Veřejný postoj
Roh ulice zatarasilo rogalo, které místní svazáci táhli na náměstí na zádech. Původně chtěli vyletět ze zámku a přistát až na náměstí, ale Sejkora to z bezpečnostních důvodů zatrhl.
Usedl k psacímu stroji, aby sepsal hlášení o včerejších výrocích soudruha Mohority.
Možná ho Prachatičtí chtějí jen vyhecovat, když ho Borovec doporučil jako šéfa stanice.
Jenže Modrá bunda doopravdy zuřil.
A je tu ta fotka dívenky se skateboardem.
Co po něm chtějí?
Vasil Mohorita byl přece podle Kaňky ráno na stanici a v optimistické náladě odešel do stanového městečka na Vodník, aby nasál atmosféru a připravil si projev.
„Tu bednu šumavskýho jsem Mohoritovi už nesháněl,“ hlásil mu Kaňka.
„Proč ne?“
„Voni vám to neřekli?“
„Ne.“
„S Mohoritou je konec.“
„Jak to myslíš?“
„Ráno si chtěl prohlídnout stanový městečko, a když se procházel osadou Prachatice, vylez ze stanu kluk a pozvracel mu boty a kalhoty. Mohoritu chytil rapl a neskutečně ho seřval. Bylo u toho asi dvacet svazáků a rychle se to rozkřiklo.“
„Kde je Mohorita teď?“
„Prej se složil a zdrhnul.“
„A ten kluk?“
„Hledaj ho Prachatický – ve stanu po něm zbyla akorát nedopitá flaška šumavskýho. A víte, co vyvedl Podruh?“
Do kanceláře bez zaklepání vstoupil Modrá bunda a Sejkora se okamžitě postavil do pozoru: „To hlášení jsem ještě nedodělal. Já…“
„Na hlášení se vykašli, soudruhu. Došlo k naprostému průlomu.“ Modrá bunda počkal, až Kaňka vycouvá z kanceláře, vytáhl z kapsy fotografii a Sejkora cítil, jak se mu bolavý žaludek svírá strachy.
Jenže na obrázku nestál ve své uniformě s mladičkou svazačkou, byl na ní Michal vedle mladíka u táborového ohně.
„Znáš toho kluka vedle Julia?“
„Ne.“
„David Žák z Prachatic. Syn našeho prachatického disidenta. Jeho táta samozřejmě sedí. My si svoje lidi ohlídat dokážem.“
Náš disident, to zní opravdu hrdě, napadlo Sejkoru.
„Máme důkazy nejen o tom, že pozvracel boty a kalhoty soudruha Mohority, ale i očité svědky toho, co jeho otec provedl na vojenském cvičení Odra–Labe v Polsku.“
„Co provedl?“
„Nebudeš věřit, soudruhu, jak často kráčí děti ve stopách svých otců. Během cvičení v létě 1968 v Polsku pozvracel starý Žák nohy generála Jaruzelského. Máme čtyři svědky z Prachatic, záložáky, kteří jsou ochotni svědčit.
Stalo se to v době, kdy soudruh Jaruzelski nebyl ve vrcholné funkci, stejně jako soudruh Mohorita, a právě z toho můžeme usuzovat na stejný vzorec podvratného chování.“
„Kde je ten David teď?“
„To ještě nevíme. Ale vzpomeň si na kontakt u Lopatků. Vidíš tu čepici?“
Hučka na hlavě Davida Žáka se podobala Sejkorově zednické čepici. David byl navíc stejně vysoký jako on, a kdyby na sebe natáhl bundu od montérek, nejspíš by zezadu vypadali stejně.
„Vsadím se, že náš borec nemá na čtvrtek ve čtyři alibi.“
Sejkora znovu pohlédl na fotku a nesmírně se mu ulevilo. Jakmile do toho zatáhnou někoho, koho chtějí potopit, žádné alibi tomu chudákovi nepomůže.
U Michala si nebyli jistí, protože ho neznají.
Ale David Žák je jejich člověk, odrovnají ho a ještě z vyřizování osobních účtů vyrobí dlouhodobě rozpracovanou tajnou operaci, která jim od ministerstva vnitra vynese mimořádnou pochvalu.
Takže Michal je z obliga. A já taky, došlo Sejkorovi.
„Havlovým plánem bylo zabránit soudruhu Mohoritovi v projevu a znemožnit ho mezi organizovanou mládeží. Havel u Lopatků instruoval Žáka. Disidenti mají z Mohority strach, je mladý a plný energie. Viděl jsi v poslední době Havla?“
Sejkora otevřel ústa a vydal mlhavé „Ne.“
„Ten se nedožije ani příští spartakiády.“ Modrá bunda se spokojeně zachechtal. „Za deset minut se na bezpečnostním štábu sejdem se soudruhy z ministerstva vnitra. Dostaneš instrukce. Na hlášení se vykašli. Přijď včas.“
Sejkora přikývl.
„Kdyby se soudruzi z ministerstva ptali na činnost kolegů z vojenské kontrarozvědky, výrazněji s tebou nespolupracují. V tom si snad rozumíme, ne?“
Sejkora znovu přikývl.
Vchod do lesnické školy byl dnes odemčený. Sejkora došel k zasedací místnosti, ale z přítmí chodby se ozvalo:
„Tam nemůžete.“ Třicetiletý chlap v civilu, kterého tu ještě neviděl, mu zastoupil cestu.
„Já jsem…“
„Vím, kdo jste. Máte počkat tady.“
Sejkora pokrčil rameny a sedl si na lavičku k oknu, kde ležely nové Vimperské aktuality. Ze zvyku nalistoval pátou stranu s rubrikou ZE STANICE VIMPERSKÉ VB.
Hlídka VB zajistila v pondělí 21. května třiadvacetiletého muže, který na chodbě jednoho z panelových domů ukradl dětské kolo, na kterém vrážel do dveří jednotlivých bytů, přičemž vykřikoval protistátní hesla.
V článku nestálo, že panelák postavil Armstav a bydleli v něm jen vojáci z povolání, ani to, jak mladík řval, že ho na vojnu nikdo nedostane, a jestli se s ním rozejde jeho slečna, všechny lampasáky v paneláku pochytá, rozřeže na kousky a rozháže divočákům na Boubíně.
Tohle by si měl přečíst Modrá bunda, aby pochopil, s čím tady bojujeme – se šílenstvím, které tu každého popadne před vojnou. Všichni příliš dobře vědí, že až se vrátí, všechny krásné dcery lampasáků budou pryč, co nejdál od svých věčně ožralých tátů a osamělých ubrečených mám, a žádné jiné holky sem nikdo nedostane – leda by vláda zase zavedla systém umístěnek.
Vrátí se do města duchů a bylinných přeludů, jako jsem se po vojně vrátil já.
Na dvoře vrzly dveře a ze sklepa vyšla uklízečka Lisická s kýblem a koštětem v ruce.
Další případ se odehrál v Zámecké ulici…
V Zámecké bydlí Borovec, napadlo Sejkoru a vyběhl na dvůr.
Dveře za ním bouchly a Lisická se otočila. „To jste vy!? Já včera vůbec nemohla spát! Svazáci nám načurali na záhony, tráva vypadá, jako by na ni nalili bělidlo…“
„Paní Lisická, mluvil jsem s Jirkou Borovcem.“
„Jak je na tom?“
„Bledě.“
„Chudák.“
„Chtěl, abych vás poprosil o klíče, má doma čaj, který mu v nemocnici došel.“
„Čaj?“ řekla nedůvěřivě, protože Borovec pil všechno kromě čaje a kakaa.
„Od dcery.“
„Milena za ním nebyla už třicet let.“
„Poslala ho poštou. Cpou do něj nějakou chemii, dobře se mu po něm spí, uvaří mu ho Maruška Hojsová, sestřička, tu přece znáte…“ Dobrácky se usmál, aby ji přesvědčil, že všechny jeho lži jsou v naprostém pořádku.
„Vyženete vod nás tu verbež?“
„Určitě. Pošlu tam Kaňku.“
Vytáhla svazek šesti klíčů a dva oddělila. „Tendle je vod branky na zahradě a tendle vod baráku. Ale zujte se a všechno vraťte, kde to bylo.“
S klíči se vrátil na chodbu lesnické školy a zpátky na lavičku usedl v okamžiku, kdy z kuchyně vyšel s vajíčkem na tvrdo a kouskem chleba fotograf Viener.
„Už jsi četl noviny?“ prohodil a sedl si vedle Sejkory, aniž si všiml tajného v přítmí.
„Ne.“
„Mohorita je v Rudém právu i Mladý frontě na první straně. Z Prahy přijelo osm novinářů. O projevu se bude psát všude.“
Asi tomu nebudeš věřit, napadlo Sejkoru, ale osm novinářů si sbalí tužky a vrátí se do Prahy a celý víkend budou ze všech sil popisovat, jak úžasně pokračuje přestavba, ale neřekl nic, nechtěl Vienerovi kazit iluzi, že bude svědkem chvíle, ve které se přepisují dějiny.
„Neslyšel jsi, jak nahoře u Drosselhofu pobíhal v osmašedesátým německej voják?“
Viener zareagoval jako každý novinář: „Kdo to říkal?“
„To je jedno, kdo to říkal.“
„Tak to jsem teda neslyšel.“
„Někdo to šíří po městě. Ale já ho chytnu,“ dodal Sejkora přesvědčivě pro příslušníka za rohem.
„No,“ prohodil Viener, „na druhou stranu je fakt, že se tam kolem jednadvacátýho srpna motala spousta lidí, Hrabičtí i Vimperáci.“
„Kolem Drosselhofu?“
„Kudlička byl v nemocnici s kýlou, hospodářství zůstalo vopuštěný, kozy, ovce… Lidi, co bydleli poblíž, se báli, že Rusové ta zvířata sežerou.“
„Takže je chtěli sežrat sami?“
„Tak nějak.“
Jenže to nic nevysvětlovalo. Michalův táta by ke kasárnám nejel kvůli ovcím a kozám.
„Můžeš dovnitř, soudruhu,“ ozval se hlas ze tmy, Viener sebou trhl a chleba mu upadl na zem.
U stolu seděli čtyři muži z ministerstva vnitra a Modrá bunda. Po zástupcích SSM, okresu a města nebylo ani památky.
„Tak ty jsi soudruh Sejkora,“ přivítal ho asi šedesátiletý muž v tmavém obleku, který vypadal jako udřený odborář z amerického filmu o bezohledné nesocialistické justici.
„Ano.“
„Krásná akce v krásném městě, viď? Člověk se hned cítí líp, když vidí tolik mládí. A ty jsi také ještě mladý.“
Sejkora se usmál, přikývnul a pomyslel si, že udělal dobře, když se oholil.
„Mluvili jsme se soudruhem Borovcem. Vkládá do tebe velké naděje. To ale neznamená, že můžeš automaticky pomýšlet na služební postup.“
„Já na něj automaticky nepomýšlím.“ Ta věta Sejkorovi vyklouzla z úst, jako když brankáři při prudké střele vypadne z lapačky puk.
„Včera jsi neformálně hovořil se soudruhem Mohoritou.“
„Ano.“
„Co jste probírali?“
Sejkora se uchýlil k mantře, jejíž bezpečí mu už dvě desítky let zaručoval prezident Svoboda: „Soudruh Mohorita se zajímal o dvaadvacet bylin, které…“
„Nevyjadřoval se o rezignaci?“
Sejkora zaváhal.
„Ne. O rezignaci se nevyjadřoval.“
„A nezmiňoval se, že se necítí zralý na politickou práci v terénu?“
„Ne,“ řekl Sejkora po delším zaváhání.
„Chápej nás dobře, soudruhu. Tlak na soudruha generálního tajemníka Gustáva Husáka sílí. Sužuje ho silná cukrovka, šedý zákal, navíc od tragické smrti manželky je na tom psychicky velmi špatně. Žije sám, společensky trpí tím, že byl celý život tak… slovensky autoritativní.“
Sejkora přikývl. Slovenská autoritativnost ve federální stranické mluvě znamenala, že ho Češi svorně potopí.
„A po návštěvě generálního tajemníka ÚV KSSS také víme, že soudruh Gorbačov není zdaleka takový radikál, jak se jeví. Provádět reformy je ošemetné. Vsadit na někoho příliš mladého se nemusí vyplatit. Možná onen ranní incident, ke kterému došlo ve stanovém městečku, umožní soudruhovi Mohoritovi odejít s čistým štítem.“
Sejkora si nebyl jistý, jestli čistý štít není vzhledem k poblitým kalhotám vtip, ale soudruh pokračoval, aniž hnul brvou. „Je pozitivní, že soudruh Mohorita prokázal odvahu vyzkoušet nový přístup, ale bohužel se stal obětí vlastních iluzí a neorganizované mládeže, ačkoli byl varován zde přítomným soudruhem…,“ zarazil se a téměř prozradil jméno Modré bundy, „… nikoli tebou, soudruhu.“
„Naše preventivní instrukce byly jasné,“ přisadil si Modrá bunda. „Existuje zápis ze včerejší schůze, který soudruh Mohorita podepsal.“
„Co dělá soudruh Mohorita teď?“ zeptal se Sejkora.
„To je od tebe moc hezké, že se o soudruha Mohoritu zajímáš. Podle našich informací zhodnotil politickou situaci a rozhodl se Setkání mládeže opustit. Novináři mají samozřejmě otázky. Nejlepší strategie vůči veřejnosti bude, když zmíníš, že s tebou včera soudruh Mohorita při návštěvě místního potravinářského závodu dalekosáhle probíral každodenní práci pro stranu a zmínil se o nedostatku vlastních zkušeností. Rozumíš, soudruhu? Soudruh Jakeš včera vyhodnotil situaci…“
Sejkora přikývl.
Včera chlastal s potenciálním budoucím generálním tajemníkem ÚV KSČ a dnes má pomáhat ho z této potenciální funkce sesadit.
Jeho kariéra strmě stoupá.
Soudruzi čekali na příležitost, která uvolní cestu Jakešovi, a dočkali se – David Žák se ožral šumavským jako zvíře a zazdil reformy.
Za odměnu na něj hodí kontakt s Havlem a pobude si pár let v base.
„Soudruh z ministerstva tě proškolí, jak odpovídat.“
„Rozumím, soudruhu.“
„Nemusíš si bát. Chyť Žáka – a bude po všem.“
„Jistě.“ Sejkora doufal, že se soudruh zmíní o jeho povýšení, ale ten nezúčastněně hleděl z okna.
Zato Modrá bunda se na židli předklonil a jeho oči se zaleskly jako dvě kulky, které si za cíl vybraly Sejkorovy spánky.
„Žáka raději zajistíme my,“ pronesl ledově a Sejkora ulehčeně přikývl.
Nemusí už hnout prstem.
Davida Žáka si ukřižují sami.