Nešikovní pomocníci

Cívka byl na služebně a Sejkora poslouchal, jak zvenku vyřvává rozhlas:

To máme mládež, to máme mládež,
doma řezali je málo, jak se zdálo,
kam to vede, se ptám .__

Znovu zazvonil telefon.

„Lešek,“ ohlásil se mužský hlas.

„Tondo, Kristýna mi říkala, jaks jí pomohl.“

„Prosím tě, to nestojí za řeč.“

„Máš to u mě. Je to auto na kusy?“

„Škoda minimální, hlavně že je holka v pořádku, ne?“

„Můžu se stavit?“

„Přijeď zejtra ráno.“

„Hele, kdo tam u vás lítá s práškovacím letadlem?“

„Nevím.“

„Jak to, že se v Hrabicích práškuje, když je tady tolik lidí?“

„Prej na oslavu Setkání mládeže,“ řekl Lešek a zachechtal se.

„Co je to za blbost?“

„Já nevím. Na starosti to má hlavní agronom. Já říkal, že je to kravina, ale znaj náměstka na ministerstvu, co s nima chodí střílet jeleny, tak jim to prošlo. Stav se zejtra.“

„Tak jo. A díky moc.“

Klíče od Michalova auta ležely pod květináčem u schodů. Sejkora se převlékl do zednických hadrů, na hlavu si narazil zaschlým vápnem pocákanou čepici a vydal se pěšky k parkovišti u nemocnice, kde našel bílé embéčko.

Takový pekáč nečekal.

Chvíli lomcoval klikou a v okamžiku, kdy ho napadlo, že dveře rozkopne, povolily.

Pak si přečetl vzkaz.

Náš frajírek se zapomněl pochlubit, že jeho šunka nestartuje.

Otočil klíčkem a motor naskočil.

Ten cucák ani neví, jak nastartovat, pomyslel si a vyjel z parkoviště.

Do Zdíkova jezdil rád, nebyla to vesnice jako Strážný nebo Horní Vltavice, kde na sebe přivandrovalci z Maďarska vytahovali nože nebo pohraničníci z legrace mlátili čundráky do bezvědomí.

Zdíkovské JZD načerno nepráškovalo, místní nepytlačili, vyšetřovaly se tu nanejvýš vloupačky do chalup, které patřily Pražákům, a těmi se nikdo moc nevzrušoval. A bylo příjemné vjet do obce, kde nebylo nutné udržovat zdání dokonalého pořádku. Před obecním úřadem uhnul na Zadov, minul kostel a u křížku odbočil doleva.

Na rohu ulice parkovala světle zelená simca tak nešikovně, že do ní málem naboural. Starší řidič v tmavé kšiltovce se shýbal u předního kola.

Po obou stranách ulice stály domky s hnědými okenicemi a zahrádkami. Asi uprostřed spatřil šedivý dům, na jehož dvorku stála míchačka, pytle s cementem a rozbouraná zídka. Zabrzdil u něj v okamžiku, kdy z něho vyklopýtal asi čtyřicetiletý muž s knírkem, oblečený v tmavém manšestrovém saku.

Motal se tak, že vkročil přímo před Sejkoru, který strhl volant doprava a uslyšel, jak za ním cosi zapraskalo.

Zapomněl, že má vozík, a narazil s ním do popelnice.

To má ten chuligán za to, že si bez dovolení půjčuje cizí věci.

Vystoupil a prohlédl si naťuklý plech nad levým zadním kolem.

Muž v manšestrovém saku na něj jen beze slova zíral. Sejkora měl pocit, že už ho někde viděl.

„Je tady Milan?“

„Ten nepřijede.“

„A cihly?“

„Vlasto!“ U garáže postávala žena s hnědými kudrnatými vlasy a hezkým obličejem, a Sejkorovi se zdálo, že i ji odněkud zná.

„Pán se ptá na cihly!“

„Já tě neslyším!“ Žena zmizela ve dveřích a Sejkora ucítil nasládlou vůni tuzemáku. Na zídce ležely tácy s vajíčkovými a šunkovými chlebíčky a u míchačky se válela hromádka otlučených cihliček, které určitě nebyly pro něj.

„Pán se ptá, jestli přivezli cihly.“

„Nevím. Ale Vašek to bude vědět. Ten ví vždycky všechno. Vašku!“

Ze zahrady se přišoural nazrzlý človíček s knírkem. V pravé ruce držel cigaretu a nehet měl úplně zahnědlý od nikotinu.

Ulicí projela světlá simca s řidičem v kšiltovce, který pravou rukou řídil a v levé držel foťák.

Co tu fotí, napadlo Sejkoru.

„Vašku, nevíš něco vo cihlách?“

Človíček na Sejkoru zamžoural a zakašlal.

„Cihly, povídáte?“

„Honza vo nich přece musel vědět!“ Vykřikl Sejkora zoufale.

„Honza o cihlách nic neví. Ten ví jen všechno vo lopatkách,“ zasmál se muž a znovu zakašlal.

To si Honza sehnal pomocníky. Co tu ti nemakačenkové dělaj?

Z ulice zatroubila hasičská tatra, které v průjezdu bránilo Sejkorovo embéčko.

„Pakuj se s tím křápem, burane!“ zařval z okénka místní hasič.

Já ti dám burana. Příště ti napařím takovou pokutu, že budeš litovat, že ses narodil ve Zdíkově, sakroval v duchu Sejkora, ale byl tu bez uniformy a cihly byly rozkradené z bývalé německé samoty, takže se mlčky vydal k autu.

Dveře se znovu zasekly.

Stiskl kliku a škubl s ní.

Nasedl, hasičské auto ještě jednou mocně zatroubilo a střecha embéčka se Sejkorovi roztřásla nad hlavou.

V okamžiku, kdy otočil klíčkem, si vzpomněl, že Michalův krám nestartuje.

Ale motor naskočil a Sejkora vycouval z ulice, aniž vyzvedl jedinou cihlu a aniž tušil, že mu tohle setkání obrátí život naruby.