Dobrá partie

Sýkorky po střeše jeho opravené škodovky neposkakovaly. Na­stoupil do služebního auta a rozjel se.

Popelnice na parkovišti nehořely. Možná je zapálím sám, napadlo Sejkoru, abych měl do čeho kopat a udržel vztek pod kontrolou.

Jsem mutant SSM! Křičela v jedné části jeho hlavy Kristýna a z druhé šeptala Eva: Ani nevíš, jakou máš doma skvělou holku.

Sejkora nastartoval a vyrazil k odbočce k pivovaru.

Na Evu bude Kristýna naštvaná tisíckrát víc než na něho.

Mladá Vávrová tlačila po chodníku kočárek a nad hlavičkou miminka se v ranním větru točila chrastítka, modro-bílo-červené kachničky podobné československým vlajkám vyvěšeným po celém městě.

Vávrová si může být jistá, že její ratolest není plodem Setkání mládeže.

Ostatně si to každý může spočítat.

Zjistíte, kdy se konalo Setkání mládeže Šumavy, a přičtete devět měsíců. Rodiče se budou dušovat, že na Setkání mládeže nikdy nebyli – a za pár let je nachytáte při lži.

Anebo to necháte plavat a nikdo se nic nedozví.

Vávrová zastavila kočárek, aby miminko hrdě ukázala učiteli Šimečkovi.

Vyroste vám krásná holka, jako tady vyrostla spousta krásných dětí.

Proč by si s tím měl dělat hlavu? Možná je to všechno tím, že Kristýnu chováme jako ve vatičce.

Jak se stvoří nový národ? Jak se osidluje, když tolik lidí zdrhne přes hranici?

Festival hippies se změní v osidlovací akci.

Kristýna to musí pochopit.

Co to bráchu vůbec napadlo, vykecat jí to?

Sejkora to v sobě nedokázal dusit, zastavil před hasičskou stanicí.

„Můžu si od vás zavolat?“

„Jasně,“ přikývl Chvosta, který si četl Svět motorů_._

„Jde o Marcelu Brůžkovou. Je jí zle.“

Nemusel to říkat, Chvosta ho znal a nechal by ho stejně zavolat.

Ale lži se potřebují šířit. Jsou opakem bílých krvinek, ty zůstávají uvnitř, aby nám pomohly, ale lži musí ven, aby nás zničily.

„Nebyl s ní ten prachatickej bagristickej Rambo?“ zeptal se Chvosta.

„Nejspíš jo.“

„Jednou se místní domluví a zabijou ho, jako odrovnali toho zloducha v Orient expresu.“

Sejkora nic neřekl, potřeboval vybagrovat zahradu, takže bagrista musel žít.

„Už víš, jestli tu tvoji holku vzali na školu?“

„Eště ne.“

„Naše Katka říkala, že maluje úžasný věci.“

„Jo.“ Nikdy nedokáže přiznat, jak jeho dcera pohořela.

Lži, lži, lži.

Sáhl po sluchátku. Otevřeným oknem nad garáží zaslechl ze dvora hlasy hasičů:

„Vona je taková čúza, ty vole, že bys jí nejradši vysypal kabelku a všechno propil v nejbližší knajpě. A von? Záletník, co se voblíká jak lázeňskej host…“

Říkali zákeřník, nebo záletník?

Možná je celou dobu všem jen pro smích.

„No?“ ozval se ve sluchátku jeho bratr.

„Jak ses k tý fotce dostal? Šlohnuls jí, když jsi byl u nás na návštěvě?“

„Nejsem zloděj.“

„Nekecej.“

„Vzala ji Petra, když byla u vás.“

„A proč by to dělala?“

„Přivezla si vod vás pár fotek, chtěla vidět, jaká byla Kristýna jako dítě.“

„Ty ses vožral a řekls Petře, co se stalo?“

„Ne. Řekl jsem to až Kristýně, když jste mě tak naštvali.“

„Tak dík. My už jsme taky v prdeli. Máš to u mě.“

Práskl sluchátkem a vyšel z požární stanice.

„Je to s Jirkou Borovcem pravda?“ zeptal se ho Bílý, patriarcha cikánského rodu, který stál na rohu ulice. Světlý nátělník marně krotil všechny chlupy deroucí se z jeho hrudi.

„Jo.“

„Byls tam v noci?“

„Byl.“ Sejkora nemohl říct, že nebyl. Sotva ho Kristýna donutila kápnout božskou, vykouzlí další novou nevinnou lež a zase to bude pokračovat, jako to pokračuje roky.

„Víš, Jirka byl hodnej gadžo žandár_.“_

Borovec nespočine v expozicích Muzea SNB jako náčelník nejvzornější stanice pohraničí, zůstane ve vzpomínkách místních Romů jako hodný gadžo žandár_._

„Řeknu ti, kdyby mě takhle nechaly moje děti a žena, tak je prokleju a budu strašit a každej rok jim zapalovat barák.“

V amplionu se ozvalo praskání, ale utichlo a amplion dál visel nad ulicí jako spící sova.

„Neviděls Marušku?“

Hojs měl na sobě ušpiněné montérky a roztrhaný svetr. Páchl hnojem a králičími bobky. Stébla trávy mu visela na ramenou jako nefunkční tykadla.

„Neviděl.“

Lži, lži, lži, lži a lži.

„Ráno se vrátím z lesa, mám hlad, celej tejden nic teplýho a na sporáku nestojí ani konvice. Vážně vo ní nic nevíš?“

„Ne.“

„Nevěděla by něco Eva?“

„Eva je v lázních.“

V kopcích nad městem zahoukal vlak.

„Vyhlásíš celostátní pátrání?“

„Hele, zklidni hormon,“ prohlásil Sejkora. „Jestli to bude večer v televizi, bude vo tom vědět celý město, a tu vostudu ti už pak nikdo nevodpáře.“

„No tak s tím teda radši eště počkej. Třeba se objeví.“

„Určitě.“ Nevěděl, jak Hojse utěšit, ale uviděl bagr. „Hele, musím sebrat tamhletoho maníka. Ten má průser, že ho z něj nevyhrabe ani ten jeho superbagr.“

Lži, lži, lži, lži a lži.

Lopatu bagru obalilo zasychající bláto. Sejkora vylezl po schůdcích a zaklepal na dvířka, za kterými chrněl bagrista, a napadlo ho, že mohl Brůžkové ustlat na radlici, ne ji nechat válet na lavičce pod ořešákem.

„Co je?“

„Fotr jedný holky tě hledá s brokovnicí.“

„Jaký holky?“

„Marcely. Nastartuj a zmiz.“

„Co je to za sráče?“

„Má bratránka na ministerstvu dopravy.“

Tuhle vyhrůžku si bagrista vyložil úplně jinak. „Takže ta holka je dobrá partie? Jak se vůbec jmenuje?“

„Marcela Brůžková.“

„Taková ta pihovatá škeble?“

„To je vona.“

„Tak to žádný vysouvání radlice nebude.“

„Neměls bejt u Vrabce?“

„U jakýho Vrabce?“

„Toho, co bydlí u nemocnice.“

„Já s žádným Vrabcem v životě nemluvil.“

„No dobře. Potřebuju překopat zahradu. Tamhle.“ Sejkora ukázal ke svému domu.

„Dejme tomu, že jo, šéfe. Ale teď vyrazím ke Gábině na polívku.“ Bagrista se zdvihl ze sedačky a protáhl se, nejspíš aby si Sejkora prohlédl jeho mohutné svaly.

„Co tenhle čtvrtek?“ nadhodil Sejkora, poněvadž pondělí, úterý a středu hodlal prožít po hospodách. „Žena ti udělá krkovičku, naloží ji už v úterý.“

„Bude to pětistovka za hodinu.“

„Jasně, s tím počítám.“

„Pro mě za mě teda, když chcete.“

„Jsme domluvený?“

„Ale vohlídáte, že tam ta Marcela voxidovat nebude.“

„Jo, spolehni se.“

„Není ta holka z gymplu, co maluje vobrazy, vaše dcera?“

„Jo, je,“ pronesl Sejkora ztěžka. „Ale má kluka.“

Seskočil na zem. Bagrista nastartoval, a když bagr odjel, spatřil Sejkora za kaštany v parku partičku svazáků.

Jeden z nich byl tak tlustý, že mu krátká košile odhalovala černé chlupaté břicho. Vedle něj stála mánička, které košile plandala skoro až na zem.

Pak je poznal.

Hanzlíček klimbal na lavičce s pusou zašpiněnou od čokolády. Za lavičkou kouřil Čáryfuk tak opuchlý, jako by zestárl o deset let. Na sobě neměl svazáckou, ale lesáckou košili, maskáče a kanady, a Sejkorovi došlo, že to není Čáryfuk.

Byla to tvář, kterou neviděl už roky, a v tom okamžiku se mu zarostlý voják wehrmachtu a střelba v zatáčce u kasáren konečně spojili dohromady, a Sejkora vykročil přímo k té tváři, protože po dlouhých letech pochopil, kdo a proč ve skutečnosti zabil Michalova tátu.