Šeptající korálky

Když Kristýna jako dítě kreslila u strejdy, oblohu vždycky posela hvězdami, přestože v Praze na nočním nebi žádné nesvítily. A když pak Petra přijela do Vimperka, večer co večer vyhlížely z balkonu na nekonečné šumavské nebe poseté zářícími hvězdami.

Kristýna už dvakrát stiskla tlačítko výtahu, ale ten trčel někde nahoře.

Kdybych si aspoň vzala cigarety, napadlo ji, a vydala se po temném schodišti paneláku ozářeném blikajícími světly.

Strejda se očima a ústy podobal tátovi, ale měl kudrnatější vlasy a větší pivní břicho, které se mu roztékalo zpod bílého nátělníku až pod pruhované trenýrky. Nohy připomínaly nožičky stolku podpírající těžké akvárium. Od její poslední návštěvy celý opuchl.

„Kristýno? Co tu děláš?“

„Přišla jsem vám něco říct.“

„Tak pojď.“

Kuchyni odděloval korálkový závěs, o kterém teta hodiny nadšeně vykládala, když ho konečně sehnala. Teď korálky cosi zašeptaly, když jimi Kristýna prošla.

V televizi právě běžel pořad o politice, za moderátorem visela ohromná fotografie Michaila Gorbačova. A na stolku před televizí stála lahev myslivecké.

Tady seděla Petra a smála se, když se jí u snídaně rozteklo vajíčko.

Třeba tu už nikdy sedět nebude.

„Přivez tě táta?“

„Přijela jsem stopem.“

Už za deset minut jí zastavil mladík a pozval na oběd do zlešické hospody. Navrhl, aby pro něho malovala orchestriony, protože má adresy všech členů fanklubu místního orchestrionu.

Takže máme přes sto potenciálních zákazníků.

Kristýna namítla, že stroje nemaluje, ale vzal si její telefonní číslo a vnutil jí svoje s tím, že ji zaměstná jako brigádnici a za každý obraz jí dá dva tisíce. Ta nabídka jí připadala stejně neskutečná jako kuchyně pražského paneláku, kde za okny nesvítí hvězdy, ale světla jiných bytů a v nich jsou jasně vidět lidé podobní přeludům.

„Teta tu není?“

„Jela na pár dní k příbuznejm.“ Strejda si těžce vzdychl. „Je toho na nás nějak moc. Dáš si něco k pití?“

„Ne, děkuju.“

„Ani něco k jídlu, rybičky nebo paštiku?“

„Ne, vážně ne.“ V prosklené stěně stály fotky z dovolené, strejda, teta a Petra na Lipně, a na zdi proti ní visel obrázek, který malovala Petra – obrovská hnědá želva v červeném písku.

„Napsala mi Petra.“

„Vážně?“

„Jo. Oba vás má ráda a bude studovat němčinu.“

„V Ramsteinu? Ona tam chce zůstat!?“

Kristýna přikývla.

„Máš ten dopis tady?“

„Ne, jela jsem dost narychlo.“

„Jo, asi by nebylo bezpečný tahat ho s sebou. Ví táta, že jsi tady?“

„Ne.“

„Říkala Petra někdy, proč utekla?“

„Ne,“ zalhala.

„Tady měla všechno. Voják bundeswehru. My se z toho už nevzpamatujem.“ Na své nevzpamatování si nalil panáka myslivecké. „Nedáš si taky?“

„Děkuju, ale ne.“

„Víš, kdy se Petra změnila? Když se od vás vrátila z prázdnin.“ Napil se. „To už nepude spravit. Vona nemá tátu u VB, co za ni všechno vyžehlí. Volám mu, že se mi ztratila dcera, a víš, co mi řekne? Že má fofr, protože musí na poradu!“

„Táta toho má nad hlavu. Je u nás Mohorita,“ namítla, protože byla zvyklá tátu bránit.

„My nejsme ani ve straně. Jsme jen normální lidi, co se před tím svinstvem chtějí schovat a nějak přežít. Byli jsme rodina, všechno nám fungovalo. Vidíš tamhletu fotku? Víš vůbec, jak jsem se seznámil s tetou?“

„Ne.“

„Na hasičským bále. Poprosil jsem ji o tanec, sevřel v náručí a řekl, že ji už nikdy nepustím. Ale tenhle tejden to skončilo. Petra nás podrazila. Teď už rodina nejsme a nikdy nebudem.“

„Mně je to vážně moc líto.“

„Jo. Tý vaší skvělý famílii se už nikdy nevyrovnáme,“ vzdychl si a znovu se napil. „Napadlo tě někdy, co je vaše rodina zač?“ Došel ke knihovně, sáhl po fotoalbu a podal jí pohlednici s vimperským zámkem. „Tvoje máma se s tetou kamarádila, tohle jí tenkrát poslala.“

Kristýna pohlednici otočila a poznala mámino písmo:

10. srpna 1968

ahoj Hani

jsem poprvé ve Vimperku

je to tady pořádně divoký

to bys nevěřila

máničky, muzika

a šílený bylinný víno, co pije prezident

škoda že tu nejsi

ahoj

Eva

„Co to znamená?“

„Dej si to dohromady a pochopíš, co jste za rodinu, a jak je tvůj táta zákeřnej,“ rozesmál se. „Jo. Zákeřnej. Víš vůbec vo tý fotce?“

„Vo jaký fotce?“

„Jednou si z něj jeho kamarád udělal takovou legraci.“

„Jakou?“

„Tak ty to nevíš. To je vážně dobrý.“ Hodil do sebe panáka a ze stolu vytáhl černobílou fotografii.

„Podívej se sama.“

Kristýna sáhla po fotce a cítila, jak jí buší srdce.

Na fotce byl roh hotelu Zlatá hvězda, obrovský pámelník a zeď základní školy československo-sovětského přátelství, do které chodila.

„Ale na tý fotce nikdo není.“

„Přesně. Ty vůbec nechápeš, jak ti lžou!“

Vstala.

„Asi radši půjdu.“

„Jasně, jen si jdi. Vrať se do tý svý prolhaný šťastný rodiny.“

Korálky za ní cosi znovu zašeptaly. S pohlednicí a fotkou vyšla do setmělé chodby, v níž blikalo jen světélko podobné plamínkům cigaret, které kouřívaly s Petrou, když vysedávaly na balkoně jejich nádherného domu a dívaly se na nekonečnou oblohu plnou zářících hvězd.