Dobrý náčelník

Prachatické posily postávaly na rohu, aby uzavřely ulice k náměstí, zatímco se chodníky plnily mládežníky zvědavými na projev Vasila Mohority.

Na stole se rozdrnčel telefon.

„Marcela se ztratila. Předloni jsme museli prolézt všechny keře a nakonec se válela s bagristou na hromadě písku u jatek…“ Sejkora pochopil, že volá starý Brůžek, jehož dceru kdysi vezl s Kristýnou na pionýrský tábor. „Já už na to nemám, abych s holí v ruce prolejzal parky po městě, seš esenbák, tak to zařiď.“

„Jasně, spolehni se.“ Brůžkovi před lety utekla žena a Sejkorovi ho bylo vždycky líto.

„Ten bagrista tu někde je. Znáš ho, takovej svalovec, ale řeknu ti, že jestli ho najdu, roztrhnu ho jak hada.“

„Jo, my vo něm slyšeli.“ Sejkora bagristu potřeboval kvůli zahradě. Mohl by ho sebrat a donutit, aby mu rozboural zídku. „Zavolám, jak se něco dozvím,“ řekl a zavěsil.

Teprve když si rodiče začínají lámat hlavu s ratolestmi, Setkání mládeže doopravdy začíná.

Vyhlédl z okna. Už za chvíli se od hotelu Zlatá hvězda vydá slavnostní průvod a bude pokračovat projevem Vasila Mohority na vimperském náměstí.

Z amplionů budou prskat pochodové písně a pionýři a svazáci budou s mávátky a vlajkami před světly televizních kamer hledět k obloze, na které stříbrné stíhačky nakreslí souhvězdí, z nichž se čte budoucnost v zemi, ve které včera znamená okupaci a zítra taky.

A až rozzářený svátek SSM pohasne, promění se Vimperk zase v zapomenutou díru Šumavy, kde se bude chlastat, ničit státní majetek a nadávat na Pražáky a komunisty.

Hned v pondělí se začne šmelit. Naposledy se okamžitě po Setkání mládeže tři zaměstnanci Státních lesů, kteří měli povolenku do hraničního pásma, vydali načerno přes hranici do bavorského Finsterau, kde v supermarketu Kralik Nah Und Gut nakoupili všechno, co místní na mládežnících tak fascinovalo – plesnivé džíny, barevné walkmany, trička s lesklými nápisy a poslední čísla Bravíčka – a načerno to prodávali ve výčepu hotelu Vltava. Během pár minut se před hotelem vytvořila fronta a všechno zboží bylo pryč, než stačily dorazit pořádkové síly.

Telefon znovu zazvonil.

„Jardo,“ ozval se Borovcův sípavý dech.

„Mám přijít?“

„Nikam nechoď.“ Borovec polknul. „Já už se ze špitálu nevrátím. Zavolám Prachatickejm, že stanici povedeš ty. Musíš ale přísahat, že to nepoděláš, jako jsem to podělal já.“

Sejkora se nadechl a do sluchátka pronesl: „Přísahám.“

„Slíběj, že to bude lepší, a ty makáš jak šroub. Za deset let ti řeknou, že to lepší není a že jsme všechno dělali blbě, teda kromě Rusáků a Kubánců, ty dycky dělaj všechno nejlíp, protože maj Fidela a ten přežije všechno, poněvadž se na nějakou perestrojku vykašle.

Budeš dobrej náčelník. Povedeš to jako Castro. Vo nikom lepším nevím.“

„Děkuju…,“ vykoktal Sejkora.

„Jestli mi děkuješ, seš korunovanej vůl. Žena se na tebe vykašle a dcera se za tebe bude stydět. Jedinej, kdo tě bude mít rád, budou Cikáni, protože těm jsme zařídili báječnej svět, ve kterým může Biháry vobrat v kartách kohokoli se mu zachce, a to je socialismus, všichni jsou si rovný, můžou provádět stejný lumpárny jako ti nahoře a to jim ke štěstí stačí…,“ v telefonu se ozval ženský hlas, nejspíš sestry, protože Borovec zařval: „Starýmu esenbákovi seberou i telefon!“ A pak bylo ticho.

Sejkora zavěsil.

Jestli ho nezatknou za kontakt s Václavem Havlem, stanice bude jeho.

„Volal tajemník okresního SSM,“ ozval se Kaňka, který vešel do kanceláře.

„Co chtěl?“

„Máme zavřít Podruha, prej dal flašku šumavskýho svazačkám za to, že se s ním vyfotěj nahoře bez, potom hrál se svazákama z Bardejova karty, nabíd jim deset táců, když jeho a Biháryho porazej, vobral je do jednoho vo svazácký košile, kravaty, odznaky a kalhoty. Na fleku si je na sebe natáhli a dělaj po městě ostudu SSM…“

Sejkora nepřítomně přikyvoval, protože Podruh byl teď nejmenší z jeho starostí.

„Musím na poradu.“

„Prej se bude řešit, jestli svazákům pustěj film vo sídlišti v Praze. To mi řekněte, kdo by jezdil na Šumavu koukat na film o panelákách? Jmenuje se Panelákoviny…“

„Panelstory,“ opravil ho Sejkora.

„Jo, to je vono. Můžu se na něco zeptat?“

„Jasně.“

„Vážně jste chlastal s Mohoritou?“

„Jo.“

„To je něco. Taky jsem vám chtěl říct…,“ kdovíproč zmlkl a zahleděl se na podlahu.

„Cos mi chtěl říct?“

„Vono je to takový blbý.“

„Ale no tak, užs to nakousl.“

„Mám bratránka, co pomáhá dělat fotky.“

„Jaký fotky?“

„Pro Prachatický.“

„Jako pro estébáky?“

„Jo.“

„Pročs mi to neřek?“

„Von jenom zaskakuje za nemocnýho fotografa. Nechce, aby vo tom někdo věděl…“

„No dobře. Co říkal?“

Místo odpovědi vytáhl Kaňka z obálky velkou černobílou fotografii, na které vedle Michala postával ohromný nakrátko ostříhaný kluk s dívenkou v bílé sukénce.

„Tenhle maník z Havlíčkova Brodu kšeftuje s německejma zbraněma a odznakama. Maj na něj celou složku, ale nechávaj ho žít.“

„Sledujou, kdo ho kontaktuje,“ došlo Sejkorovi, který také pochopil, že ať se stane cokoli, Michal půjde ke dnu.

Ani na okamžik ho nevyloučili z okruhu podezřelých. Počkají si, až Vrabcová, Borovec a ostatní umřou, protokol o výslechu v Prachaticích ztopí a Michala ugrilují.

„Je tu ještě jedna fotka,“ začal Kaňka ještě opatrněji než před chvílí, a zrudl. „Ale o tý nikde nemluvte. To mi slibte.“

„Jasně. Slibuju. Ukaž.“

Na fotce stál Sejkora na cestě u svého domu a napřahoval ruku. Dívka se skateboardem na něho vyděšeně zírala.

Nevypadala na dvanáct, ale na deset.

A on vypadal, že se ji snaží chytit.

V žaludku se mu zdvihlo šumavské, plzeň i vodka a ostrá bolest ochromila hruď.

Jestli tohle uvidí Eva…

„Aby bylo jasný, tohle bratranec nefotil. Jenom ho to nechali narychlo vyvolat…“

Mstí se mu za to, že chlastal s Mohoritou, nebo už místo velitele stanice slíbili nějakému známému?

Neměl vykládat o tom, co dokázal táta, protože právě to, že máme být na koho hrdí, nás vždycky odrovná.

Naše krev.

„Buď s bratrancem v kontaktu.“

„Jo. A…“

„A co?“

„Jestli půjdete chlastat s Mohoritou, vezmete mě s sebou?“

„Jo, spolehni se.“

Potom na fotce s dívenkou budeme oba, pomyslel si.

Na zadním sedadle projíždějícího světle modrého trabantu stály dva obrovské demižony s prádelním košem plným lahví doma páleného alkoholu.

Načerno mi tu prodávaj chlast, došlo mu, ale ani nezvedl ruku, aby trabant zastavil.

V hlavě měl fotku s mladičkou svazačkou. Jsou to svině, na to nesmí nikdy zapomenout.

„Nazdar, Jardo. Prej jsi pařil s Mohoritou a budeš náčelník!“ zavolal na něj ze své bílé volhy taxikář Staněk, zaměstnanec městského podniku služeb.

„Možná.“

„Já dycky říkal, že to dotáhneš daleko.“

„Hele, musím na poradu.“

„Jen jdi. A mysli na přestavbu. Všichni si potřebujem vydechnout a trošku vydělat, no řekni sám.“

Sejkora nepřítomně přikývl. Na druhé straně ulice si to rázoval starý Kudlička ve vyžehlené bílé košili a světlých tesilových kalhotách.

I tenhle vopelichanej kozel doufá, že užene nějakou svazáckou mišpuli.

„Sekne ti to,“ prohodil ke Kudličkovi.

„Něco potřebuješ, že jo?“

„Kdo lítal včera s tím práškovacím letadlem?“

„Včera ráno?“

„Jo.“

„Tonda Lešek.“

Sejkora překvapením zůstal s otevřenou pusou.

Ten pacholek mu spravuje auto, které sám rozbil!

Proto po něm nechce ani korunu – protože ho celou dobu vodí za nos.

Na rohu před lesnickou školou se objevil místní fotograf Viener, který nejspíš jako jediný věděl, kde se schází bezpečnostní štáb, a hodlal pořídit portrét Vasila Mohority ještě před projevem. Pak se u vrat téměř srazily dvě škodovky, z té první řval Brůžek:

„Bagrista sedí v hospodě Na Koreji, jestli zjistím, že je s ním Marcela, tak ho zabiju!“ a z druhé vystoupil Modrá bunda a také se na Sejkoru rozkřikl:

„Víš, co se díky tobě stalo soudruhu Mohoritovi?“

„Ne, ale soudruh Mohorita byl dnes ráno na stanici, měl výbornou náladu…“

„Ty nevíš, cos vyvedl, že ne? Já ti řeknu, cos udělal. Ty…“ Namířil Sejkorovi ukazovák na hruď jako dýku. „Ty jsi soudruhu předsedovi poradil, aby se ráno vydal do stanového městečka, aby nasál atmosféru, ty jsi mu doporučil, aby pronesl projev. Ty jsi na sebe včera vzal zodpovědnost. Přiznáváš?“

„Přiznávám,“ řekl automaticky, i když nechápal, co vlastně přiznává.

„Napíšeš podrobné hlášení o tom, co jsi včera probíral se soudruhem Mohoritou. Všechno, co soudruh Mohorita řekl a co si plánoval. Za dvacet minut tě chci i s hlášením vidět na stanici.“

„Provedu. Ale co se stalo?“

„Buď rád, že to nevíš.“ Modrá bunda vstoupil do dveří lesnické školy. „Z toho průseru, do kterýho ses namočil, tě nikdo nevytáhne. Je po všem, rozumíš?!“

Muselo to být něco vážného, takhle rozhořčeně se ti z okresu tvářili vždycky, když bylo nutné na místní hodit něco, co mohlo zničit úplně všechny.

Nejspíš podělal přestavbu.

Její budoucnost zhasla ve Vimperku jako vánoční prskavka a po svátcích se všechno hodí na něj.