kdo si to pamatuje, a musíš to předat dál, to přece není kolaborantství.“

„Ne za takovou cenu.“

„Za jakou?“ zeptal se Sejkora, ale zarazil se, protože po osmašedesátém se přesně kvůli tomuhle rozhádal i s ostatními.

Vrabec vhodil do kontejneru poslední igelitovou tašku, ze které vyčnívala rytina vimperského zámku, a Sejkorovi se sevřelo srdce – jako by přímo před jeho očima jeho bývalý kamarád zašlapával do země jejich rodné město.

„Tvůj táta by to nikdy neničil. Můj táta taky ne.“

„Tobě se to mluví.“

„Jak to myslíš?“

„Každej si musí dávat bacha, akorát ty ne.“

„Kdybys věděl, kamaráde, kdo po mně jde, tak bys mi nevěřil.“

„To máš pravdu. Nevěřil. A my dva už nejsme kamarádi.“

Odbočil od nemocnice ke kasárnám a věděl, že hlavní důvod, proč se nevrací do města, je strach, že se na stanici objeví Modrá bunda nebo podplukovník Kratochvíl.

Projel zatáčkou, kde zabili Michalova tátu, a sjel na lesní cestu, která vedla podél potoka. Kdysi tu jako kluk s dědou chytával ryby, ale od té doby se potůček proměnil v blátivou stoku prosáklou skvrnami oleje z kasáren.

Žluté hlavičky netýkavek byly scvrklé, jako by se bály, že se jich dotkne a vystřelí je do chladného stínu. Vypnul motor a naslouchal šumění potoka. Někde na louce před ním zamečela koza.

Pak se za zdí kasáren rozeřvaly motory tanků a obrněných vozidel. Když sem chodíval s tátou a s dědou, kasárna ještě nestála, po lese běhaly lišky a v korunách zpívali drozdi.

Vyjel do ostrého slunce, a když míjel bránu rozpadajícího se statku, který na počest zpívajících drozdů nazvali Němci Drosselhof, česky Drozdí dvůr, spatřil na jasně modrém nebi tečku snášející se k zemi a odbočil k louce, na kterou přistávalo práškovací letadlo.

Vedral byl zamlada stejný dobrodruh jako Mathias Rust, jen se na rozdíl od německého pilota nesnažil svět změnit ilegálními přelety železné opony, ale vývrtkami, výkruty a piruetami, za které sbíral poháry po celé Evropě. Teď to byl tlustý šedivý chlap, který žvýkal tabák a velké plivance prskal všude kolem sebe, jako by svět bez přestání práškoval.

„Jasně že mám povolení lítat, ale nevím kde,“ uklidňoval Sejkoru.

„Neměl jsi nějakou nehodu?“

„Myslíš, že jsem nějakej blbej ajznboňák, co to napálí do prvního vodstavenýho vagonu?“

„Lítáš nízko nad silnicí a vohrožuješ auta.“

„A tuhle kravinu jsi slyšel kde?“

„Přišlo anonymní udání.“

„Tak ho psal nějakej korunovanej vůl, kterýho si najdu, podám a eště mu řeknu, žes to na něj prásk.“

Práškovací letadlo vypadalo mnohem menší, než si Sejkora představoval. Zdálo se sešroubované z mnoha drobných dílů a Sejkoru napadlo, že už konečně chápe, proč Kristýna už v první třídě musela přečíst knížku O letadélku Káněti – měla se připravit na to, že jí celý život bude na hlavu padat práškovací sajrajt.

A tahle kovová nestvůra nalétávala na jeho auto, když ho řídila jeho dcera.

„Čím se práškuje?“

„Já ani nevím. Za tamhletu nádrž přidělaj eště jednu na chemikálie, vejde se tam 700 litrů, říká se jí kotel.“

„To si neplníš sám?“

„Víš, co je to za sajrajt? Na poslední chvíli seženou mukla, co se vrátil z basy, nebo Cikána, kterýmu naslibujou hory doly. Přiveze se to v pytlech, voni to do kotle nasypou, a kdo se toho svinstva nadechne, do večera vykašle plíce.“

„A to letadlo je vodkaď?“

„Svazarm Strunkovice. Za chvíli se tenhle raketoplán rozpadne, tak si kvůli němu nedělej vrásky.“

„Lítáš jenom ty?“

Vedral na něho zamžoural.

„Jo. Kdo jinej jako?“

Ta odpověď se Sejkorovi nezdála. Vedrala znal, věděl, že dokáže dřít jak kůň šestnáct hodin denně dva týdny za sebou, jenže taky nemá problém čtyři pět dní vypustit a pořádně se zlít.

Ale právě proto, že ho znal, věděl, že sám od sebe nikoho nepráskne.

K hotelu Vltava couval lesklý západoněmecký autobus, který z chodníku sledovali dva mladíci v džínových bundách. Chystali se vekslovat nebo sbírat vyhozené plechovky, se kterými se šmelilo natolik, že už přišly instrukce nařizující hlídat odpad po turistech ze Západu.

Ulici k řezníkovi přecházela Michalova máma, která s nimi tehdy občas také chodila do Hvězdy na kulečník a bývala krásná, veselá a vtipná.

Sejkora si představil, jak vedle ní zastavuje.

Blanko, nechceš svézt?

To je dobrý, to dojdu.

Víš, já jsem rád, že Michal chodí s naší Kristýnou.

Aspoň někdo.

Vzpomněl si na tmavé vlhké domy na svahu pod tratí, kde žila a z nichž už všichni radši utekli, zůstali jenom starý Hojs a ona.

Co kdyby Rusové zabili tátu mně? Skončil bych u lesů nebo u kanalizací a chlastal jako Podruh.

Michal to ale zvládal.

Je to skvělej kluk, napadlo Sejkoru najednou.

Měl bych zastavit a říct jí, že na sebe vzal Kristýninu bouračku a že jsem rád, že dokázala sama vychovat tak správného kluka.

Jenže to nějak nešlo.

Přidal plyn.

V úzké uličce k náměstí spatřil Štěpána Smutného, místního diskžokeje, jak zamyká a s igelitkou gramodesek pašovaných ze Západu míří na Vodník, dějiště noční diskotéky. Za ním kráčel Podruh zabalený v červené průsvitné vlajce, kterou nejspíš serval z nějakého stožáru, následovaný Čáryfukem a Bihárym, a Sejkoru napadlo, že se jim estébáci můžou posmívat, jak chtějí, ale právě tohle jsou skuteční Vimperáci, potomci prvních poválečných dosídlenců.

Tihle lidi sem přišli a jsou tu spokojení – a pamatuj si, nikoho jinýho sem nedostaneš, tak je ber za vlastní, řekl mu jednou táta.

Podruh a jeho parta mu také připomněli, že se musí domluvit s Michalem, a tak odbočil k základně ztroskotanců, k místnímu středisku Jihočeských vodovodů a kanalizací.

Ota nikdy nebyl v KSČ. Když mu nabídli místo šéfa okresního střediska vodovodů v Prachaticích, odmítl s tím, že má tři malé děti a nestihl by žádnou schůzi. Sejkorovi bylo jasné, že ho čeká další setkání s bývalým kamarádem, který si stejně jako Vrabec myslí, že se z něho stal kolaborant.

Vedle plechových sudů ho u vchodu přivítala nedopitá lahev modrého bolsu a papírové tácky, na kterých hodovaly vosy. Pod kohoutkem stála gumová holínka a v ní zely dva kulaté otvory.

Co tu ti blbouni vyváděj?

„Dlouhos tu nebyl,“ přivítal ho Ota.

„Tak ty na starý kolena nasáváš bols.“

„Podruh prodal barák.“

„Tos mu to nemohl zatrhnout?“

„Nějak jsem to nestihl.“

„To bys teda měl.“

„Proč?“

„Možná to udělal schválně.“

„Jasně že to udělal schválně. Nebo ty myslíš, že ho k tomu donutili imperialisti?“

„Slavit měl až po Setkání mládeže. Teď se sem sjede lůza z Nišo­vic.“

„Lůza se sem sjede z celý republiky, tak to neházej na nišovický.“

„Když tak ty krámy aspoň schovej – špinavý holínky, co páchnou po bolsu? To je někdo prostřílel?“

„Já nevím, jsou po Bačovi.“

„Ty tady někde toho čobola schováváš?“

„Já Baču dvacet let neviděl. Zato tu byl kretén v modrý bundě, co tu šmejdil v osmdesátým. Chcete na Michala něco hodit?“

„Víš, kde je?“

„Odečítá vodoměry nahoře u nemocnice.“

„Kdy se vrátí?“

„Nevím.“

„Potřebuju s ním mluvit.“

„Já mu vyřídím, žes tu byl.“

„Hele, nedal bys mi aspoň číslo na vašeho bagristu?“

Ota napsal číslo na kus novin a Sejkora si všiml výstřižků, které ležely na stole.

„Co to je?“

„Něco pro Michala.“

„Kdo to přinesl?“

„Já nevím, někdo to sem dal.“

„Teď jsem viděl Hanku Crhovou. To máš vod ní?“

„Kdepak Hanka, co by tu dělala?“

Sejkora se nahnul nad papíry. „Tys to nečetl?“

„Myslíš, že umím anglicky?“

Z výstřižku si dokázal přeložit jen pár slov: Queen Elisabeth. Prince Charles, Prince William… Goodyear Trophy, 2nd September 1968 a Death on the plane.

„Ty tomu rozumíš?“

„Ne, a je to pro Michala. Co si vůbec myslíš vo tom, jak umřel Ruda? Mně to už dlouho vrtá v hlavě. Proč tam nahoru tenkrát vůbec jel?“

„Já nevím, ale vsadím se, že ti tyhle nesmysly vtlouká do hlavy Michal. Nechceš ho z týhle šaškárny radši vyhodit?“

„Do vojny ho tu nechám.“

„A po vojně? Nemůže se tady zazdít.“

„Vemu ho zpátky, leda kdyby mu teklo do bot.“

„Lidem jako von poteče do bot pořád.“

„Díky kolaborantům jako seš ty.“

„Jasně. Já můžu za jeho průsery.“

Na stole zazvonil telefon. Ota sáhl po sluchátku a řekl:

„Jo, je tady. To je pro tebe. Kaňka.“ Podal sluchátko Sejkorovi.

„Rychle přijeďte!“ křičel Kaňka. „Dorazil Vasil Mohorita. Pra­chatický jsou bez sebe radostí, že vás vynechali.

Jsou na štábu a už začali!“