Čerstvé mozky

V hospodě Na Koreji bylo narváno, místní obsadili hospodu, aby ji bránili proti svazákům. Lampasáci se slezli u svého stolu, staří němečtí tiskaři cosi probírali u stolu štamgastů, v rohu mastili karty Cikáni, a Podruh, Čáryfuk a Biháry zabrali stůl u okna, aby viděli na chodník, po kterém proudil nepřetržitý zástup svazáckých krasavic. Hanzlíček dřímal opřený o stěnu a z úst mu tekly sliny, zatím nezbarvené dozelena ani domodra, takže na koktejly ještě nedošlo.

Zato už načali bábovku z šumavského bylinného, což byl rosol uvařený pomocí agarového prášku, sušeného slizu z mořských řas. Vyklopen z bábovkové formy měl stejnou barvu jako víno; zlatohnědou s karmínovým nádechem. Díky lomu světla vytvářel vnitřek dojem obřího kusu narudlého rosolovitého jantaru, který žije vlastním životem, protože se po vyklopení na talířku mírně třásl.

Rosol se kousal a v ústech rozplýval jako dortové želé.

Michal doufal, že bábovku nedostane, jednou byl totiž svědkem, jak si Podruh po dlouhém dni kopání bez oběda strčil kousek té bábovky nalačno do úst, rozžvýkal ho, spolkl, usmál se, prohlásil: A jsem vožralej! a spadl pod stůl. Všichni si mysleli, že pod ním i zůstal, jenže ho našli až za dva dny v lese u Hrabic.

Michala šumavské byliny také už mnohokrát zavedly do hlubokého lesa. Obvykle vyšel z hospody, kolem svítily pouliční lampy, na ulicích parkovala auta a na chodníku se tu a tam motal nějaký opilec – a pak najednou klopýtal v nejhlubším lese na Lipce nebo u Korkusovy Huti.

Naštěstí dnes z bábovek zbývalo na talířku jen drobné rosolovité chapadélko bez třesu.

Výčepní Gábina křičela na Podruha:

„Prodat barák po dědovi! Copak nemáš vůbec rozum? Jde ti jen vo to, pořádně se zlejt? Nic ti nenaleju!“

„Cigošům napít dáš, a mně ne?“ divil se Podruh. „A proč si myslíš, že nemám rozum?“

„Prostě ti ho pánbů nenadělil, dostal jsi vakuum, a to sis eště pro jistotu vygumoval!“

Než stačil Podruh sesumírovat odpověď, zastal se ho Biháry. „Len si nemysli, Podruh to má v hlave zrovnané, vie, čo chce!“

„Bodejť! Helejte, mám nápad!“ vykřikl Podruh.

„Jakej?“

„Dáme si Mozek!“

Michalovi zatrnulo; měl za sebou horký den, kdy nic nepil ani nejedl, a teď měl chuť na pivo, ne na koktejl. S Podruhem už mnohokrát ochutnal barevné míchané nápoje, obvykle v následujícím pořadí: Vodníkovo sperma, což byla zelená s fernetem, Magické oko, panák zelené v půllitru piva, Semafor, griotka, vaječný likér a zelená, a jízda skoro vždycky končila Ledním medvědem, sektem s vodkou, po kterém ráno na všechny čekala tak děsivá kocovina, že se jen potáceli po dílně a zvraceli do plechovek.

„Já si dám pivo,“ zkusil to.

„Tu břečku, co ta trhovnice točí, pít nebudeš, to ti povídám,“ varoval ho Podruh.

„Kušuj, veď aj on má svoj fištrón,“ bránil ho Čáryfuk.

„Michal? Ten je akorát slušnej, nebo si myslíš, že je díky tomu i chytrej? Dej mu dva Mozky!“ zavolal na Gábinu Podruh a otočil se k Michalovi. „Vodečets za mě ten nebezpečnej, draze zaplacenej vodoměr u kominíka?“

„Zejtra se na něj vrhnu.“

„Baby už idú!“ vykřikl Biháry a všichni kromě Michala a Čáryfuka se přesunuli k oknu, tak dovedně maskovanému závěsy a reklamami na protivínské pivo, že z ulice nebylo vidět, jak zírají na skupinu svazaček táhnoucích batohy.

„Ta má prazdroje!“

Čáryfuk odhodil sirku do popelníku a svěřil se Michalovi: „Ozaj im šibe, teraz zo seba robia jánošíkov, ale aj tak budú iba na vecku klepať rezeň. A ty si čo robil? Bol si na kupku s tou svojou frajárkou?“

Michalovi vždycky trvalo, než si některá slova převedl do češtiny – kupko bylo nejspíš koupaliště.

„Jo, byl. Ale za moc to nestálo.“

„Tady máte Mozky,“ ušklíbla se Gábina a naservírovala Čáryfukovi jeden a Michalovi hned dva nápoje.

Mozek byla griotka ve skleničce od hořčice tak dovedně pokapaná vaječným likérem, že připomínala lidský mozek. Michal věděl, že je oba musí vypít, jinak by ho Podruh už nezaložil.

„Ukočíruješ to, chalan?“

„Jo, jen bych si dal pivo,“ vzdychl Michal a se zapřením vypil první Mozek.

„Urobíme to ako bratia: Ja rozkážem, ty popiješ.“

„Tak jo.“

„Prečo sa na teba pýtali poliši?“

„Nevím. Kvůli autu. Ale já ho akorát nechal na parkovišti.“

„Možno sa do neho niekto vlámal.“

Tím by se to snad vysvětlovalo. Sejkora autem nejel. A třeba Michala někdo sledoval, když schovával klíče u Sejkorů pod květináč, a pak se tím autem projel.

Ne, to je nesmysl, i kdyby něco takového nějaký magor provedl, nešli by po Michalovi tajní.

„Jak poznáš, že tě někdo sleduje?“

„To neviem. Na mne nikto visieť nemusel, všetko som vždy potiahol tak babrácky, že ma raz dva rafii. Nebol som ako môj brat, on bol vždy samý ostrovtip. Prečo sa pýtaš? Ty ozaj veríš, že na tebe voľakto visí? To sú iba také tvoje párky.“

„Párky?“

„To sa tak hovorí, ak si paranoidní.“

Michal se rozesmál, protože Mozek začal ve vyčerpaném organismu působit.

„Čáryfuku, my s váma čobolama budem navěky bratři, a víš proč, ty kluku slovenská?“

„Prečo?“

„Protože jsme si od vás vzali halušky.“

„Aké halušky?“

„No – jako halucinace! A vy vod nás párky – jako paranoiu! Na to se napijem!“ Michal si to po hádce s Kristýnou hodlal vyřídit s celým vesmírem. Takže vstal a vypil i druhý Mozek. „Víš, že jsem dneska viděl fotku tvýho bráchy? Vypadali ste jak kanadský dřevorubci! Co se vůbec s Bačou stalo?“

„Vrátil sa domov, je u nás pri Poprade. Ale počul som, ako si sa rozprával s Otom. Ty hľadáš voľačo po ockovi?“

„Jo. Tys ho znal?“

„Hej, s Otom boli veľkí kamaráti, veď spolu pred polišami ukrývali akési papiere.“

„Jaký papíry?“

„Neviem.“

„A kde to bylo?“

„Hore pri Drosselhofe sa prekopávaly rúry, čo idú do mesta. Čo to bolo, neviem, dotiahli to vojaci. Kopa papierov. Taký ten tučný, má také fajné priezvisko…“

„Suez?“

„Hej, tento. Hovoril, že sú v riti a Oto to má ukryť Ozaj tŕpol od strachu. Trčal som v jame, na sebe gumený kabát, a Oto hovorí: ‚Musíš to ukryť‘, tak som to do toho kabáta napchal, aj do tej diery. A zrazu všade okolo poliši a očumovali celú tú prekliatu dieru.“

„A pak?“

„Potom to asi Ota zobral, ja neviem. Vtedy nemal také pivné brucho.“

„A kdy to bylo?“

„Keď prišli Rusáci.“ Čáryfuk se otočil k oknu a zašeptal. „Pána­bohajeho! Podruh požral akési tablety.“

„Radši se vypařím.“

„Ako? Veď vieš, ako si všetkých stráži.“

„Řeknu, že se mi už po Mozku chce blejt.“

„To ti nebude veriť, lebo on sám ešte nikoho nepotyčkoval.“

Ale Michal se už rozhodl a v okamžiku, kdy do sebe Podruh kopnul Mozek, vyběhl z hospody.

Po hostině zbyly v dílně na podlaze jen zmačkané tácky od chlebíčků. Na ponku stála Čáryfukova sklenice falešných feferonek, jenže do té by se Michal nepustil, protože nevěděl, které jsou pálivé a které ne. Sladká vůně bolsu se vypařila, ve vzduchu zbyl zápach bahna, solviny a potu. Michal se vypravil do kanceláře, aby našel něco k jídlu, a překvapilo ho, že Ota ještě sedí za stolem.

„Dobře, že seš tady, Michale. Prasklo to na sídlišti, ráno přijede bagr, zase si mákneš.“

„Je sobota!“

„Máš ranní.“

„No jo, sakra.“

„Seš jedinej, na koho se můžu spolehnout. A chlapi už nadávaj, že se furt ulejváš, to je samá Kristýna…“

„Já přijdu.“

„Tohle ti tady nechala Hanka Crhová.“

Výstřižky po tátovi pocházely z anglických novin z přelomu srpna a září 1968. Anglicky neuměl, jen poznal jména, jako Queen Elisabeth, Prince Charles, Prince William a pár slov… Goodyear Trophy, 2nd September 1968 a Death on the plane.

„Říká vám to něco?“

„Ne.“

„Věděl jste, že chtěl táta stavět?“

„Jo.“

„A kde?“

„Nevím. Ale sháněl pozemek.“

„Vy jste si postavil kdy?“ Kývl k zarámované fotce na zdi, na které stál krásný dům na svahu Homolky, kopce nad Vimperkem.

„Začal jsem v sedmdesátým prvním.“

„Barák vám navrhl Milan Hellner?“

„Jo.“

„A Sejkorovi taky. Našel jsem tuhle fotku.“ Položil ji do světla lampy na Otově stole. „Komu na týhle fotce navrhl barák Milan Hellner?“

„Asi všem, všichni jsme tenkrát chtěli stavět. Je pěkný mít postavenej dům od někoho, koho znáš.“

„Táta něco schovával nahoře u Drosselhofu?“

Ota tázavě vzhlédl.

„Děláte, že vo tom nevíte? Sám jste mu pomáhal.“

„Kdo ti to řekl?“

„Čáryfuk.“

Ota pustil fotku z ruky. „Michale, o tomhle nesmíš nikde mluvit.“

„Víte, co to bylo, že jo?“

„Já tomu kreténovi slovenskýmu stokrát říkal, aby držel hubu… Michale, teď mě dobře poslouchej: Zapomeneš na to, jinak my všichni, co tady v dílně pracujem, půjdem do basy – ne na měsíce nebo na roky, ale na celej život. Nevíš, s čím si zahráváš, kamaráde.“

„O co jde?“

„Do toho ti nic není.“

„Byl to můj táta!“

„To s tím nesouvisí.“

„Já na to přijdu sám.“

„Vyser se na to, říkám!“ Ota vyletěl ze židle a Michal si byl skoro jistý, že mu jednu ubalí. „Vem si tu fotku a pamatuj si jedno: Minulost je to nejhorší svinstvo, který si v týhle zemi dokážeš představit. Jsou na tebe schopný vytáhnout věci a překroutit je… Už nejde vo tvýho tátu, rozumíš? Mám tři děti, kristepane.“

„Tak mi řekněte, o co šlo.“

„Ještě jednou se zeptáš a já tě z fleku vyhodím.“

„Jste stejnej zbabělec jako všichni vostatní.“

„A ty jsi hrdina? Nástěnku se svazákama bys klidně udělal, kdybych na tebe trochu zatlačil. Nemáš ani páru o tom, co je to přežít mezi všema těma udavačema.“

„Přijdu na to, co to bylo, i bez těch vašich keců!“ Michal sáhl po fotce a už se necítil, jako by ji ukradl, ale jako by mu celé ty roky patřila.