Modrý bols

Půdu už Michal prohledal snad stokrát. Dnes ráno našel jen svoji fotku, na které mu bylo asi pět. V černých brýlích a plavkách seděl v písku u dřevěné chatky a po vodě před ním klouzaly vlnky.

Vypadal jako žába, které narostly světlé vlasy a ustaraný obličej.

Na dalším snímku stála skupina ruských vojáků, u fotbalového hřiště je tajně vyfotil místní fotograf Viener.

Zabil tátu někdo z nich?

Možná má v Rusku rodinu a na to, co udělal, už dávno zapomněl. Nebo ho povýšili a včera v Afghánistánu odpráskl pár pastevců jen proto, že po silnici hnali ovce a on neměl na co střílet.

Na dalším snímku se táta ve světlé košili opíral o roh nějakého domu. V podivné posmrtné matematice by mu teď bylo padesát, umřel a neslyšel první desku Dire Straits ani The Wall od Floydů, nevěděl, že naši porazili Rusy v hokeji ani že Američani přistáli na Měsíci a Černobyl vybouchl, aby naplnil dávná proroctví.

Co by říkal, kdyby viděl Kristýnu?

Vrátil fotky do krabice a ze zdi nad schodištěm sundal vlaječky Montreal Canadiens a Toronto Maple Leafs.

Když Michala vyhodili z peďáku, rozvážel na poště balíky s bývalým lampasákem, který od rána do večera vykládal, jakým požehnáním je vojna pro kluka, a tak si Michal radši našel práci u místních vodovodů a kanalizací. Tam nabírali pořád, nikdo se nechtěl po nocích ráchat v blátě. To, co po něm jeho šéf Ota chtěl, bylo, aby ráno v sedm přišel na ranní nebo uprostřed noci vyskočil z postele, natáhl na sebe černý nepromokavý gumový oblek a vlezl do rozkopaných útrob města mezi hovna a krysy.

Práce u vodovodů a kanalizací byla nejpodřadnější prací ve městě. Všichni, co ve středisku pracovali, měli za sebou nejmíň rok v base – Cikán Biháry, recidivista Hanzlíček, Slovák, kterému přezdívali Čáryfuk, a Podruh, který s Michalem chodíval do školy a na všechno vždycky kašlal tak, až se to dalo obdivovat.

Michal měl často pocit, že Otovým úkolem není zásobovat město vodou, ale dohlížet, aby jeho zaměstnanci znovu neskončili v base. Hanzlíčkovi kupoval lístky do kina, aby už ve tři odpoledne nedřepěl v hospodě, Biháryho výplatu posílal jeho ženě, Čáryfukovi opravil střechu baráku a sehnal ovce a Podruhovi se snažil zabránit, aby lacino neprodal domek po dědovi.

Jakmile dnes Michal vkročil do dílny, ucítil pach čehosi ostrého a sladkého, který přebíjel obvyklý smrad bláta a špíny.

„Co to tu tak voní?“ zeptal se Oty, když míjel otevřené dveře kanceláře.

„Modrej bols.“

„Kde ho vzali?“

„Podruh prodal barák, takže se slaví.“

„Kde bude bydlet?“

„Nejspíš tady. Včera ve čtyři měl schůzku u notáře.“

„Proto se zdejchnul, když jsme kopali u nemocnice. Povídal jsem si s paní Vrabcovou, slíbila mi nějaký fotky, a von se vypařil. Kolik dostal?“

„Šedesát tisíc.“

„To je dost málo, ne?“

„Jemu to stačí. Dneska už rozfofroval dva tisíce. Ale ty máš novej úkol. Potřebujem nástěnku.“

„Nástěnku?“

„Jo, jak jsou mladý šťastný, že se můžou zlejt na Setkání mládeže a poblít celý město. Hlavně tam dej, že všichni mladý v našem středisku jsou členové SSM.“

„Tady přece nikdo svazák není, ne?“

Ota se rozesmál a Michalovi došlo, že si z něj střílí.

„Znal jste mýho tátu?“ vypálil, protože ho to naštvalo.

„Jasně že znal. Proč myslíš, že jsi skončil tady?“

„S kým se kamarádil?“

„Co si pamatuju, tak se hodně bavil s Randákem ze Zdíkova.“

„Nemáte na něj náhodou číslo?“

„Je v seznamu. Ale je mu už skoro osmdesát.“

Michal sáhl do montérek a vytáhl svou zamračenou dětskou podobu. „Nevíte, vodkud je tahle fotka?“

„To jsou rekreační chatky tiskárny na Lipně. Táta si tenkrát půjčil klíče a vzal si pár dní dovolený, aby tě naučil plavat. Jenže správce ve fabrice byl vožralej, a když tam táta večer dorazil, klíče nepasovaly do zámku ani u jediný chatičky.“

„A co udělal?“

„Rozhodl se, že jsi už velkej chlap, a že s tebou bude spát venku. To ti bylo tak pět. Zabalil tě do deky a spal s tebou na verandě.“

„To muselo bejt v létě 1968.“

„Jo, asi. Říkal, že ležel na tý verandě vedle tebe a byl šťastnej, protože ses nenastyd. A plavat ses naučil skoro sám. A taky se chlubil, jak seš chytrej a na všechno přijdeš. Tu nástěnku SSM jsi taky skoro prokoukl,“ rozesmál se Ota.

Podruh stál uprostřed dílny s lahví modrého bolsu tak špinavou, že připomínala kus rozbité vodovodní trubky obalené blátem.

Na ponku ležely na papírových táccích chlebíčky se šunkou, sýrem a salámem.

„Vyvaluješ očiska na naše raňajky, čo,“ uvítal ho Čáryfuk. „Ty vieš, kde sa usalašiť!“

„Poď se napít!“ kývl na něj Podruh.

„Dáme partičku?“ zeptal se Biháry.

„On nevie hrať mariáš. Náš Miško je tak slušný chlapec, že verí, že aj Zväz žien založila Panenka Mária.“

Protože v dílně neměli sklenice, lil Podruh bols do plechovek od kompotů, ve kterých skladovali těsnění a v nichž modrý bols připomínal mořský příboj.

„Náš novej koktejl se jmenuje Multicolor.“

„Proč Multicolor?“

„To ti dojde, až budeš zvracet.“

„S čím to mícháte?“ pozastavil se Michal nad modro-krémovou barvou.

„Se šumavským a domácí smetanou.“

„Kde jste vzali smetanu?“

„Jedný bábě v Klášterci jsme vopravili vodovod a vona nám jí dala kýbl. Má dceru v Německu a špajz plnej laskomin. Dej si do toho chobotničku.“

Michal čekal, že chobotnička bude nový koktejl, ale dostal kulatou skleničku s opravdovými mořskými chobotničkami. Vypadaly jako bílé tkaničky, které se zauzlovaly v rybářské síti.

„Půjdeš s náma večer tancovat? Čáryfuk po třiceti letech chlastání zjistil, že existuje disko, a už se hrne mezi svazačky.“

„Čuš, chuj, lebo disko neexistuje tridsať rokov. Keď som bol malý chalan, nikto nediskoval.“

„Napijem se na malého chalana Čáryfuka – z holínek jako bačové!“

Vytáhli z polic staré holínky a seběhli se u Podruha.

„Mne to tečie!“ vykřikl Čáryfuk, kterému bols z holínky stříkal dvěma kulatými dírami.

„Ty vole, ta je snad prostřílená, ne?“

„Hej, veď je to čižma Baču, môjho brata.“

„Tvýho bráchy?“

„On tu robil, je to najmenej dvadsať rokov.“

„A prostřelil si holínku?“

„Nie.“

„Tak mu to někdo našil do nohy?“

„On ich nenosil na nohách.“

„A kde?“

„Priviazané na plecniaku.“

„A co je ten váš plecniak?“

„Krosna.“

„Přivázal si holínky k batohu a pak po sobě nechal střílet?“

„Hej, vraj sa o čosi stavil, a vyhral päťsto korún.“

„Jako vsadil?“

„Hej.“

„A o co?“

„Neviem.“

„A s kým?“

„Tiež neviem. Ani tie peniaze nakoniec nedostal.“

O Čáryfukově bratrovi, kterému místní přezdívali Bača, se vyprávěly legendy. S oblibou s sebou nosil lahev falešných feferonek a sázel se, že je sní na posezení – opravdu ostré byly jen dvě nahoře, které nabízel na ochutnání.

A ve výčepu hotelu Vltava se vsadil, že sežere vlastní hovno s bramborem a se zelím. Nikdo mu nevěřil, vsadil se s chlapy v hospodě a vyhrál deset tisíc, což tenkrát bylo skoro šest měsíčních platů.

Tradovalo se, že z Vimperka musel Bača zdrhnout, protože si začal s manželkou velitele místní esenbácké stanice Borovce a mohl za to, že předseda MNV ve slavnostně ozdobené krabici předal Borovcovi během svatebního obřadu dvacet nemístně flekatých prezervativů.

„Ptal se po tobě chlupatej,“ řekl Podruh.

„Co?“ Michalovi zatrnulo. Někdo v Hrabicích viděl, jak bourali.

„V devět normálně přijela kraksna a v ní taková ta svině chlupatá, co ji poznáš na sto honů.“

„Nebyl to Sejkora?“

„Ne, nikdo místní.“

„Co chtěl?“

„Přemejšlej.“

„Nevím.“

„Abys na mě práskal. Prochlastat vlastní peníze je podle polit­byra protistátní činnost. Nevykládal jsi někde o mejch love?“

„Ne. Na co se eště ptal?“

„Na tvoje embéčko. Že tys ho roztlačil a někoho sejmul?“

„Ne.“

„Taky chtěl vědět, cos dělal včera kolem čtvrtý.“

„Kopal u nemocnice s tebou a Čáryfukem.“

„To máš super alibi.“

„To mám.“

„Přemejšlej, kristepane: byls tam sám, protože já s Čáryfukem zdrhnul.“

„No jo, sakra,“ napadlo Michala. Původně vyrazili všichni tři, ale kolem čtvrté už nejspíš kopal sám. „Ale viděla mě stará Vrabcová.“

„Ta už je senilní a nikdo jí to neuvěří. Hele, já ti vždycky říkal, že se ti každý alibi rozpadne jak krabička vod sirek. Ale neboj, Míšo, my ti budem do báně posílat vánočky, a až vylezeš, zavoláme ti taxíka a pak se zrubem ve Hvězdě. Co budeš dělat dneska?“

„Vodečítat vodoměry.“

„Dám ti dva tisíce dvě stě třicet osm korun, když za mě vodečteš vodoměr u kominíka na náměstí. Je namontovanej na konci sklepa a říkám ti, že všude je to pavučinový mlíko horší než tohle,“ – ukázal na smetanu s bolsem, ze které vyčuhovalo chapadlo chobotničky. „Tady máš dvě stovky, dva tisíce nebo kolik jsem to říkal, zrovna nemám.“

„Dvě stovky stačí.“ Michala potěšilo, že mu z Podruhova baráku taky něco kápne, a složil peníze do kapsy.

„No to ma podrž!“ vykřikl Biháry, který zíral z okna.

„Co je!“

„Tá tvoja parádnica je vonku!“

Chlapi se nahrnuli k voknu.

„Přišla s náma zapít, že je zbouchnutá?“

Od autobusové zastávky přicházela Kristýna oblečená v tom, co si včera chtěla vzít na sebe, než usedla za volant – ve světlých batikovaných šatech, v sandálech a s taštičkou přes rameno.

Michalovi vyrazila dech, stejně jako chlapům v dílně: ještě nikdy se nestalo, že by za ním přišla.