Zářivé plameny
První ze čtyř vlhkých temných domů, kterými město končilo a ustupovalo lesu, patříval rodičům Michalova kamaráda Radka, v druhém bydlíval Vrabec a nad oběma domy stálo hospodářství starého Hojse. Když se Hojsa opil, porážel motorovkou stromy, takže měli strach, že jim nějaký smrk spadne na hlavu. Možná i kvůli věčnému randálu Vrabec dům prodal a Radkův táta emigroval. Oba domy teď patřily Pražákům, kteří tu trávili prázdniny, a Michalovi vždycky cestou domů připadalo, že je všichni navěky opustili.
„Neměl bys tolik pít,“ uvítala ho máma.
Zapomněl, že je neděle a máma je doma. Chtěl volat Kristýně, jenže telefon byl na chodbě a máma by poslouchala, nešťastná, že pořád chodí s dcerou esenbáka.
Ale možná s ní už nechodí a konečně tím udělá mámě radost.
„Vypadáš hrozně. Jestli jsi seděl v hospodě celou noc…“
Nechtěl vykládat, kde seděl celou noc.
„Odkud máme tu letadlovou loď?“
„Jakou loď?“
„Tu, co mi dal táta.“
„Z hračkárny.“
„Tahle se v hračkárně neprodávala, mami. Je ze západního Německa.“
„Je z hračkárny, můžeš se zeptat paní Urbanový. Znáš ji, ne?“
Přikývl, paní Urbanovou, která prodávala v hračkářství, znal.
„Jo, ale co z toho plyne…?“ Zarazil se. Vyslýchá ji stejně, jako ho před pár hodinami vyslýchal tlustý estébák. „Chtěl táta stavět?“
„Ne.“
„Kde si chtěl pořídit pozemek?“
„Žádnej pozemek nechtěl.“
„Nechtěl stavět u stadionu?“ Rozhodl se, že nezačne nemocnicí. Možná se u výslechů něco naučil, a i proto se hanbou propadal do země.
„U stadionu bydlí jen hokejisti.“
„Nebylo to u nemocnice?“
Na okamžik zaváhala. „Tam staví jen doktoři a ti, co si nabalili sestry.“
„Proč mi to neřekneš rovnou?“
„Až přestaneš pít a vrátíš se na vysokou školu, tak ti to řeknu.“
„Bylo to u nemocnice, viď?“
„Rozejdi se s tou holkou.“
„Mami, já půjdu na vojnu.“
„Kdy?“
„V říjnu. K železničnímu vojsku do Pohořelic. Vidíš, říkám ti, co jsem se dozvěděl. Táta měl na Sejkoru nějakou fotku, že jo? Co to bylo za fotku? Nevydíral ho nějak?“
„V troubě máš šunkofleky, vem si k nim okurky,“ řekla a on měl strach, že ji zase uvidí plakat.
Vedle magnetofonu ležela demokazeta Neurocabaretu. Měl by si ji zase poslechnout, aby si při tahání pražců měl s Kotlíkem o čem povídat.
Hlava se mu po šumavském trochu točila a před očima se objevila fotka s Lojzou.
Proč ho sebrali, když nic neudělal? Proč ho nechali jít?
K čemu celý ten tyátr?
Třeba někoho kryjou.
Ale jestli někoho kryjou, je to někdo, koho zná a koho znají i oni.
Ukazovali mu fotku muže s Václavem Havlem.
Víš, kdo to je?
Ne.
Má tvoje auto.
Auto přece půjčoval Sejkorovi.
Čepice, která Davidovi spadla z hlavy, nevypadala úplně jako ta na fotce.
Co z toho vyplývá, zeptal se estébácký hlas nastěhovaný do jeho mozku.
Jel Sejkora ve čtvrtek odpoledne jeho autem? A co to říkal Kristýně?
Najednou si Michal vzpomněl: říkal, že s ním bude večer skládat cihly.
Byly na fotce nějaké cihly? Nevzpomínal si, i když dvůr vypadal jako staveniště.
Mohl být chlap na fotce s Václavem Havlem Sejkora?
Jaký by to dávalo smysl?
Snad jen ten, že se Sejkora maskuje, aby pronikl k Havlovi.
Je estébák.
Pomstil se tátovi za nějakou fotku a vyfoukl mu pozemek.
A jeho žena je zdravotní sestra. Místo u nemocnice se mu hodilo. Možná pozemek potřeboval, aby ji tu vůbec udržel.
Tak zvedl sluchátko a zavolal tátovi, aby přijel na Drosselhof.
A teď se to snaží vyretušovat a pomáhá mu s tím celá ta estébácká banda.
Ale jak to všechno dokáže?