Epilog

konec září 1987

Na povolávacím rozkaze Michala nejvíc zaujalo slovo odvedenec_._

Bylo tak dokonale výstižné, že se tak okamžitě cítil.

Jeho kůže byla kůže odvedence. Jeho myšlenky byly myšlenky odvedence.

Jeho budoucnost byla budoucnost odvedence.

V podvečerním slunci se jako duchové vkrádaly stíny na pastvinu u opuštěné silnice nad Drosselhofem. Křižák dál strážil pavučinu, pomníček, v jehož středu se chycený zežloutlý březový lístek chvěl jako plamínek zádušní svíčky.

Na pařez pod něj postavil Michal lahev šumavského.

Co bude dělat, až se vrátí z vojny?

Nedokázal nad tím přemýšlet, v hlavě mu neustále bušila píseň Visacího zámku:

Nemáš šanci ani za mák
Když ti přijde povolávák

Opak poezie Karla Šiktance, ve které je svět krásný právě tím, že v každém okamžiku končí a znovu začíná, a která se tak líbila Kristýně.

Celý srpen se s ní neviděl, jezdila do Zlešic malovat orchestriony, zatímco on se po nocích ploužil v kanálech. A pak jí přišel dopis, který už nečekala; děkanát pedagogické fakulty v Plzni, který Michala na jaře vyhodil, ji kvůli jejímu mimořádnému výtvarnému nadání_,_ jak stálo v rozhodnutí o odvolání, přijal.

Na začátku září odjela se školou na chmel, nesl jí batoh na nádraží, vyptávala se, jak se seznámili jeho rodiče, takže vyprávěl, jak si táta na motorce rozbil hlavu, jak mu ji máma v nemocnici obvazovala a pak mu nějaký pacient na vedlejší posteli prozradil: Víš, že to je jediná sestřička, se kterou tady nikdo ještě nechodí? A táta ji po propuštění z nemocnice pozval do kina, dávali West Side Story, muzikál se jim nelíbil, a tak se v půlce filmu zvedli a vydali se na procházku, táta stál na zámeckých hradbách, rozhazoval rukama a vykládal, kde by chtěl bydlet…

Na nádraží si Michal s Kristýnou slíbili, že si budou psát. To už Michal od Bači věděl, že Sejkora začal stavět dlouho před srpnem 1968, a byl rád, že ho před Kristýnou nikdy neobvinil.

Možná jediný způsob, jak zjistit, co se tenkrát stalo, bylo vypátrat, kdo si u nemocnice pořídil pozemek těsně po tom, co táta umřel.

Ale do toho se pustí, až se vrátí z vojny. A musí být opatrný, aby tím nepotopil nikoho z těch, kdo mu chtěli pomoct.

Na Drosselhofu zamečela koza a Michal se otočil k lesu, protože jeden svůj život prožil právě tady. Na pařezu čekala lahev šumavského, jediná naděje odvedence, který se modlí, aby ho byliny zavedly do pralesa pod Boubínem.

Byl bloud, potřeboval bloudit.

Na nebi vyplul měsíc a světlo dne se vytratilo z mezer mezi stromy. Nad ohradou se objevil první netopýr a daleko v údolí zahoukal vlak, aby Michalovi připomněl, že zítra vyráží k železničnímu vojsku.

Smrky zašuměly a ohnuly se, jako by mu rozuměly.

Jejich špičky stály proti němu, nepravidelné kontury ořezávající nebesa, hrbolaté čáry, které se vždycky táhnou k hranici, ke svobodě, do jiného světa…

„Tak vidíš, tati, jdu na vojnu,“ pronesl do tmy a sáhl po lahvi dvaceti dvou šumavských bylin, aby s nimi oklikou přes hluboké lesy vykročil k nekonečné rovině.

Úryvky básně Karla Šiktance pocházejí ze sbírky Adam a Eva (Československý spisovatel, Praha 1990),

autorem textu písně To máme mládež je Eduard Krečmar,

autorem textu písně skupiny Neurocabaret Mládež se chce bavit je Jaromír Trachta Štoural.